Neboť noc je temná a plná hrůz…
SERIÁL – TIP: Hra o trůny: Sezóna 2 – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –
První série Hry o trůny, která se premiérově objevila na televizních obrazovkách v dubnu loňského roku, se velmi rychle stala fenoménem. Nadšené ohlasy ze všech stran, vysoká sledovanost nebo výrazně zvýšený prodej knižních předloh autora G. R. R. Martina – to jsou namátkou jen některé z efektů, které televizní Hra měla. Nelze se tak producentům divit, že se okamžitě pustili do natáčení druhé série, která vychází z druhého dílu knižní Písně ledu a ohně, Střetu králů. Děj seriálu je ještě navíc obohacen o elementy z úvodních částí Bouře mečů, třetí knihy plánované sedmidílné ságy. Očekávání byla veliká, s nimi však šla ruku v ruce i jistá skepse. Nebude úspěch seriálu spíše na škodu? Nebude druhá série představovat krok směrem k větší komerci? První trailer vzbudil mírné obavy – zdálo se, že se tvůrci začali řídit heslem: větší rovná se lepší. Ano, Hra o trůny nakynula. Není to však na úkor toho, co pozvedalo první desítku dílů vysoko nad průměr. Mám na mysli zejména propracované postavy, zajímavou zápletku a také důraz na detaily, které neobvyklým způsobem propojují věci zdánlivě nespojitelné a vytvářejí jakési „realistické fantasy“.
Časy se mění, nazval jednou svou píseň Bob Dylan, a časy se mění i v Západozemí. Sedm království je ve válce. Rod Lannisterů zabral Železný trůn a podle dědického práva na něj usedl nedospělý a nezvladatelný Joffrey. Stejná práva však mají také oba bratři zesnulého krále Roberta Baratheona – sebestředný Renly (Gethin Anthony) a nesmlouvavý Stannis (Stephen Dillane). Ze severu táhne vojsko Robba Starka, kterému jde hlavně o pomstu svého otce Eddarda. Ještě více na severu, za Zdí, pomalu povstává další hrozba. Stranou hlavních bojů stojí Daenerys Targeryan (Emilia Clarke), matka draků, dědička Železného trůnu, která vládne svému slábnoucímu kmenu barbarských Dothraků a snaží se sehnat prostředky na to, aby se mohla přeplavit do Západozemí a ujmout se vlády (samozřejmě podle dědického práva). Složité? Jenže hru o trůny se rozhodlo hrát také několik menších rodů a různě silných individuí, která do příběhu vnášejí jak nejasné motivace a magii, tak jen rozšiřují příběhové univerzum a vytvářejí mu hlubší dějinný základ.
Ve srovnání s první sérii zůstávají hlavní postavy na začátku nezměněné, k vývoji dochází logicky až pod vlivem vnějších skutečností. Co se však mění už od začátku, je náhled diváků na hrdiny, resp. náhled, který je nám, divákům, tvůrci sugerován. Pokud byli v první sérii Starkové rodem, k němuž byly nenápadně tlačeny divácké sympatie, v druhé sérii se karta obrací a my přejeme spíše Lannisterům. Ano, severští zlovlci si stále zachovávají svou sílu a není problém držet Zimohradu palce i nadále, ale Lannisteři jsou prostě divácky mnohem zajímavější. Je to tak zejména proto, že mají ve svých řadách asi nejlépe napsanou postavu v celém seriálu, liliputa/trpaslíka/skřeta Tyriona. Tento sžíravý ironik se stává nejdůležitějším hráčem v pozadí, hráčem, jež je sice malý vzrůstem, ale jeho schopnosti dalece překračují očekávanou mez. Leč štěstěna je věc vrtkavá a rychlý vzestup může způsobit ještě rychlejší pád.
Zvýšení rozpočtu se projevuje zejména v hojnějším užívání velkých celků na začátku scén (establishing shot) a častějším zasazováním dějů do exteriérů, spíše než epičností a na odiv dávanou velkolepostí. Tvůrci se nenechali zlákat vůní peněz a zůstali věrni vizuálnímu pojetí první série. Pozitivně je třeba také vnímat fakt, že se ve Hře konečně objevila pořádná bitva. Obléhání Králova přístaviště je nezpochybnitelným vrcholem druhé série. Tato událost však byla poněkud nešťastně zařazena už do devátého dílu a děje v dílu desátém, závěrečném, se ji marně snaží překonat. Celá série tak dojíždí do cíle jakoby setrvačností a závěrečný cliffhanger, atmosférický, ale očekávatelný, na tom už nedovede nic změnit. A přitom – už tak akcí nabitý devátý díl končí momentem, který by celou sérii zakončil na skutečném vrcholu a ne na pozvolně ubíhajícím svahu.
Před rokem jsem se v recenzi na první sérii pozastavoval nad zařazením seriálu do žánru fantasy, když v podstatě jediný vyloženě fantasy prvek se v seriálu objevil až v poslední scéně. Druhá série v tomto „okořeňování“ reálného světa fantastickými prvky pokračuje. Draci se stali nosnou součástí linie Daenerys Targeryan, ke slovu se dostanou také čarodějové, beztvará bytost počatá v lůně kněžky Ohnivého boha Melisandry (zatím trestuhodně nevyužitá) nebo alchymistické hrátky příznačně zabalené do fosforeskující zelené barvy. Dnes už je žánrová nálepka „fantasy“ oprávněnější, byť pro vnímání seriálu není určující. Ke Hře o trůny lze jen s obtížemi přistupovat jako k modelovému představiteli žánru. Hra není Conan, Hra není Dračí srdce, Hra není Hobit, i když v mnohém zaplňuje mezeru vzniklou po premiéře Návratu krále. Hra o trůny je skutečně spíše alternativní historií. To, jakým způsobem se politicky hraje o moc, se nepochybně zakládá na reálných machinacích, jež se odehrávalyve středověké Evropě. Pečlivost zobrazení reality se odráží i v práci s jazykem, resp. s odlišnými přízvuky, kterými postavy mluví. Dovolím si tvrdit, že u Jona Sněha (Kit Harington) tak zaslechneme ozvuky skotské výslovnosti, obyvatelé Železných ostrovů zase hovoří irskou angličtinou.
Herečtí představitelé už doslova srostli se svými postavami. Málokdy lze mluvit o tak dokonalém splynutí „reálného herce“ a „fikční identity“. Obrovský potenciál v sobě skrývají zejména mladí herci – Maisie Williams jako Arya Stark, Isaac Hampstead Wright (Bran Stark), který má sobě zvláštní, nijak nezdůrazňovanou vznešenost a charisma. Podobně silný je Jack Gleeson v roli Joffreye Baratheona, který je natolik přesvědčivý, že bude mít do budoucna trochu problém vymanit se z rolí psychicky narušených osobností. Z herců starší generace si vyzdvižení zaslouží Lena Headey. V první sérii mě doslova iritovala svým až příliš divadelním pojetím postavy Cersei Lannister. Nyní tato postava „rozkvetla“, Headey rozšířila svůj herecký rejstřík a přehrávání, resp. hraní se z herce přeneslo na postavu. Jak by se dalo se skutečnou tváří obstát ve světě, jako je Západozemí?1 Hra o trůny si udržuje velmi vysokou úroveň obsazení. O jistotách z první série (Peter Dinklage/Tyrion Lannister, Aidan Gillen/Petyr Baelish, Nikolaj Coster-Waldau/Jamie Lannister…) se netřeba zmiňovat. Nové epizody dávají hodně prostoru Alfiemu Allenovi (Theon Greyjoy) a také charismatickému Charlesovi Danceovi (Tywin Lannister).
Nosným prvkem pro druhou sérii je výrazné ztemnění. „Noc je temná a plná hrůz“ – to je motto, s nímž se propagace, a koneckonců i celý seriál, oháněla od počátku. V Západozemí dochází k totálnímu rozpadu veškerých jistot. Ti, kteří by mohli být považováni za kladné hráče, mnohdy konají spíše prospěchářsky, nemyslíce na následky, a z těch prvoplánově zlých se stávají charismatické a v jádru pozitivní postavy, jejichž motivace jsou když už ne morálně ospravedlnitelné, tak přinejmenším pochopitelné.
Druhá série si i nadále udržuje vysoko nastavený standard série první, i když proti ní trpí jistou roztříštěností. První desítka dílů držela velmi dobře pohromadě, všechny linie byly rozvíjeny vyrovnaně, každá si udržovala své napětí. Druhá série má slabší momenty a divák už si „vyzobává“ své oblíbené dějové linky a k těm ostatním, pro něj méně zajímavějším, upíná pouze menší část své pozornosti. Za nejproblematičtější považuji zejména části týkající se Deanerys. Neexistuje výraznější propojení jejího příběhu s hlavním dějem, maximálně do něj vnáší trochu exotiky. Děj je – i když má tento příběh své výrazné momenty – touto linií spíše zpomalován a zbytečně rozdrobován. Podobně nefunkčně působí i zařazení příběhu romantického vzplanutí Robba Starka (Richard Madden), které děj neúměrně (a vůči ostatním liniím a postavám zbytečně) natahuje. Divák je nucen sledovat dlouhou, kýčovitou a předvídatelnou historii bez (zatím zřejmého) vlivu na okolní události. Ale to jsou jen drobné výtky na kráse celého seriálu, o němž už rozhodně lze uvažovat jako o (zatím) dvacetidílném celku, spíše než o dvou sériích. Tak přirozené je jejich napojení. Doufejme, že se podobně hladce připojí i série třetí, jejíž premiéru lze očekávat zase za rok v dubnu.
Game of Thrones
Režie: Daniel Minahan, Brian Kirk, Alan Taylor, Timothy Van Patten
Scénář: David Benioff, D. B. Weiss, G. R. R. Martin
Hudba: Ramid Djawadi
Kamera: Alik Sakharov, Matthew Jensen, Marco Pontecorvo
Hrají: Peter Dinklage (Tyrion Lannister), Lena Headey (Cersei Lannister), Maisie Williams (Arya Stark), Jack Gleeson (Joffrey Baratheon), Alfie Allen (Theon Greyjoy), Michelle Fairley (Catelyn Stark), Emilia Clarke (Daenerys Targaryen), Sophie Turner (Sansa Stark), ,Nikolaj Coster-Waldau (Jaime Lannister), Richard Madden (Robb Stark), Julian Glover (Pycelle), Kit Harington (Jon Snow), Gethyn Anthony (Renly Baratheon) ad.
USA, 2012, HBO, 2. sezona/ 10 dílů, 60 min.
- Podobným způsobem je vybudována i postava Sansy Stark (Sophie Turner). Je však zachycena ve vývoji, „druhá tvář“ u ní teprve vzniká, teprve začíná chápat pravidla hry. [↩]
Tobiáš Zíka
RE: J.V.M. (autor)
Omlouvám se za pozdní reakci.
Celý seriál se záměrně realizuje lokálními britskými přízvuky (údajně má americké publikum zažité, že z britským přízvukem přichází hrady, Robin Hood a středověk). Například představitel Tyriona je Američan a v seriálu mluví hodně společenský vysokou (jižní) britskou angličtinou.
Sever se snaží mluvit severo-britsky, tedy ne skotsky ani irsky. Postavy, co se motají kolem Vale mluví se špetkou velšského přízvuku.
Takže ano, máte pravdu, jenom jste se sekl v těch přízvucích.
J.V.M. (autor)
Petr Dvořák: Také se chci zeptat: Má snad tento komentář jiný záměr než naznačit, jaký je autor vlastně blb, nezkušené děcko a ve srovnání s mistrem Dvořákem nýmand ve všech směrech lidské činnosti?
Tobiáš Zika: Uznávám, nejsem angličtinář. Opravdu se jedná o teorii, snahu nějakým způsobem postihnout pocit z odlišně znějící angličtiny. Sekl-li jsem se v odhadu, kterému národu patří který akcent, je to má chyba, stane se. Uznávám ji a nebudu se zbytečně přít o pravdu a nepravdu. Jaká je tedy realita?
Pokud se někdo podepíše jako „hidden“, suše podpoří podivný komentář Petra Dvořáka, neschopen vyplodit nějakou souvislejší vlastní myšlenku, schovává se za „silná slova“, a ještě se mu v textu objeví vpravdě Freudovské „upsání“, vím co si o tomto jedinci myslet. Já svou recenzi podepsal. Pokud má „hidden“ nějaký osobní problém, měl by to řešit jinde, ne v diskuzi na stránkách filmového časopisu (navrhuji server Novinky. cz, tam se snese všechno). Pokud diskutovat, tak alespoň otevřeně. Rád si tvůj (pardon za to tykání, ale se zakomplexovanými jedinci to jinak nejde) názor přečtu. Bezpochyby bude podnětný, dospělý, vybavený pečlivými argumenty a vybraným jazykem.
Jan Pelc
Bezva článek, ale snad jen k části o Deanerys. Mě ta její linie prostě baví. Je to takový dobrý mimo-děj. V 1.sérii získala draky, ve 2. sérii draci začali chrlit oheň. Pokaždé to někam spěje…třeba se v 7 sérii dočkáme jejího přelodění :D :D :D Ale podle mě do toho seriálu prostě patří.
hidden
Souhlas s panem Dvořákem a jen bych tu jeho kritiku lehce zjednodušil.Autor to prsotě posral ! :D
Tobiáš Zíka
…jen si dovolím nesouhlasit s teorií týkající se použití jazyka. Ano, jemné akcenty vyporozovatelné jsou, ale rozhodně nejsou konzistentní a nepřispívají tak lepšímu zobrazení reality. Také bych se vymezil k teorii o skotské či irské angličtině jednotlivých postav…není to pravda :)
Petr Dvořák
Pár poznámek pod čarou: „Nebude druhá série představovat krok směrem k větší komerci?“ – Pokud se nepletu, HBO je komerční televizní stanicí, jež co nejvíce cílí na sledovanost (GOT se nevymyká), tudíž takto mířená otázka mi nepřijde relevantní. „… ale Lannisteři jsou prostě divácky mnohem zajímavější“ – pozor na zaměňování subjektivního pisatelova dojmu za obecný (a nějakým způsobem doložitelný) divácký názor. „Před rokem jsem se v recenzi na první sérii pozastavoval nad zařazením seriálu do žánru fantasy, když v podstatě jediný vyloženě fantasy prvek se v seriálu objevil až v poslední scéně.“ – Není tomu tak. Výrazné fantasy „prvky“ má hned první díl první série (Bílý chodec, zlovlci). „Za nejproblematičtější považuji zejména části týkající se Deanerys. … Děj je … touto linií spíše zpomalován a zbytečně rozdrobován.“ – Propojení této dějové linie s ostatními je nadále v intencích první řady (ano, lze namítnout, že ve druhé již nefiguruje král, který by pracoval na záměru nechat ji neodkladně odstranit). Dovolím si nesouhlasit a označit ji za plnohodnotnou. „Podobně nefunkčně působí i zařazení příběhu romantického vzplanutí Robba Starka … Divák je nucen sledovat dlouhou, kýčovitou a předvídatelnou historii bez (zatím zřejmého) vlivu na okolní události.“ – Nemyslím si, že by tato linie dostávala větší prostor než ostatní. Současně se obávám, že za kýčovitou (jakkoliv už viděnou mnohokrát jinde) ji lze označit pouze v případě chybějících životních zkušeností a tudíž unikajícímu porozumění podstatě věci. Na závěr se chci zeptat – měl snad tento text nějaký další záměr, než konstatování, že nastalo období čekání mezi sériemi?