Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » DVOJRECENZE: Je to jen vítr

DVOJRECENZE: Je to jen vítr

DVOJRECENZE: Je to jen vítr
DVOJRECENZE: Je to jen vítr (režie: Bence Fliegauf, 2012) – MILAN CYROŇ, DANIEL SZABÓ – 

Hrozivý klid před bouří

Tvorba maďarského režiséra Bence (dříve Benedeka) Fliegaufa se vyznačuje pozoruhodnou formální rozmanitostí. Kritici za jeho vrcholné1 dílo označují Mléčnou dráhu (Tejút) z roku 2007, sestavenou z desíti filmových obrazů – statických velkých celků, u nichž si divák může stejně jako v případě malířského plátna zvolit, na co a v jakém pořadí zaměří svou pozornost. Rozdíl tkví pouze v tom, že zde jej alespoň částečně ovlivňuje, byť minimální, pohyb uvnitř filmového rámu. Směr recipientova pohledu Fliegauf naopak zcela ovládá ve svém hraném debutu Houština (Rengeteg, 2003) natočeného v detailech, kdy se kamera soustředí výhradně na tváře a ruce spolu rozmlouvajících postav. V Houštině, podobně jako v dokumentu Existuje předsmrtný život? (Van élet a halál elott?, 2002), kde téměř dvě hodiny staticky snímá tvář hovořícího kanadsko-maďarského psychologa a psychoterapeuta Andráse Feldmára, tvůrce tentokrát za použití detailních záběrů, pohybů kamery a střihu určuje, na co se má recipient dívat. Vedle těchto na první pohled patrných rozličností však autorovy filmy vykazují řadu shodných rysů, ať už je to práce s neherci, až nezvykle propracovaná zvuková složka a s ní související využití ambientní hudby, epizodičnost, potlačení narativity ve prospěch budování atmosféry a pomalé tempo. Všechny jeho filmy též charakterizuje vždy velmi promyšlený a přísně dodržovaný koncept, viz např. zmíněná Houština, u které má způsob snímání evokovat lidský pohled během reálné konverzace, nebo Dealer (Dealer, 2004), v němž kamerové pohyby uzavírají filmové postavy do kruhu, jenž se kolem nich pozvolna stahuje jako smyčka. Fliegaufovy filmy, vzhledem k výše uvedeným prvkům, vyžadují vysokou míru soustředěnosti a jsou tak divácky poměrně náročné. Ovšem ve svém nejnovějším snímku Je to jen vítr (Csak a szél, 2012) se režisér stejně jako v předcházejícím Lůnu (Womb, 2010) vydal divákovi v ústrety. Přitom však neustoupil od svého pojetí a nelze ani tvrdit, že by jeho poslední dva „divácké“ filmy obecenstvu „podlézaly“ a slevovaly z nároků na něj kladených.

Je to jen vítr vychází ze skutečných událostí, jež se v Maďarsku odehrály v letech 2008 a 2009. Skupina neonacistů tehdy uskutečnila sérii útoků na romskou menšinu, přičemž několik Romů zranila a šest jich zabila. Snímek se odehrává právě během těchto událostí, nedlouho poté, co neznámí útočníci vyvraždili již pátou romskou rodinu. Nejde však o věrnou rekonstrukci, ačkoli mnohé z uplatněných postupů vyvolávají dojem dokumentárnosti, nýbrž o fiktivní příběh jedné romské rodiny žijící v postižené oblasti. Stejně jako v Lůnu režisér sáhl po žánrových ingrediencích, neboť Lůno je psychologickým dramatem s prvky romance a science-fiction, a Je to jen vítr představuje dokumentárně nasnímané sociální drama s prvky thrilleru. A stejně jako v Lůnu autor divákovi pokládá etické otázky, jež halí právě do takto koncipovaného žánrového hávu, který ovšem nepoutá příliš mnoho pozornosti, protože ho tvůrce nenápadně tká pouze z několika málo základních žánrových prvků. V obou titulech se mu přitom daří jednotlivé aspekty znamenitě skloubit. Ale zatímco v Lůnu vedle sebe žijí v naprosté symbióze, v Je to jen vítr díky nim vznikají protiklady, a to jak ve formální, tak obsahové rovině. A právě na jejich střetávání, či spíše setkávání, Fliegauf zručně konstruuje své zatím poslední dílo.

Sociálně zaměřené kinematografie se tvůrce dotýká prostřednictvím ruční kamery, jež navíc spolu s využitím výhradně přirozených zdrojů světla přispívá k dokumentaristickému ladění filmu. Fliegauf coby objektivní pozorovatel popisuje jeden běžný den romské rodiny, kdy se od úsvitu do soumraku paralelně věnuje matce, dceři a synovi. Zaznamenává matčinu snahu rodinu materiálně zajistit vykonáváním dvou povolání, dceřin den ve škole i její aktivity po jejím skončení a synovo záškolácké toulání po krajině, během nějž mimo jiné buduje bezpečný úkryt pro své nejbližší. Ve způsobu snímání převažují detailní záběry, díky nimž se autor dostává do těsné blízkosti svých hrdinů podobně jako v Houštině. Jeho záznam všednodennosti je tedy na jednu stranu objektivní, ale na druhou stranu volba detailů evokuje hluboký zájem o postavy a jejich každodenní život. Své hrdiny ani ostatní Romy však režisér neidealizuje a představuje je i v nelichotivých situacích (např. dceřina reakce na napadení spolužačky dvěma chlapci, ale i matčina šarvátka s druhou uklízečkou). Při vytváření obrazu romské komunity navíc nesklouzává ke stereotypům, ať už pozitivním, či negativním. Do líně plynoucí všednosti, jež se rozvíjí téměř po celý film, autor vkládá všudypřítomnou hrozbu vražedných napadení. Všednodennost tak narušují nejistota a obavy z rasisticky motivovaných útoků.

Romové se mají neustále na pozoru a vytvářejí hlídky, po okolí se potulují neznámé osoby, kdekdo hovoří o vyvraždění rodiny Lakatošů. To vše společně s úvodním informačním titulkem ze začátku filmu, který diváka seznamuje se skutečnými událostmi let 2008 a 2009, vytváří všudypřítomné a neustále vzrůstající napětí. Také jen zřídka znějící jednoduchý hudební motiv nasvědčuje tomu, že všední den pozvolna, ale jistě spěje k tomu, čeho se všichni obávají. Fliegauf do záznamu všednodennosti velmi zdařile přimíchává atmosféru strachu a očekávání nejhoršího, které z filmových postav přenáší na diváka. Vedle naděje, jež pro hrdiny představuje brzké odstěhování se za otcem do Kanady, nad nimi stále tísnivěji visí hrozba možné smrti. Přes to všechno však musí žít jako doposud, musí pracovat a chodit do školy. Konec konců v přírodě i nedalekém městě zůstává vše při starém, jen občas se zvedne vítr. Mezi výjevy spoluvytvářejícími onu atmosféru strachu stále dominují situace, kdy se nic neobvyklého neděje, kdy všichni tráví den běžným způsobem a kdy panuje klid. Jenže jednotlivé prvky neustále upomínají na to, že je to pouze klid před bouří. O to trýznivější se pak jeví nezúčastněně natočené závěrečné scény filmu, které sice trvají jen několik málo minut, ale díky koncepci snímku jako celku, působí hrůzně a tísnivě.

Filmem Je to jen vítr pokračuje Bence Fliegauf v rozvíjení vlastní filmové poetiky: mnohými postupy odkazuje ke svým začátkům, jinými své dílo posouvá novými směry, snad i proto, že má více na paměti diváka. A právě jemu pokládá nejednu etickou otázku týkající se násilí, rasismu či postoje veřejných orgánů k nim. Odpovědi na tyto otázky už musí divák nalézt sám, ač není jisté, zda se k tomu vůbec odhodlá. Avšak způsob, jakým jsou vysloveny, zaručuje, že na ně jen tak nezapomene.

Milan Cyroň

Kam nás ten vítr zavane?

Maďarský režisér Benedek Fliegauf (1974) je jedním ze solitérů současného evropského filmu. Neřadí se do žádné filmové „vlny“, ale mohli bychom vystopovat určitou podobnost jeho posledního filmu Je to jen vítr (Csak a szél, 2012) se snímky bratří Dardennů, Tsai Ming-Lianga nebo s Démanty noci (1964) Jana Němce. Fliegauf patří společně s Nimródem Antalem (Revizoři [Kontroll, 2003]), Szabolcsem Hajdu (Bílé dlaně [Fehér Tenyér], Bibliotheque Pascal [2010]) nebo György Pálfim (Škyt [Hukkle, 2002], Taxidermia [2006]) k nejvýraznějším tvůrcům maďarské kinematografie posledních deseti let. Je to jen vítr jeho pozici „zázračného dítěte maďarského filmu“ (v tuzemských poměrech tomu říkáme „nový Bresson“ jako v případě Václava Kadrnky) potvrdil, ale neznamená to, že by vyznění filmu nebylo rozporuplné a diskutabilní.

Fliegauf je často srovnáván s maďarským velikánem filmové režie Bélou Tarrem. Což je značně zavádějící a nepřesné už jen kvůli tomu, že Fliegauf a Tarr preferují odlišnou práci s herci, jejich filmy mají rozdílný rytmus a odlišný myšlenkový a umělecký záměr. Fliegaufův film Je to jen vítr můžeme vnímat ve dvou rovinách. V rovině lidskoprávní (společenské) a estetické (filmové). V té první film obstojí téměř bezvýhradně. Už kvůli svému námětu, kterým se staly rasově motivované vraždy Romů v Maďarsku. Fliegauf nijak nedémonizuje minoritní ani majoritní společnost. Nikoho přímo neobviňuje, posouzení a odsudek nechává na divákovi. Nesnaží se ukazovat utrpení Romů a xenofobii „bílých“, ale jemnými narážkami a konsekvencemi zobrazuje rozdíly obou etnik. Během celého filmu nevidíme jediný násilný střet mezi majoritou a minoritou, ani nám nejsou odhaleny důvody rasově motivovaných činů, ke kterým v průběhu vyprávění dojde. Můžeme odvozovat pouze z krátkého rozhovoru mezi dvěma policisty (jeden ze tří vrcholů filmu společně se sekvencemi pobytu syna v lese a závěrečnou katarzí), kteří mají být na straně zákona, ale myšlení jednoho z nich je silně xenofobní. Minimum informací se dozvídáme také o romské rodině, jejíž členové jsou hlavními postavami filmu. Žena se dvěma dětmi a svým otcem, kteří bydlí v jakémsi nespecifikovaném romském teritoriu a chystají se na odjezd do Montrealu za hlavou rodiny. Matka pracuje jako pomocná síla na údržbě zeleně a uklízí ve škole, dcera poctivě navštěvuje školu, syn je typický flákač a děda trpí zvýšenou nepohyblivostí. To je zhruba vše, co se o postavách dozvíme. Z filmového hlediska to není na škodu, ale mám obavy z toho, že jako instruktážní film o Romech, který chce Člověk v tísni promítat na školách, to příliš fungovat nebude. Paradoxně by mládež mohla mnohem více akcentovat umělecké kvality díla než jeho společenské problémy. Což by mohlo sloužit jako komparační materiál pro potřeby jednotlivých škol.

Druhá rovina filmu, nazvěme ji umělecko-estetická, je zajímavější pro „pochopení“ tvůrčího záměru díla. Ať už film budeme vnímat jako „artový“, nebo ho označíme jako sociální (či psychologické) drama, jeho shlédnutí nám bude navozovat určité otázky. Proč se po většinu filmu nic dramatického neděje? Není vyprávění až příliš předvídatelné? Bojují postavy ještě o něco „hmatatelného“ a „důležitého“? Je nutné stále dokola sledovat chodící postavy, které příběh nikam neposouvají? Fliegauf se ve svém vyprávění o romské rodině značně odlišuje od filmového stylu, který mají třeba Emir Kusturica nebo Tony Gatlif. Jejich některé filmy jsou eposy o Romech a do značné míry respektují podobu antické tragédie. Je to jen vítr není primárně filmem o Romech, ale spíše podobenstvím jednoho dne života sociálně slabé rodiny, která je odsunuta na okraj společnosti (a to doslova). Fliegauf klade velký důraz na použití ruční kamery, pomocí které divák sleduje postavy a postavy samy sledují vnější svět a filmový čas. V některých částech filmu je to bezmála samoúčelné, ale v podstatě to splňuje cíl, kterým je vtažení diváka do příběhu a sdělení určité specifické estetické hodnoty. Konstrukce se začne určitým způsobem bortit až ve chvílích, kdy Fliegauf nepřímo začíná moralizovat (ženské postavy zobrazuje jako zodpovědné, pracovité a pomáhající si, zatímco muži jsou líní a nepracují; místní policista je xenofobní; školník trpí potlačenou agresivitou), a tím diváka navádí, jak by měl o určitých situacích ve filmu přemýšlet.

Pokud budeme respektovat pravidlo, že formu a obsah od sebe nelze oddělit, splňuje tuto jednotu uměleckého díla Fliegaufův film naprosto jednoznačně. Ke zvolenému vyprávění si nelze představit lepší obrazovou, zvukovou a montážní formu, než která je ve filmu použita. Zvukové ruchy s minimalistickým hudebním podkresem, „intimní“ použití ruční kamery, až dokumentární použití střihu a naprosto „odcizené“ herecké výkony s minimálními projevy exprese a citu dokazují promyšlenou tvůrčí koncepci celého díla. Tím Fliegauf navazuje na nejkvalitnější maďarské filmaře, jako jsou Miklós Jancsó, István Szabó, Márta Mészaros nebo Zoltán Fábri. Tím, co filmu zoufale chybí, je určitý filozofický a spirituální přesah, který by otevíral i jiné otázky než jen rasové a filmové. Velká koncentrace použitých uměleckých prostředků na malé vyprávěcí ploše ještě nutně nemusí vytvářet nadčasovost díla. Což je i případ filmu Je to jen vítr, který je vizuálně dotaženým a zajímavým dílem, ale nemá narativní schopnost přesvědčit diváka o své výjimečnosti v dějinách kinematografie. Nepochybně ale zůstane jedním z nejvýraznějších filmů letošního roku, o kterém má smysl vést polemiku a přemýšlet o něm.

Daniel Szabó

Csak a szél 

Scénář a režie: Bence Fliegauf
Kamera: Zoltán Lovasi
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi a další 
Maďarsko, 2012, 87 min. 
Česká premiéra: 13. 9. 2012 (Artcam) 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Vhodnější by však bylo nazývat jej dosud nejlepším. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru