Felliniho Roma: město v hlavní roli

TÉMA – FILM A MĚSTO: Roma (r. Federico Fellini, 1972) – MICHAELA DOUBRAVOVÁ – 

Federico Fellini miloval především dvě města: rodné Rimini a Řím, v němž strávil většinu svého života. Provinčnímu městu na severu Itálie věnoval v roce 1973 film Amarcord. Již o rok dříve vznikl částečně autobiografický snímek s názvem Roma (nebo též Řím). V prvních vteřinách filmu režisérův hlas anglicky upozorňuje: „Tento film nemá děj v tradičním slova smyslu. Ani postavy, jejichž osudy byste mohli sledovat.“ Hlavní postavou je Řím, dějovou osnovou ruch velkoměsta. Felliniho Roma je zkrátka osobitý příběh „Věčného města“.

Snímek je rozčleněn do tří paralelních kapitol, které evokují režisérovy vzpomínky a vize. V první, nejkratší z nich, na pozadí nastupujícího fašismu sní chlapec o Římě, jenž je vzdálen stovky kilometrů. V této době se poprvé setkává nejen s fotografiemi římských památek, ale i s kinematografií, vyzývavými ženami a přísným řádem církevní školy. Všechny tyto zkušenosti se promítnou do Federicova pozdějšího života. Druhá část vypráví o osmnáctiletém mladíkovi, který na počátku druhé světové války konečně přijíždí do Říma a poznává život velkoměsta. A do třetice je to natáčení filmu o soudobém Římě. V těchto scénách hraje Federico Fellini sám sebe.

Film Roma by se dal charakterizovat jako těžko uchopitelný sled bizarních obrazů z římských ulic, bytů a nevěstinců, prosycený temperamentním italským pokřikováním. Jednotlivé epizody spojuje motiv Říma a většinou (ne však vždycky) postava Federica Felliniho ve třech obdobích jeho života. Posun v čase od dětství k dospělosti symbolizuje vlak z Rimini do Říma, který malý Federico zálibně pozoruje a kterým o několik let později, když už jsou fašisté plně u moci a válka za dveřmi, přicestuje do svého vysněného města. Zážitky mladíka, jenž objevuje neznámý svět, se volně prolínají s filmováním dokumentu pod vedením Felliniho, již o něco staršího. Několik sekvencí svérázně ilustruje italskou náturu. Celé rodiny včetně dětí posedávají po setmění v ulicích, konverzují, zpívají, večeří těstoviny společně se svými sousedy či slaví lidový svátek ve čtvrti Trastevere. Nelze si nevšimnout všudypřítomného hluku. A mezi tím vším se tu a tam objeví postava Felliniho.

Za zábavou míří nižší vrstvy do varieté, kde nemůže být ani řeč o vysoké kultuře. Diváci přicházejí a odcházejí kdykoliv v průběhu programu, čtou si noviny, kouří, pospávají, pískají a pokřikují na účinkující. Svým způsobem to připomíná antické divadlo či starořímské hry. Lehká varietní představení i veřejné domy lidem poskytují rozptýlení a únik od napětí, které s sebou přináší válka. Duch války však brzy pronikne i do těchto míst. Výrazným motivem je právě prostředí nevěstinců, pokleslých i luxusních, kde se setkávají mladí i staří, dělníci i státníci. Tento motiv doplňují prostitutky na starobylé cestě Appia Antica i kolem rušné dálnice vedoucí do města. A počátkem 70. let také stoupenci doznívajícího hnutí hippies, jež hlásá volnou lásku.

Hříšný světský život je postaven do kontrastu k duchovním elitám. Koneckonců Řím, respektive Vatikán je nejdůležitějším místem katolického světa. Zdá se však, že i hodnoty církve jsou pokřivené. Z módní přehlídky nablýskaných kněžských rouch a dalších církevních oděvů se stane děsivé panoptikum. Parodické vyznění podtrhuje hudba Nina Roty. Ačkoliv má být film poctou Římu, vyznívá (zřejmě záměrně) poněkud rozporuplně.

V dokumentu, který Fellini ve filmu natáčí a který má zachycovat atmosféru města, se štáb dostane i do podzemí, kde právě budují metro. Technický pokrok se střetává s kulturním dědictvím a jedno je nuceno ustupovat druhému. Tisíce let staré fresky v antickém domě, který dělníci za přítomnosti filmařů náhodou objeví, v pár vteřinách podlehnou zkáze. Má být tato apokalyptická scéna varováním?

Ve filmu se na okamžik objeví i herečka Anna Magnani, jež by podle slov filmařů mohla být „živoucím symbolem Říma“. Felliniho Roma byl poslední snímek, ve kterém si Magnani zahrála. O rok později zemřela.

V závěrečných scénách, které bezprostředně následují, projíždí ulicemi nočního Říma skupina motorkářů a roztřesená kamera zprostředkovává divákům letmé, prudce stříhané pohledy na osvětlené římské pamětihodnosti, jako je Castel a Ponte Sant’Angelo, Piazza Navona, Piazza di Spagna, Piazza del Popolo se dvěma kostely-dvojčaty, Kapitol či Koloseum. Jako by chtěl režisér v pár vteřinách zmapovat tři tisíce let dlouhou historii „Věčného města“, které tak obdivoval.

Ve Felliniho podání je Řím neobyčejným městem s bohatou minulostí, s ohledem na nespočet památek, i slibnou budoucností, na což poukazuje například výstavba metra. Obojí koexistuje v jediné (filmové) současnosti. Je rovněž místem, kde se střetává světská a církevní kultura. Je domovem lidí bohatých i chudých, Italů i přistěhovalců z Evropy, Ameriky a dalších koutů světa. Ale především je to město, které ve dne v noci tepe životem.

Roma
Režie: Federico Fellini
Scénář: Federico Fellini, Bernardino Zapponi
Kamera: Giuseppe Rotunno
Střih: Ruggero Mastroianni
Hudba: Nino Rota
Hrají: Federico Fellini, Peter Gonzales Falcon (Fellini jako mladík), Stefano Mayore (Fellini jako chlapec), Anna Magnani, Marcello Mastroianni, Alberto Sordi a další
Itálie / Francie, 1972, 128 min.