Vojtěch Fröhlich: Křehké kino. Vítejte v galerii

Nejenom filmy živ je audiovizuální nadšenec, a tak jsem se na Zelený čtvrtek vydala omrknout, co se hýbe v Brně. Zaujal mě program Galerie TIC, jejíž tři výstavní síně nabízí až do 10. května program, v němž je významně zastoupen pohyblivý obraz. K jednotlivým výstavám se stručně vyjádřím v následujícím dvoudílném článku, už teď ale můžu předeslat, že jsem ráda, že jsem se nakonec do tajemného a velkolepého Brna, které je přeci jen z Olomouce trochu z ruky, vydala. Výstavní program totiž stál skutečně zato.

Díl první: Vojtěch Fröhlich v Galerii mladých

Jako první jsem zamířila do Galerie mladých. Od 3. dubna zde probíhá výstava toho, co po sobě Vojtěch Fröhlich, laicky řečeno, zanechal po skončení vernisáže (fotodokumentace a popis akce zde). Ačkoli jsem prostředí výstavy už dopředu ohledala na netu a dobře jsem tak tušila, co mě čeká, stejně mě zarazila konstantní, zhmotnělá (ne)přítomnost Vojtěcha Fröhlicha v galerii, pocit podobný tomu, když vstoupíte do zabydleného bytu s vědomím, že jeho majitel se už nikdy nevrátí… Z osobních i užitných předmětů se stávají artefakty, němí svědci vypovídající o proběhlých událostech, které se již nikdy nebudou opakovat, o svém majiteli-uživateli, který se jich již nikdy nedotkne a kterého nemáme naději ještě kdy vůbec spatřit.

Takovým svědectvím o události, u které jsme chyběli, je i Fröhlichova výstava, která se vlastně celá odehrává kdesi v minulosti, v tajemném bezčasí, které se s tikotem hodinek nemilosrdně dere kupředu, neboť rozmístěné předměty/artefakty, zanechané přesně tak, jak je tu Fröhlich opustil, i samotná projekce, zpřítomnění jeho minulého pokusu zpřítomnit přítomnost, dráždí ke kontemplaci nad tím, co se vlastně přesně během oněch 24 hodin odehrávalo, nebo spíš mohlo, nemohlo či muselo odehrávat.

Pokud jste teď mírně zmatení, nejistí, trochu napjatí a začínáte se chvět (ať už rozčilením nebo vzrušením), gratuluji, vstoupili jste společně se mnou do galerie. Zalovím pro vás v hromádce letáků, která láká k rozebrání, a pečlivě prostuduji zelenou cedulku na stěně.

24 hodin. 24 hodin? 

2. dubna večer Vojtěch Fröhlich usedl za stůl, zády ke spícímu projekčnímu plátnu. Společnost mu dělala záznamová technika, náramkové hodinky a vše, co je nutné k tomu, abyste 24 hodin vydrželi v jedné místnosti, aniž abyste se museli zvedat od stolu. Po tuto dobu totiž probíhala jeho nepřerušená a ničím nerušená intimní performance, hra s časem. Bezprostředně po skončení akce byl její záznam instalován v nepozměněném prostředí galerie, kde jsem se jeho svědkem stala i já (a mým prostřednictvím nyní vy).

 Je 5. dubna a vstupuji do Galerie TIC. Překvapuje mě, že ač jsem zde poprvé, z nádraží jsem do Radniční 4 trefila jaksi intuitivně. Považuji to za dobré znamení. Mám radost, že výstavy, které mě dnes v Brně zajímají, jsou všechny pod jednou střechou. Mám volno a svítí sluníčko. Vstupuji tedy kamsi do neznámého prostředí, ve kterém se neorientuji, a mířím k něčemu, co považuji za pokladnu. Kvituji pozdvižené obočí a nedočkavý pohled za sklem a reaguji na něj slabým hláskem: „Dobrý den, já jsem se přišla podívat na výstavu…,“ promptně sjíždím neznámý prostor pohledem a chytám se spásných nápisů na zdech, které mi skvěle napomohou k instantní orientaci: „…támhle,“  máchnu rukou doleva, kde v nějaké chodbě na základě nápisu tuším Galerii mladých, „…a támhle,“ máchnu stejně energicky rukou doprava, kde to vypadá na další výstavní prostory, i když jsou v zákrutu vidět jenom schody. Mám radost, že si vedu dobře a zvažuji další verbální kroky. „Tak se skočte první mrknout támhle,“ máchne rukou doleva pokladní, „a já vám tu zatím uchystám vstupenku.“ V té chvíli mě ani nenapadne, že bych ji chtěla někdy citovat, a proto volně parafrázuji, ovšem v uvozovkách. Tenhle text má tedy docela blízko k beletrii. Přemýšlím, co na to řekne šéfredaktor. Ale teď ještě ne. Respektive teď (když stojím v galerii a bavím se s paní pokladní) ještě ne, až teď (když druhý den píšu tenhle text). Minulost, přítomnost (časová i fyzická), průběh, vzpomínka a záznam získávají zcela nový rozměr (na Zelený čtvrtek odpoledne, kdy opouštím Brno) a jsou podivně rozostřeny. Přemýšlím (teď), nakolik na tom (ne)má podíl má návštěva výstavy Vojtěcha Fröhlicha. Jedno je jisté, ještě ve středu bych podobně koncipovaný článek zcela jistě nenapsala. O ničem jiném by se tak také psát nedalo a sotva bych vám (teď) tajemnou hru s absencí, ulpíváním a uplýváním, která v Galerii mladých probíhá, přiblížila lepším způsobem. Ostatně kvalitní objektivní pohled získáte např. už z kurátorských textů Martina Mazance, nejkvalitnější pohled, který můžete získat, je ovšem ten ryze subjektivní, váš, když se „tam“ vydáte. Ten ani sebelepší informační background a fotodokumentace nenahradí, přemítám teď u svého počítače.

A (teď) už je zase čtvrtek a já se pro jistotu ujišťuji směrem ke skleněné kukani: „A je zde povoleno pořizovati fotodokumentaci?“ Nechci působit jako vidlák, mám na paměti, že spolu se mnou do galerie vstupují také čtenáři 25fps – i když teď si ještě nejsem jistá, jestli budu vůbec o výstavě psát (Bude to stát za to?), foťák zkrátka tahám všude s sebou. S kladnou odpovědí padá krytka mého Canonu i poslední zábrany a já vstupuji do neznáma.

V neznámu nacházím obrovské projekční plátno, na které je promítán detail ručičkových hodinek, snad před chvílí za tímto účelem koupených, neboť na jejich sklíčku je ještě patrná cena. Jak jde čas, hodinky se hýbou. Monstrózní mužské prsty jimi otáčí tak, aby se vteřinová ručička neustále držela nahoře. Někdy to jde lépe, někdy hůře, během úseku, který jsem z čtyřiadvacetihodinového záznamu měla v galerii možnost vidět, to šlo celkem dobře. Krušný úděl, den má 86 400 sekund, jak se dočítám na letáku k výstavě. Docela frustrující, jak se ten čas dere kupředu. Docela frustrující, jak vlastně pořád stojí na místě a najednou skok, je druhý den, z 24 hodin zůstávají jen tělesné následky (ztuhlé prsty? ztuhlá záda? migréna? oteklá oční víčka? smrtelná únava? …?) a artefakty v galerii – několik PET lahví (některé prázdné, jiné ještě plné), stopka od hroznového vína, dvojice bažantů úhledně zasunutých pod stolem. A ovšem záznam, schopný usvědčit z jakéhokoli výkyvu, stejně nemilosrdný jako kupředu se deroucí čas. Přibližuji se k plátnu a naslouchám, jestli cvakání závěrky (teď teď teď, zvěčnit právě tenhle moment z nepřetržitého čtyřiadvacetihodinového kontinua. Důkaz o tom, že jsem tady byla právě teď teď teď. Je tma, upravuji clonu a – ano, čas, ten tu hraje docela velkou roli. I když vlastně je docela bezvýznamný) nevyburcovalo kustodku, která se mezitím objevila na scéně a dala se do řeči s pokladní. Místo toho slyším ze zvukové stopy, jak Fröhlich křoupe jablko. Pohledem sjedu pod stůl a říkám si, že udržet vteřinovou ručičku pořád nahoře může být někdy docela problém. Teď teď teď, ještě několik vteřin a opouštím Galerii mladých.

Chtěla jsem si pár věcí raději ujasnit, kdybych o akci chtěla později (tj. teď) něco napsat (dokonce jsem si je poznamenala do deníčku, abych je později – teď, v okamžiku, kdy se v Brně mohu ptát  – nezapomněla), paní na pokladně ale telefonuje. Další paní, o které teď ještě nevím (ale teď už ano), že je kustodka, se mi nabízí, že ráda mé dotazy zodpoví, pokud bude vědět. „Takže jste tu nebyla, když to tam vedle prováděl? To je škoda. A nevíte, to začal v těch 17.30 a jel zase do 17.30? Hmmm. A to tam skutečně vydržel sedět celých 24 hodin nepřetržitě a ani na chvilku neodešel nebo nepřestal? Hmmmmmmm. A byl tu někdo během té doby? Nebylo přístupné? (vida, dokonce to dostává nový rozměr) Páni, tak Vám moc děkuju!“

Vojtěch Fröhlich je vůbec výtvarník – fyzický extrémista.1 Cestou domů jsem si v rychlíku, který jel sice rychle, jenže o hodinu déle, protože přes Břeclav, což je celkem zajížďka, jak mi vysvětlil pan průvodčí (ale zároveň mě ujistil, že to vůbec nevadí, protože správný rychlík jel později, takže v Olomouci budu „na stejno“), měla dost času uvažovat o Fröhlichově výstavě v brněnské Galerii mladých v souvislotech s jeho dalšími počiny – s tím, jak běžel z Prahy k dnes již zaniklé Benzince u Slaného, která tehdy fungovala jako výstavní prostor a která se v době Fröhlichovy vernisáže proměnila v maratonskou občerstvovací stanici (vzdálenost k Benzince totiž byla právě 42,195 km), jak šplhal do patra do ateliéru, aniž by se dotkl podlahy, nebo jak prosvětloval fotografie manuálně propichovanými dírkami, aby jimi v protisvětle procházelo světlo, jak otrocké, ubíjející a obdivuhodně nádherné.

Za Fröhlichem se můžete vydat také do Prahy, kde vás v Galerii Jelení čeká související výstava, nebo zaskočit 19. dubna do Školské 28, kde se představí během Večera Mediabaze.cz. Nebo alespoň navštívit jeho webové stránky. Jestli máte čas.

O druhé výstavě a o tom, že Umělec je vyvolený, vás budeme informovat ve druhém, doufejme již o něco střízlivějším, díle.

foto: © Marie Meixnerová

Odkazy:

http://galerie-tic.cz/
http://galerie-tic.cz/2012/04/krehke-kino/
http://vojtechfrohlich.blogspot.com/
http://skolska28.cz/page.php?event=562
http://jizdnirady.idnes.cz/vlaky/spojeni/
Vojtěch Fröhlich: Křehké kino. 3. dubna — 10. května 2012. Kurátor: Martin Mazanec
Galerie TIC – Galerie mladých
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno
Otvírací doba:
út—pá 10.00 — 18.00 hod
so  11.00 — 17.00 hod
vstupné 40/20,- Kč, každou sobotu vstup volný