Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Postižení touží po sexu v ideálním světě

Postižení touží po sexu v ideálním světě

Postižení touží po sexu v ideálním světě
RECENZE: Hasta la vista! (režie: Geoffrey Enthoven, 2011) – MIROSLAV LIBICHER 

V roce 2007 se na obrazovkách BBC objevil kontroverzní díl dokumentární série One Life nazvaný For One Night Only.1 Sledoval cestu tří tělesně postižených britských mladíků do Španělska, kde byl jejich hlavním cílem speciální nevěstinec pro hendikepované, od jehož návštěvy si slibovali prožití své první sexuální zkušenosti. Celý výlet zinicioval tehdy pětadvacetiletý Američan Asta Philpot, který onen vykřičený dům rok předtím objevil na dovolené s rodiči a poté, co v něm přišel o panictví, vyzýval na internetu další postižené, aby se nestyděli také okusit slasti pohlavního styku, i kdyby si za něj měli zaplatit. Neobvyklou výpravou s ještě neobvyklejším cílem se inspiroval belgický producent a scenárista Mariano Vanhoof a spolu se svým přítelem, režisérem Geoffreym Enthovenem, natočili úspěšnou komedii Hasta la vista! (2011). Do českých kin sice bude nasazena až v říjnu, ale někteří z tuzemských diváků ji mohli zhlédnout už na Letní filmové škole a především na festivalu v Karlových Varech, odkud si dokonce odnesla diváckou cenu.

Je nicméně fér hned na začátek recenze poznamenat, že se jedná o film, který je nejenže zajímavější tématem než zpracováním, ale který také zklame každého, kdo by od něj čekal, že se nepřihlásí k tradici snímků o marginalizovaných komunitách, jejichž hřejivost a optimističnost vyplývá z toho, že jsou v nich reálné problémy pečlivě odjehlené. Cesta Philpota a jeho druhů vzbudila v řadách diváků BBC rozruch především z toho důvodu, že ve Velké Británii převažuje pohled na prostituci jako neakceptovatelnou a amorální a provozování nevěstinců je v ní zakázáno zákonem. Belgický film však mohl dráždit i jinými věcmi – vždyť život postižených i těch, kteří o ně pečují, je nepochybně spojen s mnoha nepříjemnostmi.  Nemluvě o tom, že hendikepovaní mohou své společníky iritovat už jen svým chováním, specifickými potřebami a občas dokonce i svým vzhledem. Sám Asta Philpot trpí artrogrypózou, která většinu jeho těla nejen paralyzovala, ale také viditelně zdeformovala.

Ve fikčním světě filmu je však Philpotovým alter egem sympaticky přidrzlý hláškař Philip, jehož představitel Robrecht Vanden Thoren je zdravý a tudíž také nepochybně pohlednější. A komu by to nestačilo, může se pokochat pohledem na blonďatého playboye Larse (Gilles De Schrijver), jenž budí zájem španělských děvčat i přesto, že jej nádor na mozku upoutal na kolečkové křeslo. Prakticky slepý Jozef (Tom Audenaert), jenž je svému reálnému předobrazu, podsaditému třicátníkovi Leemu vizuálně nejpodobnější, na sebe pro změnu bere roli zábavného, leč citlivého ňoumy. Zatímco členům skutečné výpravy do Španělska záleželo na souhlasu jejich rodičů a Philpotovi syna dokonce až na místo doprovázeli, jimi inspirované postavy pojímají cestu za sexuálními radovánkami jako klukovské dobrodružství, jehož cíl musí před rodiči zůstat utajen. Morálnost takového kroku (je správné klamat rodinu, na jejíž pomoci je člověk celoživotně závislý?) se velmi příznačně nikterak neřeší, a tak po několika peripetiích všichni tři hrdinové sedí v obstarožní dodávce spolu s ráznou ošetřovatelkou Claude (Isabelle de Hertogh), která příliš nerozumí vlámštině a pro svou obezitu si od Philipa ihned vyslouží přezdívku „Mamutka“.

Známé klišé o tom, že cesta je důležitější než cíl, v Hasta la vista! ústí pouze ve skutečnost, že téma fyzického postižení, sexuálních aktivit a morálnosti jejich směny za peníze je tím, čemu se film věnuje co nejméně a pokud možno co nejkulantněji – dosažení cíle výletu je ostatně ztvárněno tak trochu ve stylu masturbační scény z Cohenova Diktátora (The Dictator, 2012), jen s tím rozdílem, že nejde o zamýšlený vtip. Hlavní náplní snímku jsou tak různá pnutí, jaká mezi postavami během cesty v uzavřeném prostoru automobilu zákonitě vznikají. Ty většinou ve svých důsledcích vedou ke vzniku situací, které jsou docela zábavné, ale zároveň také velmi předvídatelné a svým obsahem plytké a bojácné. Vždy, když se hrdinové kvůli svým hendikepům dostanou do problémů, tak se tomu buď dá zasmát (zabouchnutí v hotelovém pokoji), nebo jde o důvod, proč nad dotyčnou postavou naříkat (Jozef spadne ze srázu). Nikdy ale nenastane nic, co by mohlo diváka jakkoli rozrušovat.

Stěží tak lze přijmout tvrzení katalogového textu z Letní filmové školy, podle nějž  Hasta la vista! „v porovnání kupříkladu s francouzským diváckým hitem Nedotknutelní (Intouchables, 2011) stojí nepoměrně výše“ a „nesnaží se pomocí křečovitého optimismu budovat umělý harmonický svět“2. Jediným rozdílem mezi zmíněnými snímky, jež by ten belgický mohl činit sympatičtějším, je absence přesahu do roviny společenské utopie, v níž floutek z ghetta a upjatý člen smetánky bez potíží nacházejí společnou řeč v hájemství středostavovsky průměrného životního postoje. Tvořením nevěrohodně přívětivého světa je nicméně vinen taky – vždyť si v něm celkem snadno může každý najít své kompromisní štěstí a dokonce i smrt si dává záležet na tom, aby člověka zastihla úhledně naaranžovaného před fotogenickým horizontem.

Hasta la vista!

Hasta la vista! lze přičíst k dobru vydařenou řemeslnou stránku i sympatické herce, ale nic z toho nepopře, že se jedná o ten typ filmu, který je do programů festivalů řazen především proto, aby návštěvníci měli možnost oddechnout si od snímků náročnějších a většinou také podnětnějších. Je pro něj vlastně docela symptomatické, že mu vavříny na krk věšeli především hlasující diváci a ekumenické poroty. Pokud Vanhoof s Enthovenem vůbec chtěli natočit film, který by diváky konfrontoval s nehezkou realitou života postižených, pak nezbývá než smutně konstatovat, že selhali, neboť objekty svého zájmu přetvořili z živých lidí na roztomilé plyšáčky, jací publiku nabízejí akorát příležitost k nenáročnému sebedojímání nad vlastní lidskostí.

Hasta la vista!

Režie: Geoffrey Enthoven
Scénář: Pierre De Clercq, Mariano Vanhoof
Kamera: Gerd Schelfhout
Střih: Philippe Ravoet
Hrají: Robrecht Vanden Thoren (Philip), Gilles De Schrijver (Lars), Tom Audenaert (Jozef), Isabelle de Hertogh (Claude) a další.
Belgie, 2011, 109 min. 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Celý dokument si lze prohlédnout na osobních stránkách Asty Philpota. []
  2. Autorkou citovaného textu je Kristýna Pleskotová a v katalogu 38. Letní filmové školy je k nalezení na straně 194. []

Autor

Profilový obrázek

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru