Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Čtyři slunce zklamala rozbředlostí děje

Čtyři slunce zklamala rozbředlostí děje

Čtyři slunce zklamala rozbředlostí děje
RECENZE: Čtyři slunce (režie: Bohdan Sláma, 2012) – IVO MICHALÍK –

Jednotlivé filmy Bohdana Slámy téměř vždy dělí značný časový odstup. Avšak dalo by se říct, že se čekání vlastně vždy vyplatilo, jelikož autor právem patří mezi nejuznávanější tvůrce u nás. Mezi Venkovským učitelem a aktuálními Čtyřmi slunci byla proluka pětiletá, zatím nejdelší. Paradoxně se však na konečném výsledku tentokrát (ne)projevila.

Slámovu tvorbu prostupují styčné body, všechny snímky se odehrávají v jasně determinované realitě. Filmy jsou více či méně obtěžkány sociálními tématy. Dominující beznaděj se v nich postupně prohlubuje do chvíle, kdy přichází, často jen pomyslná, naděje. Krize, nejčastěji partnerská, bývá otupena a dalo by se říct, že autorovy snímky končí vesměs pozitivně. Stejně je tomu i ve Čtyřech sluncích, byť zde je této skutečnosti dosaženo pouze letmým náznakem. Jak moc jsou si univerza, v nichž se pohybují hrdinové Slámových děl, podobná, dokazuje za všechny ostatní třeba bytostně sociální východisko spočívající v hrdinově boji se životem prací. Ten má patrný rozměr boje s větrnými mlýny, svůj účel však plní. Tento aspekt bývá často kritizován, ale dle mého se zatím vždy úspěšně obešel bez vtíravého patosu. Toník ze Štěstí staví dům vzhledem k nedostatku finančních prostředků bez větší šance na úspěch, venkovský učitel Petr kope kamenitou strouhu a nově Jára (Jaroslav Plesl) se zhlédl v domácí zahrádce, vysázené na neúrodné půdě. Paralely se samozřejmě nehledají těžce.

I z tohoto letmého přehledu může být patrné, že předchozí snímky měly výrazně ústředního hrdinu, v případě Štěstí bychom maximálně mohli mluvit o páru. Zásadní nedostatek Čtyř sluncí však pramení z rozbředlosti děje mezi několik trochu automatizovaně propletených osudů. Film trpí absencí hlavní jednotící linky. Mohli bychom ji hledat ve vztahu zmíněného Járy a jeho manželky Jany (Anna Geislerová), dejme tomu společně se synem Vénou (Marek Šácha). Abychom se s nimi mohli potřebně ztotožnit (příběh s tímto předpokladem jednoznačně kalkuluje), musela by však dostat daleko více prostoru. K tomu bohužel nedochází a postupně tak ubývá napětí a s ním i na intenzitě prožívání dílčích point.

Filmu by rozhodně prospělo upozadění postavy spiritualisty Karla (Karel Roden, konečně v trochu jiné herecké poloze), místního samozvaného guru. Dá se předpokládat, že právě on měl být klíčem k zásadním tématům vyprávění, ale stala se z něj pouze nepříliš zajímavá a naopak příliš okatě tajemná a těžce uchopitelná „persona non grata“. Jeho skutky a kolovrátkovitě variované sny patrně měly filmu propůjčit jakýsi pseudomystický charakter, čehož vrcholem se stává závěrečná, vzhledem k předchozímu nevstřebatelně iluzivní scéna. Její nefunkčnost bychom mohli pojmout jako reprezentativní pro snímek jako celek. Třepení děje na příliš samostatné části završuje několik naprosto zbytečných scén (návštěva Vénovy nesnesitelné, ale „pravé“ matky), které pouze ilustrují to, co již bylo dříve nejednou explicitně vyjádřeno.

Čtyři slunce jistě na první pohled zaujmou tím, že se jedná o první film Bohdana Slámy bez účasti Pavla Lišky. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že jednou z hlavních deviz snímku jsou opět výkony jednotlivých hereckých představitelů. Jejich (v dobrém slova smyslu) výraznost dokáže udržet film nad propastí kýče a nevěrohodnosti i v těch nejvypjatějších situacích. Ve Venkovském učiteli obsadil Sláma do menší role Vojtu Kotka, čímž okamžitě trefně vyjádřil trendovost soudobé mládeže. Podobným způsobem pracuje i s hereckým obrazem Jiřího Mádla v roli životního ztroskotance Jerryho. Ten totiž nezvyklou polohu zvládl a možná překvapivě se obešel bez protivného přehrávání, povědomého při vzpomínce na drtivou většinu jeho dosavadních filmových zkušeností.

Předchozí Slámovy snímky zaujaly i po technické stránce, a sice nejen díky na poměry naší kinematografie progresivní prací s kamerou Marka Diviše. Ta vyvrcholila v oslavovaném předchozím díle. Dlouhé jízdy nebo záběry obecně nebyly samoúčelné, ale v prvé řadě plnily charakterizační funkci spjatou s momentálním rozpoložením jednajících postav. Ve druhém plánu pak mohly simulovat svobodu pohybu ve venkovském prostředí. Možná i uzavřenost stísněného bytu se tak stala důvodem, proč tentokrát je kamera převážně statická (ačkoli délka záběru zůstala nadstandardní). Pouze v exteriérových scénách nezřídka krouží kolem hovořících postav. Stále jsou však patrné kvality snímání, jen tentokrát méně očividné.

Při troše bulvárnosti můžeme Čtyři slunce vzhledem ke zmíněným výtkám označit za nejslabší článek režisérovy filmografie. Přesto se jedná o dílo do potřebné míry uvěřitelné, konzistentně zpracované a v mých očích o třídu převyšující vyumělkovaná Poupata. Pozici jednoho z mála zajímavých tvůrců naší kinematografie Bohdan Sláma spolehlivě drží. Jen tentokrát o něco méně vlastní zásluhou.

 

Čtyři slunce

Scénář a režie: Bohdan Sláma

Kamera: Marek Diviš

Hudba: Vypsaná fixa

Střih: Jan Daňhel

Hrají: Jaroslav Plesl, Anna Geislerová, Marek Šácha, Anna Bubeníková, Karel Roden, Klára Melíšková, Jiří Mádl, Igor Chmela, Miroslav Sabadin, Kateřina Jandáčková, Jana Plodková

Premiéra: 8. března 2012

105 min., Falcon

 

Zdroj fotografií: ctyrislunce.cz

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru