Zrada na divácích se nekoná, Clooney je zpět ve formě

V době, kdy na nás média denně chrlí nepřeberné množství obrázků a videí, pomalu ztrácíme schopnost rozlišovat mezi průměrným a výjimečným, mezi amatérským a profesionálním. Zvlášť když jde o tak nenápadné „umění“ jako v případě oficiálního distribučního plakátu Dne zrady (Ides of March, 2011), který by mohl sloužit jako vzorový příklad propagace v jakékoli reklamní agentuře – říká vše důležité a dělá to jednoduše a vtipně. Originálním způsobem představuje oba hlavní protagonisty, naznačuje jejich společenskou pozici (kdo je na obálce časopisu), jejich vzájemný vztah (kdo se za kým schovává) a vytvářením iluze podobnosti tváří dvou herců, kteří si ve skutečnosti podobní vůbec nejsou, naráží na jedno z ústředních témat filmu – zaměnitelnost.

Goerge Clooney si režií filmu Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, and Good Luck., 2005) – příběhu o odvaze čelit politickému a ideologickému nátlaku – a účastí na dalších společensko-kritických projektech (Syriana /2005/, Michael Clayton /2007/) vysloužil pověst tvůrce, jemuž nedělá problém poukázat na nedostatky korporátního kapitalismu nebo liberální demokracie. Přestože někteří vnímavější diváci mají ve světle Clooneyho role v postkolonialistických Dětích mých (Descendants, 2011) zřejmě chuť toto stanovisko přehodnotit, zdá se, že prostřednictvím Dne zrady sympatický padesátník znovu opatrně zdvihá varovný ukazováček. Není to žádné rozmáchlé gesto; ostatně, Clooney nikdy nebyl radikál a jeho relativní umírněnost v tomto případě dokazuje i fakt, že natáčení filmu odložil z původně plánovaného roku 2008 na později. Důvod byl jednoduchý: tehdejší čerstvé zvolení Baracka Obamy vytvářelo ve společnosti atmosféru plnou nadějí a cynický film jako Den zrady, který otevřeně pojednává o ztrátě ideálů, by se do takové doby nehodil. Clooney tedy nechce být příliš podvratný, spíš odrážet aktuální stav, který si tak jako tak mnozí dobře uvědomují (nespokojenost Američanů s Obamou stoupla od ledna 2009 z 13 % na dnešních 50 %1 ). Klíčovou otázkou, kterou bychom si v souvislosti s Dnem zrady měli klást, tedy je, zda film říká i něco víc, než jen že „politici nejsou tak dokonalí a ctnostní, jak se nám snaží namluvit.“

Důležité v tomto kontextu je, že Den zrady je adaptací divadelní hry Farragut North, která se soustředí výhradně na zákulisní machinace předvolebního štábu a postava prezidentského kandidáta v ní přímo nevystupuje. Takže když se George Clooney obsadil do role demokratického guvernéra Mika Morrise a učinil z něj plnohodnotného aktéra děje, otevřel tím pro příběh novou významovou rovinu. Filmové médium samozřejmě poskytuje mnohem více tvůrčích možností než divadelní jeviště a především problematika „obrazu“ (nebo chcete-li „image“) tu získává na větší naléhavosti. Najednou je potřeba vytvářet jednotné výtvarné řešení fiktivní volební kampaně a dělat rozhodnutí ohledně kandidátova rétorického stylu, a právě tím film nevyhnutelně získává na dobové relevanci. Je přitom zřejmé, že Obamova prezidentská kampaň byla v tomto ohledu Clooneymu vydatnou inspirací, a to včetně struktury a tématické náplně veřejných projevů. Když tedy například guvernér Morris zapáleně hovoří o technologickém a ekologickém rozvoji země a přidává svým slovům gestem ruky na důrazu, ožívá před námi současný americký prezident takřka se vším všudy. Jenže fascinace Barackem Obamou a jeho symbolická hodnota do značné míry vyplývala z jeho etnického původu, a Clooney je přece běloch. Tak o co tady vlastně jde?

zdroj: collider.com

Jak už jsem psal v úvodu, zaměnitelnost je ve Dnu zrady důležitým tematickým prvkem. Například ve scéně v letadle Morris oslovuje svého poradce Stevena (Ryan Gosling) „Paule“ (toho hraje Phillip S. Hoffman), protože v tu chvíli vystupuje ze své role a neplní úlohu, za kterou je placený – jako kdyby funkce člověka v hierarchii politického systému byla důležitější než konkrétní osoba, která ji představuje. Stejně tak Morris je Obamovi v lecčems podobný, ale zároveň v mnohém jiný – důležitější je jeho společenská pozice, která nám umožňuje projektovat si do ní ideály nezávisle na tom, kdo přesně se v ní právě nachází. Tuto myšlenku, podle níž systém funguje v dokola se opakujících cyklech, které jsou sice zdánlivě jiné (lidé se mění), ale v podstatě stále stejné (principy zůstávají), film ilustruje vytvářením paralelismů a opakováním (a variováním) vybraných scén (stážistka nese kelímky s kávou). Den zrady se tím fikaně vymaňuje z pasti, která z dramatizace takové politicky orientované látky vyplývá, tedy prezentování příběhu jako něčeho jedinečného, hermeneuticky uzavřeného do svého fikčního světa. Zde sice fikční svět v závěru opouštíme, ale film dostatečně zdůrazňuje jeho pokračování a stále se opakující koloběh událostí.

Podobně subtilně sofistikovaný je vlastně celý Den zrady. Projevy Mika Morrise sice neotevírají debatu nad širšími politickými tématy (jinými slovy, film není rozpravou nad Morrisovými argumenty), ale ve svojí strhující nablýskanosti a přesvědčivosti vytvářejí hořký protipól vůči tomu, co se děje za oponou – tam navíc ještě postavy ironicky stojí před obří americkou vlajkou. Film se nijak výrazně neodchyluje od postupů klasického hollywoodského vyprávění, ale tyto prostředky využívá velmi umně a spoléhá se na divákovu schopnost číst mezi řádky. Gradace důležitých scén je jemná, ale velmi dobře zvládnutá a účinná (hovořící postavy na sebe napřed nevidí – předměty v mizanscéně blokují jejich oční kontakt – a ve vypjatém závěru konverzace nakonec film přestřihává mezi velkými detaily jejich obličejů). Zřejmě nejpozoruhodnější je scéna, v níž nejprve skrze dvě prosklená okna sledujeme akci v několika plánech (postavy v kanceláři hovořící po telefonu) a na kraji předního okna navíc vidíme odraz další postavy telefonující mimo záběr – kamera na ni pak postupně přerámuje, takže ona se stává v záběru dominantní. V tu chvíli jako kdyby film stylistickými prostředky dál dokumentoval jednu ze svých tezí – transparentnost (průhled skrze sklo) je neudržitelná, dříve nebo později se budeme muset podívat sami sobě do zrcadla.

Jestliže se vám zdá, že zcela opomíjím samotnou zápletku filmu a jednotlivé aktéry, máte pravdu. Vzhledem k tomu, že lidské drama je skutečným srdcem Dne zrady, je ale možná lepší o tomto rozměru filmu vědět dopředu co nejméně. Za pozornost by snad stálo, že Ryan Gosling – ačkoli jeho postavu některé oficiální distribuční texty k filmu označují za idealistickou – tu není žádným vzorným Mirkem Dušínem. Naopak, je zajímavé si všímat kontrastu mezi odlišným hodnotovým vnímáním osobního života a toho profesionálního. Jak také říká Mike Morris v interview s Charliem Rosem, „společnost musí být lepší než jednotlivec.“ Je tedy skutečně nevyhnutelně nutné svoje ideály zradit, abychom zajistili jejich vítězství? A jak se s takovým pokrytectvím máme vyrovnat?

Den zrady možná nemá auru výjimečného snímku, ale zcela určitě je chytřejší, než se může na první pohled zdát. Přestože Dobrou noc a hodně štěstí zřejmě stále zůstává Clooneyho nejvydařenějším počinem (i díky invenční práci s kombinováním klasických a postklasických hollywoodských postupů a míšením filmové/televizní estetiky), jeho nejnovější politické drama s pohodlným náskokem poráží většinu žánrové konkurence.

Ides of March

Režie: George Clooney

Scénář: George Clooney, Grant Heslov, Beau Willimon

Kamera: Phedon Papamichael

Střih: Stephen Mirrione

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Ryan Gosling, George Clooney, Philip Seymour Hoffman, Paul Giamatti, Evan Rachel Wood, Marise Tomei, Max Minghhella a další

USA, 2011, 101 min  

Česká premiéra: 9. 2. 2012 (EEAP Film Distr.)