Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Ritchieho manýristický podfuk

Ritchieho manýristický podfuk

Ritchieho manýristický podfuk
RECENZE: Sherlock Holmes: Hra stínů (režie: Guy Ritchie, 2011) – MILAN CYROŇ –  

V českých kinech se od 5. ledna hraje pokračování Sherlocka Holmese (2009) režiséra Guye Ritchieho Sherlock Holmes: Hra stínů (Sherlock Holmes: A Game of Shadows, 2011), které se setkává s většinově pozitivními ohlasy jak u diváků, tak i kritiky. Podobně jako v případě prvního dílu tvůrci zacházejí s Doylovou předlohou zcela volně, přičemž se od ní tentokrát odklánějí ještě více. Zatímco v prvním Sherlocku Holmesovi byl vedle prostoru pro okázalou akci protagonistovi ponechán též čas na dedukci, tentokrát pod vlivem jejího znásobení musí přemýšlet tak říkajíc za poklusu, či snad spíše za běhu. Tak jako tak zůstává Ritchieho film poměrně zábavnou podívanou pro co nejširší diváckou obec. Pro některé recenzenty dokonce představuje zábavu stylovou či sofistikovanou, např. pro Antonína Tesaře, jenž Ritchieho dílo sice označuje za přímočarou zábavnou hříčku, ale připisuje jí osobitost, která tkví ve stylovosti,1 nebo Marka Holana, který poznamenává: „Je to rovněž film sofistikovaný, ačkoliv se na to sám občas netváří. To už ale určitým způsobem patří k Ritchieho tvorbě.2 

Režisérově tvorbě skutečně nelze upřít osobitý styl, jejž mnozí povyšují na příznakovou stylovost. Když do kin přišel autorův celovečerní debut Sbal prachy a vypadni (Lock, Stock and Two Smoking Barrels, 1998), hovořilo se o talentovaném tvůrci a v případě jeho druhého snímku Podfu(c)k (Snatch., 2000) se dnes dokonce skloňuje přívlastek „kultovní“. Po propadu, jenž následoval po uvedení romantické komedie Trosečníci (Swept Away, 2002) a gangsterského filmu s ambicemi psychologické studie kriminálníkovy Revolver (Revolver, 2005), autorovi fanoušci poměrně nadšeně přivítali snímek RocknRolla (RocknRolla, 2008). V tomto filmu Ritchie navázal na své začátky, kdy se na svět větších i menších zlodějů, vrahů a gangsterů díval se značnou nadsázkou, zcela jistě inspirován přístupem Quentina Tarantina. Tím naplnil jejich divácká očekávání, zklamaná nejen sladkobolností Trosečníků, ale i snahou o vážně laděné zobrazení podsvětí v Revolveru. Co na tom, že v tomto triumvirátu úspěšných titulů se podobá film filmu jako vejce vejci (to koneckonců docela platí rovněž o Revolveru). Bez ohledu na úspěch či neúspěch toho kterého Ritchieho počinu lze u všech vysledovat snadno identifikovatelný vizuální styl, v němž dominují efektní zpomalení a zrychlení, často na sebe navazující, záběry běžící pozpátku a stop záběry. Vedle něj pak režisér a scenárista v jedné osobě využívá složitou narativní strukturu plnou flashbacků, které osvětlují příběh nebo charakterizují některou z postav. Díky stylu se stávají Ritchieho filmy velmi atraktivními, díky promyšlené vyprávěcí struktuře, v níž se ovšem skrývá vykonstruovanost a překombinovanost, vzniká dojem sofistikované podívané. Režisérovy filmy tak mají jedinečnou šanci zaujmout většinového i náročného diváka (a co více si může filmový producent přát). Ovšem problém tkví v tom, že Guy Ritchie není s to udržet svou metodu pod kontrolou, kvůli čemuž sklouzává ke stylovému manýrismu, sice efektnímu, leč samoúčelnému a prázdnému.

V prozatímním diptychu o Sherlocku Holmesovi a jeho věrném příteli doktoru Watsonovi Guy Ritchie zachází v opíjení recipienta rohlíkem stylovosti a houskou sofistikovanosti ještě dále. Zůstává věrný svému stylu, který mu látka o geniálním detektivovi pomáhá rozvíjet, leč právě pro jeho neschopnost uznat míru stejně tak přivádět do samolibých manýristických poloh. Jako příklad uvedu analytické flashforwardy, které recipienta seznamují se schopností Scherlocka Holmese (Robert Dowmey jr.) předpovědět, jakým způsobem a s jakou razancí se jej pokusí protivník přemoci, díky čemuž ústřední hrdina nakonec slaví vítězství. Poté se vše zopakuje a divák se tak přesvědčí o tom, že se Holmes nemýlil. V okamžiku, kdy takto režisér představí Holmesovy schopnosti poprvé, jde o zajímavý způsob zobrazení protagonistova uvažování. Tvůrce se však k tomuto postupu vrací ještě jednou, jenomže tentokrát už ničím nepřekvapí. Konkrétní akce se tak v Sherlocku Holmesovi odehraje hned dvakrát po sobě, navíc v neúměrné délce. A poněvadž se tento postup setkal s úspěchem, nebo alespoň vypadá dobře a navíc nabízí příležitost pro nejrůznější zpomalení3 plynule přecházející ve zrychlení i zastavení, použije se hned v úvodu Sherlocka Holmese: Hry stínů znovu. Ritchie se tak okázale ukájí rozfázováním následné akce, aniž by se ho pokusil jakkoli variovat. K tomu se uchyluje teprve v závěru Hry stínů, kdy Holmesovo uvažování kombinuje s myšlenkovými pochody profesora Moriartyho (Jared Harris) a díky voice-overům vytváří dojem toho, že spolu protivníci vedou dialog i na úrovni myšlenek. Především však akci otrocky neopakuje v momentě, kdy dokončí myšlenkovou exhibici, jejíž závěr se v Moriartyho případě nevyplní. Vyústění odlišné od Holmesova předpokladu má i souboj s nájemným vrahem, neboť hrdina nepočítá s tím, že po něm Madam Simsa (Noomi Rapaceová) hodí nůž. Do té doby však Ritchie již počtvrté předvádí zdlouhavou Holmesovu prognostiku.

Podobně jako s rozfázováním budoucí akce nakládá režisér také s retrospektivami, v nichž se rovněž demonstrují Holmesovy schopnosti. V Sherlocku Holmesovi se autor prostřednictvím flashbacku vrací např. k hrdinovým peripetiím s kostýmem žebráka, díky němuž pronikne k Irene Adlerové (Rachel McAdamsová) a prozatím tajemnému Moriartymu (tento flashback se Ritchiemu zdál patrně natolik zásadní, že jej ve filmu zopakoval, ačkoli s částečným užitím jiných záběrů). Ve Hře stínů pak užívá flashbacky i tam, kde jsou zcela zbytečné, např. když Sherlock Holmes vysvětluje Watsonovi (Jude Law), že jeho manželka Mary (Kelly Reillyová) je v bezpečí s protagonistovým bratrem Mycroftem (Stephen Fry); když Moriarty seznámí Holmese se smrtí Irene Adlerové; nebo v případě polopatistického osvětlování toho, jak se Sherlock Holmes vypořádal s útočníky, jejichž úkolem bylo usmrtit Watsona a Mary. Jindy funkční rozbor deduktivního myšlení vlastního hlavnímu hrdinovi tak režisér mění v pouhou exhibici svých dovedností. Jen na okraj zde zmíním jinou filmovou detektivní dvojici, Patricka Kenzieho a Angie Genarovou z filmu Gone, Baby, Gone (Gone Baby Gone, Ben Affleck, 2007). V tomto snímku flashbacky sice sestávají převážně ze záběrů a replik, jež se ve filmu už objevily, uvádí však dříve řečené do nových souvislostí, což si neuvědomuje pouze Patrick Kenzie, jemuž jsou přisuzovány, ale rovněž divák. Ve Hře stínů se v případě flashbacku s vyhozením Mary z vlaku nebo smrti Adlerové jen znovu a zbytečně opakuje dávno známá informace.

Ponechám stranou další výtky vůči Sherlocku Holmesovi: Hře stínů, ať už jde o laciné a nesmyslné efekty, např. vyklizení restaurace na Moriartyho pokyn, odvedení pozornosti od zastřelení vyslance explozí, jež s výjimkou u dveří stojícího sluhy zabije veškeré osazenstvo místnosti (tedy všechny stolovníky, mezi nimiž sedí i zamýšlená oběť), nebo už zmiňované nadužívání stylotvorných prvků a zaměřím se na oba holmesovské filmy jako celek, který se už od první poloviny „jedničky“ tvářil promyšleně a provázaně. Už v případě Sherlocka Holmese byly ženské postavy, konkrétně tedy Watsonova snoubenka Mary Morstanová a Holmesova zlodějka Irene Adlerová, nadbytečnými. První jmenovaná plní funkci „třecí plochy“ mezi Holmesem a Watsonem, avšak jejich kamarádské popichování a Watsonovo neustálé odcházení začíná být únavné již v průběhu prvního dílu. Druhá tvoří spojnici mezi prvním a druhým dílem, přičemž ani v jednom z nich nehraje podstatnou roli. Stejně jako záhadný Blackwoodův (Mark Strong) mechanismus, o nějž usiluje Moriarty, je Ritchieho podfukem na diváka a jeho peněženku. Adlerová se objeví v Holmesově životě, aby mu připomněla, že také on oplývá city a ve službách zlověstného Moriartyho, jehož tvář se skrývá v příšeří, aby se zvýšil účinek jeho přítomnosti, lstivě odvede pozornost od profesorova skutečného záměru. Když se snaží vycouvat, Moriarty jí vyhrožuje smrtí milovaného Holmese, aby ve Hře stínů nečekaně pronesl, že odhalil její city k němu. Tvůrci se jí tedy, poté co jim posloužila k nachystání půdy pro vznik pokračování, zbavili, aniž by dokázali alespoň rozvinout Holmesovu náklonnost k ní. A konec konců samotný Moriarty plní v prvním díle stejnou funkci. Jeho totožnost je právě Adlerovou na konci odhalena, a tak Sherlock Holmes i doktor Watson v závěru vědí, že nyní se budou potýkat právě s ním. Přesto se Holmes ve Hře stínů tváří, jako by na to přišel sám až po skončení prvního dílu a Watson vypadá, že to nikdy nevěděl.

Scenáristé sequelu Michele a Kieran Mulrenoyovi asi zapomněli, co jim Michael Robert Johnson, Anthony Peckham a Simon Kinberg neorganickým zapojením linie s Adlerovou a Moriartym v prvním díle přichystali. Rovněž opomněli do svého textu zařadit ono zázračné mechanické zařízení, jež mělo Moriartymu dopomoci k revoluci ve válečnictví. Té sice antagonista na poli zbrojního průmyslu přeci jen dosáhne, ale po mechanismu není ani vidu, ani slechu. Zcela násilně tak bylo v Sherlocku Holmesovi plánováno pokračování, aby se pak nakonec odvíjelo bez vazeb na něj. Filmy tak k sobě pojí snad jen Ritchieho poetika, která se spokojuje s přípravou kasovního trháku podle osvědčeného receptu stylovosti, aniž by se jakýmkoli způsobem rozvíjela.4 Výsledný plánovaný dvojfilm se tím pádem rozpadá ve dvě samostatné a neslučitelné nablýskané akční podívané, jejichž jediným úkolem je jen a jen vydělat. To samozřejmě není v případě kategorie filmů, do nichž spadá též Ritchieho diptych, nic nečekaného, ba snad dokonce zavrženíhodného, problém ovšem tkví v tom, že tak činí prostřednictvím podfuku na diváka. V žádném případě zde nelze hovořit o promyšlené hře s diváckým očekáváním5 jako u Hanebných panchartů Quentina Tarantina (Inglorious Basterds, 2009), kteří od traileru až po závěrečné titulky recipienta navádí určitým směrem, aby jej těsně před dosažením takto vytvořeného diváckého očekávání zcela změnili a očekávání tím nenaplnili. Tvůrci dvojdílného Sherlocka Holmese totiž nepracují s diváckým očekáváním, ale s diváckým potenciálem, a tak na rozpracovanou linii buď sami zapomněli, anebo snad doufají, že si ji diváci, kteří se stěží na „jedničku“ podívají, než půjdou do kina, budou pamatovat jen matně, tudíž je film uspokojí i tak. A to jim, zdá se, vychází. Nikdo se ani na moment nepozastavuje nad tím, že Sherlock Holmes anticipuje Sherlocka Holmese: Hru stínů, ale Sherlock Holmes: Hra stínů Sherlocka Holmese nepotřebuje a dokonce ho ignoruje. (Tím lépe pro ty, co první díl neviděli, že ano?)

Závěrem bych si proto ještě jednou vypůjčil slova Marka Holana, jenž tvrdí, že pokud snímek Sherlock Holmes: Hra stínů nebyl myšlen vyloženě sofistikovaně, má nespornou výhodu, že je možné jej tak brát.6 Právě v tom totiž spočívá největší kámen úrazu, který bych nazval iluzí sofistikovanosti. Není-li totiž film takovým, jakým se tváří být, není to nic jiného než klam určený k tomu, aby podvedl diváka (ale neměl by dokázat podvést kritika). Tím spíše, předstírá-li sofistikovanost. Pokud jsme ochotni tento lživý podfuk přijmout a kladným znaménkem ho legitimizovat, stala se někde chyba. A tak nás Guy Ritchie a jiní i nadále budou (protože mohou) opíjet oslňující stylovostí, za níž zeje prázdnota. Ono se totiž zapomíná, že styl sám o sobě zkrátka není všechno.

 

Recenzi Marka Holana si můžete přečíst zde.

 

Sherlock Holmes: A Game of Shadows

Režie: Guy Ritchie

Scénář: Michele Mulroney, Kieran Mulroney, (námět: Arthur Conan Doyle)

Kamera: Philippe Rousselot

Střih: James Herbert

Hudba: Hans Zimmer

Hrají: Robert Downey Jr. (Sherlock Holmes), Jude Law (doktor John Watson), Jared Harris (profesor James Moriarty), Kelly Reilly (Mary Watsonová), Noomi Rapace (Madam Simza), Stephen Fry (Mycroft Holmes), Paul Anderson (plukovník Sebastian Moran)

USA, 2011, 129 min.

Premiéra v ČR: 5. 1. 2012 (Warner Bros)

Print Friendly, PDF & Email
  1. TESAŘ, Antonín. „Sherlock má v genech Indiana Jonese i Bonda.“  [online] [cit. 23. 1. 2012]. Dostupné z WWW: http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=727286. []
  2. HOLAN, Marek. Kdo si hraje… a s kým?“  [online] [cit. 23. 1. 2012]. Dostupné z WWW: http://25fps.cz/2012/sherlock-holmes-a-game-of-shadows. []
  3. Mnohem funkčněji užívá zpomalené záběry Nicolas Winding Refn ve filmu Drive (2011) []
  4. Výše jsem sice poznamenal, že holmesovská látka umožňuje Ritchiemu rozvíjet jeho postupy, ovšem v momentě, kdy je na začátku Sherlocka Holmese přeci jen rozvede, opět v nich ustrne. []
  5. Totéž platí pro hru s dějinami, o níž v případě Hry stínů nelze příliš hovořit. []
  6. HOLAN, Marek. „Kdo si hraje… a s kým?“  [online] [cit. 23. 1. 2012]. Dostupné z WWW: http://25fps.cz/2012/sherlock-holmes-a-game-of-shadows. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Komentáře (1)

  • Profilový obrázek

    Marek Holan

    V návaznosti na poslední odstavec: pokud tak film je možno pojmout, pak sofistikovanost není iluzí, ale recepční možností. Je samozřejmě otázkou, zdali se jedná o náhodu nebo záměr (myšleno tvůrčí). Rozhodně si myslím, že Ritchieho film není ten, případ, kdy by si tvůrce řekl: „Pojďme se tvářit chytře, on to ten divák snad sežere.“ Což je ona možnost produkčního klamu. Právě v tom, že to tak není a HRA STÍNŮ vypadá na první pohled jako opulentní klučičí hra, tkví ona možnost „přečíst snímek jako sofistikovaný, ač se na to sám občas netváří.“

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru