Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Návrat domů

Návrat domů

Návrat domů
TÉMA – REŽISÉR MARTIN FRIČ: Návrat domů (1948) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Návrat domů byl Fričovým pátým poválečným filmem. Spolu s předcházejícími snímky Čapkovy povídky, Polibek ze stadionu, Třináctý revír a Varúj…! a nadcházející Pytlákovou schovankou, a také Pětistovkou spadá Návrat domů do okruhu Fričových filmů, které Jan Žalman ve svém hodnocení poválečného desetiletí naší kinematografie označil za „doznívání minulosti, jen sondování pevné půdy a hledání nového smyslu umění. Včerejšek se tu sice už leckde mísí s novým chápáním a s novými tendencemi doby, ale je v tom zatím víc hledání než skutečného nalézání.“1 Později byl pohled na Fričovy poválečné snímky přeci jen o něco smířlivější, případně byl kritický pohled výrazně revidován.2 Z dnešního pohledu je jasné, že Pytlákova schovanka je takřka klasické dílo a řadí se k Fričovým nejzdařilejším snímkům. Polibek ze stadionu, který můžeme označit za crazy komedii, nedosahuje kvalit Fričových komedií s Haasem či Novým – ačkoli obsadil vhodné protagonisty,3 chyběl nosnější scenáristický nápad – ale jedná se o celkem zdařilý snímek, a také Čapkovy povídky a Třináctý revír jsou nadprůměrné filmy. Návrat domů považuji za neprávem opomíjený snímek4 a řadím jej ve Fričově rozsáhlé filmografii na konec první desítky nebo do první poloviny druhé desítky jeho nejzdařilejších filmů.5

Počátky filmu v jeho námětové rovině se datují už do roku 1945, kdy námět Leopolda Laholy 6, tehdy ještě pojmenovaný Zabloudil v Praze, získal čestné uznání v soutěži vypsané ústřední dramaturgií.7 Ačkoli snímek vznikal před Únorem 1948, natáčení probíhalo již po únorových událostech a pražskou premiéru měl Návrat domů v kině Alfa 28. 1. 1949. Předtím byl podle informací v tisku8 uveden v mimopražských kinech. Návrat domů tedy patří mezi filmy vyrobené v roce 1948 a uvedené do oběhu v roce 1949.9

Sám

Na začátku filmu se do vlasti vracejí jednotky zahraniční armády. Mezi nimi také trojice vojáků – četařka Stáňa, desátník Janík a nadporučík Mareš. Velmi záhy se tyto postavy od sebe oddělují a každá putuje po vlastní ose Prahou, aby se všichni tři v závěru opět sešli. Nejvýraznější je linie nadporučíka Mareše, kterého ztvárnil Karel Höger. Zmínku si jistě zaslouží fakt, že to byla hercova jediná spolupráce s Martinem Fričem.10 Frič jako už tolikrát osvědčil cit pro herecké obsazení a vedl herce k umírněným a přesvědčivým výkonům. Höger, který vojáka nikdy předtím ani potom neztvárnil, se s touto rolí vypořádal výborně.11

Následující odstavce obsahují spoilery.

Marešova linie nese nejvíc pesimismu12, který byl filmu ve své době vytýkán. Jeho několikahodinové putování Prahou po známých místech za blízkými lidmi, zatímco někde v pozadí se buduje „nový život“, je skutečně neradostné.  V Marešově oblíbené kavárně nesedí jeho staří známí. Někteří jsou mrtví, jiní v cizině. Těší se na shledání s maminkou a sestrou, ale nachází cizí lidi, kterým byl byt přidělen… O Marešově minulosti toho příliš nevíme. Víme pouze, že studoval na malostranské reálce. Z ukázky scénáře, která byla otištěna v dubnu roku 1948 v časopise Kino, se lze dozvědět, že studoval před válkou klavírní hru na konzervatoři13 Víme, že byl raněn a má řadu vyznamenání, ale nevíme, kde bojoval – měl by být vojákem východní armády, ale v jedné ze scén je naznačeno, že bojoval také na Západě. To ovšem nikterak nezabraňuje divákovi, aby s Marešem soucítil. Dost toho o postavě prozradí také jeho chování, třeba když si zkouší borsalino nebo v momentě, kdy klukovsky sjíždí po zadku zábradlí.

Ve snad nejpůsobivější sekvenci filmu přichází Mareš oznámit staré paní Stachové (jíž ztvárnila skvělá Terezie Brzková), že její syn padl. Ačkoli je Mareš pln odhodlání sdělit jí pravdu, brzy je odzbrojen její srdečností a domněním, že její syn Vašek brzy přijede, protože jí napsal pohlednici, že je už na Moravě. Zajímavé je využití POV záběru, když se paní Stachová otočí od šicího stroje a podívá se nejprve na boty a poté postupně na celou postavu vojáka, o kterém si myslí, že je její syn, ale tvář je Marešova. Obdobně účinně je pracováno se scénou, kdy se Mareš chystá, jak nahluchlé paní prozradí, že její syn padl. (viz video výše)

02

Jedinou retrospektivu obsahuje Marešův návrat domů, kde se nešetrně dozvídá, že jeho matka i sestra byly kvůli jeho odchodu popraveny. V pokoji Mareš vzpomíná na to, jak s maminkou rozmlouval před svým odchodem a prosil ji o hodinky na památku. Scéna je snímána z bezpečné vzdálenosti, která neodhaluje rozdíl mezi před- a poválečným Marešem. Zde je nutné opět vyzdvihnout výkon Karla Högera, který zvládl přesvědčivě, minimem vnějších prostředků, ztvárnit niterné hnutí, které v něm zpráva o smrti jeho blízkých vyvolala.

Ve scéně, kdy se Mareš dozvídá, že jeho milá se během války provdala a má dítě, ukazuje Höger to, co známe například z pozdější Školy otců (1957) – hrdě mlčenlivou vyrovnanost, která nesnese námitek. Pozornost si zaslouží také svícení, zejména v sekvenci se starým učitelem (vynikající František Smolík), kdy se po dlouhých letech učitel a jeho žák potkávají v potemnělém sklepě, ze kterého za celou válku učitel ani jednou nevyšel. Smolík dokáže přesvědčivě uhrát i poněkud patetičtější monolog, při kterém se dnes můžeme ošívat, ale na němž není z hlediska doby, tehdy ještě přeci jen plné naděje a víry v kolektivní vlastnictví, nic divného.14

Marešovy scény se prolínají s linií četařky Stáni (příjemně přirozená Běla Jurdová), a také Janíka. Linie Stáni je zdařilá, ať už v komické scéně výběru klobouku, kdy z ozdobné pokrývky hlavy odepne postupně veškeré ozdoby a nadšeně si nasadí nově vzniklý vojenský baret, nebo v dramatičtějších momentech, jako je napjaté setkání Stáni, zamilované do Mareše, a Marešovy dřívější milé Heleny (Zdenka Procházková). To představuje zdařilou konfrontaci dvou zcela odlišných žen s různými životními zkušenostmi a pohledem na svět. Zatímco Helena si stěžuje, že byla totálně nasazená až v Ostravě a že si zkusila své15, Stáňa ji klidným hlasem upozorňuje, že na frontě to taky nebylo růžové. Komické momenty obstarává zejména Janík (Josef Pehr) – jeho linie je vyloženě odlehčující a méně zásadní. V předzávěrečné scéně, která se odehrává takřka beze slov a navazuje na Marešovo neradostné putování Prahou, se opět setkává Mareš se Stáňou – nyní si rozumí o to víc, že oba zůstali sami.

Snímek ve své epizodičnosti funguje velmi dobře zejména díky civilním hereckým výkonům (v některých scénách bych se nebála označení „herecký koncert“), ale také zdařilému propojení tragického a odlehčenějšího tónu. Z dnešního pohledu je tento film divácky zajímavý rovněž menšími rolemi Zdeňka Řehoře či Miloše Kopeckého, tehdy prakticky neznámých filmových herců.

Snímek zachycuje přípravy během natáčení jedné z klíčových scén filmu.

Pokud bychom hledali paralely v zahraničí, nabízí se snímek Nejlepší léta našeho života (The Best Years of Our Lives, 1946) Williama Wylera, který je rovněž vystavěn na návratu tří vojáků domů. Ovšem zde veškerá podobnost končí. Tam, kde Frič hrdiny opouští, tam teprve začíná Wylerovo drama. Americký snímek je věnován problematickému začleňování vojáků zpět do společnosti a rodinného života. Stopáž 172 minut režisérovi dovoluje proniknout do hloubky a vykreslit jednotlivé osudy.

Emocionální momenty většinou nejsou v Návratu domů zesíleny tklivými melodiemi. Naopak, hudba z velké části zcela absentuje, případně působí jako dokreslující prvek. Co se diegetické hudební složky týče, zaujme scéna, kdy za zvuků ruských písní tančí jeden z osvoboditelů kozáčka, posléze rozjuchaná melodie vygraduje a přejde střihem v tesknou baladu, za jejíchž tónů prochází deprimovaný protagonista městem, zatímco padá „hvězda“ vyslaná na noční oblohu z pistole jednoho z Rusů. V momentě, kdy diegetický doprovod přechází v nediegetický, scéna poněkud ztrácí na působivosti, ale práce se světlem a Högerův sugestivní herecký výkon situaci zachraňují. Burácející hudba v samotném závěru filmu klade naopak důraz na radostné finále ve stylu „jedeme do Sudet“ a život pokračuje dál.

„Mareš nepředstavuje typ odhodlaného a uvědomělého bojovníka…“

Jak napovídá citace a jak lze vydedukovat z charakteru filmu a doby, v níž byl uveden do kin, Návrat domů se nesetkal s příliš kladným přijetím. Na stránkách Rudého práva mu bylo vytýkáno téměř všechno, co dnes považujeme za kvalitní a pozoruhodné. V recenzi se opakuje výtka maloburžoazního prostředí, stejně jako to, že „Marešovo shledání se změněným domovem je sentimentální, schematické, suchopárné, někdy i nudné. Vše je soustředěno jen k osobě tohoto neprůbojného, neaktivního, nesamostatného ››hrdiny‹‹.“16 Přes řadu výtek recenzent nicméně chválí režijní práci Martina Friče. V recenzi v časopise Kino je nejvíce kritiky směrováno k Laholově námětu a scénáři17 a jeho pesimismu, který mu byl vytýkán již u Bílé tmy. Vadí individualistické ladění a nezapojení hrdiny do budovatelské práce. Vytýkána je rovněž epizodičnost, kterou se snažil Frič zacelit. Jeho režijní práce je opět oceňována: „To, že Návrat domů je filmem nesporně zajímavým, je zásluha Fričova.“18 Podobně odmítavý je rovněž názor slovenského diváka, který kromě věcných připomínek týkajících se nedokonalostí ve vyobrazení vojenské složky filmu poznamenává: „Smutný chodil npor. Mareš v uliciach mesta Prahy po zistení, že mu rodičia zahynuli a milá sa mu vydala. Dlho trvajúce, smútiace zábery sú však na škodu a mohly byť inak využité, ako aj scény dotieravých dievčat.“19 Z drobných zmínek o přijetí v zahraničí zaujme nejvíce informace o tom, že v Maďarsku vzbudil snímek mimořádnou pozornost a zaznamenal jednu z největších návštěv v roce 1949.20

Filmu nebyla až na pár dalších recenzí v denním tisku věnována přílišná pozornost; je to pochopitelné vzhledem k tomu, že poúnorová kinematografie byla stržena zcela odlišným proudem a prostor dostali Habětínové a podobní. Fričovi ani Laholovi tento snímek přes veškeré výtky, upozorňující na odklon od oněch správných tendencí, větší problémy nepřinesl.

 

Návrat domů

Režie: Martin Frič
Scénář: Leopold Lahola, Miloš Řehák, Ludvík Toman
Kamera: Karel Degl
Střih: Jan Kohout
Hrají: Karel Höger (nadporučík Mareš), Běla Jurdová (Stáňa), Josef Pehr (Janík), (profesor Blažej), Terezie Brzková (Stachová), Zdenka Procházková (Marta), Zdeněk Štěpánek (major) a další
Československo, 1948, 92 min.
premiéra: leden 1949

Print Friendly
  1. Žalman, Jan. Nad první dekádou (II.). Film a doba 1, č. 7-8, 1955, s. 294. []
  2. Srov. Fiala, Miloš. Paradoxy kolem Friče. Film a doba, č. 3, 1970, s. 146-153. []
  3. Zdeněk Dítě a Jana Dítětová se objevili už ve Fričově filmu Prstýnek z r. 1944. []
  4. Jeho uvádění na TV obrazovkách je velmi sporadické, DVD vydání je zřejmě v nedohlednu. Vysvětluji si to částečně tím, že ve filmu je (byť v malé míře) vyobrazeno květnové osvobozenecké nadšení a bratrství s Rusy, v jednom záběru lze postřehnout Stalinovy fotografie na oknech apod., což dnešní optikou přeci jen dodává snímku sem a tam jistou pachuť. Na druhou stranu je film poměrně depresivní a jak je patrné z reakcí v dobovém tisku, rozhodně nesouzněl svým laděním s nastoleným proudem v kinematografii a smýšlení vůbec. []
  5. Řečeno s mírnou nadsázkou a s odhadem, žebříček si nevedu a neviděla jsem všechny Fričovy filmy. []
  6. Leopold Lahola, slovenský židovský spisovatel, scenárista, dramatik a režisér. Napsal např. scénáře k filmům Bílá tma a Vlčí diery. Režíroval snímek Sladký čas Kalimagdory (1968) a několika zahraničních filmů. Během druhé světové války narukoval, později byl dobrovolně internován v pracovním táboře. Po válce se jeho tvorba založená na reflexi prožitých událostí setkala s prudkou reakcí ze strany tehdejší moci, která proti Laholovi rozpoutala kampaň v tisku. Spisovatel tedy zvolil emigraci v Izraeli, poté se přesunul do SRN. V době uvolnění politických poměrů se do Československa vrátil, v roce 1968 však náhle umírá na infarkt. Více viz http://www.litcentrum.sk/39802 [odkaz navštíven 30. 3. 2012] či Vodičková, Marie. Příběhy Leopolda Laholy. Literární listy, 11. 4. 1968, č. 7, s. 8. []
  7. Havelka, Jiří. Čs. filmové hospodářství 1945-1950. Praha 1970, s. 56. Mezi oceněnými filmy najdeme zajímavé tituly. Za zmínku stojí, že mezi pěti náměty, které spolu s Laholovým získaly čestné ocenění, byl mj. také Radokův Člověk, který nemá stín. []
  8. věk. Film s chybným vztahem k životu. Rudé právo, 28. 1. 1949, č. 23, s. 3. []
  9. V r. 1948 bylo vyrobeno 20 filmů, z nichž 13 mělo premiéru tekntýž rok, 5 další rok: kromě Návratu domů to byly Křížová trojka, Na dobré stopě, Zelená knížka, Čertova stěna. Film Dvaasedmdesátka se do distribuce nedostal, stejně jako Křižovatka. Viz Věstník československého státního filmu 3, 15. 4. 1949, č. 4, s. 20-21. []
  10. Höger byl Vávrův herec, pokud je na místě takový přívlastek, troufám si tvrdit, že alespoň co do počtu společných realizovaných filmů ano. S Fričem se teoreticky mohl setkat také na filmu Císařův pekař a pekařův císař, pokud by Frič zachoval Krejčíkovo obsazení snímku v hlavních rolích, což se nestalo, navíc Höger v té době dostal zajímavější úlohu, titulní postavu v Krškově Mikoláši Alšovi. []
  11. Po počáteční nedůvěře ze strany režisérů, kteří v něm spatřovali onoho protektorátního milovníka z let 1941-43, dokázal přesvědčit o svém širokém hereckém rozpětí ve filmech Krakatit, Mrtvý mezi živými a Týden v tichém domě. V Létě K. M. Wallóa si naopak milovnickou polohu zopakoval. []
  12. Ovšem podobně neradostně působí Stáňa a její nejistota kolem vztahu s Marešem a její opuštěnost v Praze, kde nikoho nezná a nemá. []
  13. Sám… čili hledání ztraceného a nalezení přítomného času. Kino 3, 9. 4. 1948, č. 15, s. 286. []
  14. „Tato válka byla strašná, ale ona nás spojila v jednu velkou rodinu. To, co máme, bude patřit nám všem. Celý stát bude patřit lidu. Dostaneme jej sice zubožený, vykradený nepřítelem, ale na vás mladých je, abyste jej opět pozvedli a my staří vám budeme pomáhat ze všech sil. Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech. Snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady – v srdci – a světlo před sebou.“ []
  15. „To vy si neumíte představit. Vy nevíte, co to byl pracovní úřad a totální nasazení. Za války jsem byla nasazena až v Ostravě. Tam jsem také poznala svého muže. No nemohla jsem jít na práci až do Německa, to se snad dá pochopit. Vy nevíte, co jsem zkusila, co se tady dálo…“ []
  16. věk. Film s chybným vztahem k životu. Rudé právo, 28. 1. 1949, č. 23, s. 3. []
  17. Spoluscenáristé Ludvík Toman a Miloš Řehák nejsou zmiňováni. Toman byl asistentem []
  18. Freiman, Přemysl. Z nových filmů. Návrat domů. Kino 4, 3. 2. 1949, č. 3, s. 33. []
  19. Čtenáři nám píší. Kino 4, 17. 2. 1949, č. 4, s. 47. []
  20. Úspěch našich filmů. Kino 5, 19. 1. 1950, č. 2, s. 18. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 245

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru