Samuel Fuller: Nefalšovaný americký primitiv (3. část)

• v Letícím šípu, epickém westernu o dědictví občanské války a kultuře indiánského kmene Siouxů, Fuller do ústřední role zahořklého jižanského vojáka odcházejícího po válce žít na západ mezi Siouxe obsazuje Roda Steigera (i přes lobování vedoucího RKO Williama Doziera za Garyho Coopera), s nímž má později rozpory na place; snímek natáčí pět týdnů v Utahu s rozpočtem jednoho milionu dolarů, nejvyšším ze všech šesti realizovaných produkcí jeho společnosti Globe Enterprises; premiéru má v létě 1957 a finančně si nevede nejlépe, proto se Fuller vrací zpět k nízkorozpočtovým produkcím
• 1957 Fuller pod hlavičkou Globe Enterprises natáčí dva snímky pro společnost Regal Films Roberta Lipperta, China Gate a Čtyřicet pušek (Forty Guns); oba do distribuce uvádí Twentieth Century-Fox; v lednu Fuller točí China Gate, dobrodružnou válečnou romanci z Indočíny, v níž prozkoumává témata komunismu a kolonialismu, rasismu a tolerance, černého trhu a kapitalismu

„Netočím propagandistické filmy. Když píšu knihu nebo scénář nebo když pracuju na filmu, zajímá mě jediná věc: dobrý příběh. Pokud má příběh konflikt, je v něm akce. A kde je akce, tam jsou i emoce. Tomu já říkám film.“1

• v dubnu 1957 začíná točit western s wyattearpovskou zápletkou Čtyřicet pušek (pod názvem Woman in a Whip ho dříve nabízel Zanuckovi), je však nucen zmírnit konec (hrdinka v podání Barbary Stanwyck měla původně zemřít kulkou svého milence ztvárněného Barrym Sullivanem); do kin je snímek uveden už v září

„Chtěl jsem, aby Čtyřicet pušek bylo jiným typem westernu, tak tobrým jako průkopnické filmy, které mě inspirovaly: Souboj na slunci (Duel in the Sun, 1946) Kinga Vidora, The Furies (1950) Anthonyho Manna a Johnny Guitar (1954) Nicholase Raye.“2

„Sam cítil – a měl pravdu – že čím delší záběr natočíte, tím lépe herci hrají, tím opravdověji všechno působí, místo kouskování celku do malých částí – střih, střih, střih, jak se to obvykle dělá.“3

• na jaře 1958 Fuller v Los Angeles během dvou týdnů natáčí ryze béčkové drama Verboten! o lásce amerického vojáka a německé dívky a dopadu holocaustu na německé civilisty; pro docílení realismu režisér do filmu začleňuje stock footage (tedy již existující filmové záběry); do distribuce snímek v březnu 1959 uvádí Columbia; v té době umírá Fullerova matka Rebecca; téhož roku se Fuller rozvádí se svojí manželkou Marthou
• po dokončení Verboten! začíná pro Warner Bros. připravovat scénář ke svému vysněnému válečnému filmu Velká červená jednička (The Big Red One) vycházejícímu z jeho vlastních zkušeností a zážitků během 2. světové války; projekt je ke konci roku 1958 odložen kvůli obavám studia z finanční neúnosnosti Fullerova scénáře; Fuller později tvrdí, že důvodem nerealizace projektu byl pro něj nevyhovující požadavek studia obsadit do hlavní role Johna Waynea

„Osobně jsem měl Johna Waynea rád. Hvězdou se ale stal proto, že divákům byla prodávána fantazie, která jde bohužel na odbyt lépe než pravda. Ať už jsou Wayneovi hrdinové jakkoli zábavní, ve skutečnosti nikdy neexistovali. Víte, jedna věc, kterou nesnáším na Wayneových válečných filmech, je, když nějaký důstojník neustále říká ‚Tito muži položili životy za svoji vlast.‘ Jaká hovadina! Oni své životy neobětovali ze své vůle. Jejich životy jim byly odebrány, byli o ně okradeni. Kdyby nám někdo řekl, že musíme obětovat své životy, když jsme rukovali do armády, nikdo z nás by do ní nevstoupil.“4

• Fuller podepisuje s Columbií distribuční dohodu na čtyři snímky, nakonec jsou realizovány pouze dva: The Crimson Kimono a Underworld USA; The Crimson Kimono, kriminální film o dvou policistech z LA s milostnou zápletkou, Fuller začíná točit již v únoru 1959
• v březnu 1959 vychází v Cahiers du Cinéma článek od Luca Moulleta „Sam Fuller sur les brisées de Marlowe“ (Sam Fuller. In Marlowe’s Footsteps); nadšený Fuller si objednává předplatné Cahiers a Moulletovi jako poděkování posílá umělou nohu s autogramem (Moullet totiž o Fullerovi napsal, že jako filmař je posedlý lidským tělem, zejména chodidly); v téže době točí pro CBS půlhodinový pilot Dogface o amerických vojácích během druhé světové války
• v květnu 1961 má premiéru jeho noirově laděné drama o mstě Underworld USA; jen revize scénáře pro PCA (Production Code Administration) mu zabraly více než rok a pak ještě musel dělat dodatečné střihy; jedná se o poslední snímek produkovaný Globe Enterprises; Fuller začíná pracovat jako režisér na volné noze
• začátkem roku 1962 má premiéru válečný snímek Merillovi záškodníci (Merrill’s Marauders), jímž se Fuller vrací do světa velkorozpočtových akčních filmů; sklízí úspěch jak u diváků, tak u kritiky; hlavní postavu generála Merrilla měl původně ztvárnit Gary Cooper, ale kvůli rakovinovému onemocnění byl indisponován a jeho roli dostal Jeff Chandler – ten ve věku 42 let umírá ještě na jaře téhož roku (měsíc po Cooperovi) na komplikace spojené s operací zad

„Jsem proti válce v takové míře. Nezapomínejte, že každý průměrný profesionální voják je nejvíce protiválečně smýšlejícím člověkem na světě.“ (( SCHICKEL, Richard. „A Long Chat With Sam Fuller.“ In PEARY, Gerald (ed.) Samuel Fuller: Interviews. Jackson : University Press of Mississippi, 2012. Str. 104. ))

• téhož roku Fuller píše scénář a režíruje pilotní epizodu „It Tolls For Thee“ později populární westernové televizní série The Virginian podle románu Owena Wistera; v jeho epizodě mj. účinkují Lee Marvin a Lee J. Cobb
• 1963 uzavírá s Fromkess & Firks Productions smlouvu na scénář, režii a produkci dvou filmů, které budou distribuovány skrze společnost Allied Artists; během dvou únorových týdnů točí první z nich, Chodbu šoků (Shock Corridor), který je inspirován příběhem novinářky Nellie Bly, jež v roce 1887 předstírala duševní chorobu pod záměrem napsat skandální odhalení o psychiatrické léčebně na Blackwell’s Island; premiéru má v září téhož roku a vydělá pouze polovinu ze svých nákladů, i přesto, že se z něj později stane kultovní film
• v dubnu 1964 je do amerických kin uveden druhý Fullerův snímek pro Fromkess & Firks Productions, drama ze života napravené prostitutky Nahý polibek (The Naked Kiss), na němž režisér tak jako u předchozí produkce spolupracoval s kameramanem Stanleym Cortezem a herečkou Constance Towers; snímek stíhá obdobný osud jako Chodbu šoků – počáteční rozpaky po letech střídá kultovní status; ve stejném roce vychází i jeho románová verze
• po dokončení Nahého polibku Fuller píše scénář o válce ve Vietnamu The Rifle, který lze považovat za sequel Ocelové přilby; žádné studio si ovšem netroufá pustit se do jeho realizace
• na podzim 1965 cestuje do Paříže, kde má podle vlastního scénáře nazvaného The Flowers of Evil režírovat sci-fi adaptaci Aristofanovy Lysistraty; projekt nakonec není realizován; Fuller se v Paříži seznamuje s Christou Lang, o dvaatřicet let mladší filmovou herečkou; Jean-Luc Godard Fullera oslovuje pro cameo roli v Bláznivém Petříčkovi (Pierrot le fou), kde na otázku postavy Jeana–Paula Belmonda „Co je film?“ podává dnes hojně citovanou odpověď:

„Film je jako bojiště. Láska. Nenávist. Akce. Násilí. Smrt. Jedním slovem – emoce.“

• v lednu 1966 Fuller opouští Paříž a vrací se do Los Angeles, kde režíruje pět epizod westernového seriálu Iron Horse, ke dvěma z nich („Hellcat“ a „High Devil“) píše i scénář; ve stejném roce vychází jeho román Crown of India
• v červenci 1967 se žení s Christou Lang; to samé léto odjíždí do Mexika točit film Caine podle románu Victora Canninga His Bones Are Coral s Burtem Reynoldsem v jeho první roli; plánuje natočit film o chamtivosti a složit tak poctu Erichu von Stroheimovi, ztrácí však kontrolu nad finálním sestřihem; snímek je v roce 1969 distribuován pod názvem Shark! (producenti se hyenisticky snažili vytěžit reklamu z tragické smrti kaskadéra, kterého ke konci natáčení zabil bílý žralok); Fuller se od snímku distancuje a požaduje odstranění svého jména z titulků
• 1967 vzniká remake Zátahu na Jižní ulici s názvem The Cape Town Affair (Fuller se podílí na scénáři)
• 1968 dostává nabídku točit ve Španělsku podle vlastního scénáře snímek s názvem The Eccentrics, který má být comebackem stárnoucí Jennifer Jones; týden před začátkem natáčení se však herečka údajně pokouší o sebevraždu; jako její náhradnice jsou zvažovány Jeanne Moreau a Janet Leigh, producent Emiliano Piedro ale nakonec realizaci snímku vzdává
• 1968 vychází klíčová publikace amerického kritika Andrewa Sarrise The American Cinema. Directors and Directions 1929-1968. Sarris Fullera řadí do druhého oddílu režisérů nazvaného „The Far Side of Paradise“ a mimo jiné o něm píše:

„Fuller je nefalšovaný americký primitiv, jehož filmy je nutno vidět, aby se daly pochopit. Vidět, nikoliv slyšet o nich nebo z nich dělat výtah. (…) Fullerovy myšlenky jsou pro jakoukoli seriózní analýzu nepochybně příliš obecné a zjednodušené, ale umělecká přesvědčivost, s níž myšlenky vyjadřuje, činí jeho kariéru v očích kritiků, kteří se dokáží povznést nad politické předsudky, tak fascinující. (…) Nastává čas, aby film následoval ostatní umění v uctívání svých primitivů. Fuller patří do kinematografie, ne literatury či sociologie.“5

• 1969 na filmovém festivalu v Edinburghu je uvedena retrospektiva Fullerových filmů, na níž se zásadním způsobem podílí britský filmový kritik a propagátor Samuela Fullera Peter Wollen; při této příležitosti vychází první kritická antologie o jeho filmech editovaná Davidem Willem a Peterem Wollenem

„Tato retrospektiva má za cíl poprvé zcela komplexně představit Fullerovo dílo ve Velké Británii a zároveň jednoznačně demonstrovat, že je jedním z nejvýznamnějších filmových režisérů, kteří se v Americe po válce objevili. Toto tvrzení není třeba ospravedlňovat. Fuller se obhajuje svými filmy, které jsou povinností pro každého, kdo se zajímá o film.“6

• 1970 vychází monografie o Fullerovi od britského kritika Phila Hardyho; Samuel Fuller se na jaře téhož roku v Peru účastní natáčení snímku Dennise Hoppera The Last Movie, v němž v roli macho režiséra paroduje sám sebe; film má premiéru až na podzim příštího roku
• 1971 ve Velké Británii vychází další monografie o Fullerovi, tentokrát od Nicholase Garnhama; Fullerovi vychází román 144 Piccadilly
• 1973 Fuller točí v Německu pro televizní pořad Místo činu (Tatort) detektivní parodii Tote Taube in der Beethovenstrasse (Dead Pigeon on Beethoven Street), snímek se natáčí v anglickém jazyce, roli femme fatale hraje Fullerova manželka Christa; film má premiéru na filmovém festivalu v Edinburgu

„Chtěl jsem, aby Dead Pigeon byl plný zběsilých scén k popukání. Lidé ode mě očekávali, že budu dělat válečné a akční filmy. Vždycky jsem snil, že natočím komedii, čistě zábavný film. To byla moje šance.“7

• během svého pobytu v Německu dostává nabídku na zfilmování jednoho ze svých scénářů – Riata; snímek mají financovat Warner Bros.; v průběhu natáčení ve Španělsku se však studio k Fullerovu rozhořčení rozhodlo produkci z finančních důvodů zrušit

„Riata je pravděpodobně jedním z nejlepších scénářů, které jsem kdy napsal. Obsahuje všechna témata, o kterých jsem rád vyprávěl. Vztahy mezi otcem a synem. Psanci a muži zákona. Pomsta a odpuštění. Věrnost a zrada. Násilí a mír. Láska a zarytá nenávist. Obětování a satisfakce.“8

• 1973 pro Paramount připravuje adaptaci románu The Klansman Williama Bradforda Huieho; do role vůdce Ku-Klux-Klanu obsazuje Lee Marvina, jednu z dalších postav má ztvárnit John Cassavetes; Paramount však náhle mění plány a režii svěřuje Terenci Youngovi; Millard Kaufman k Fullerově nevoli přepisuje scénář; snímek je uveden na podzim příštího roku
• 1974 vychází knižní verze Dead Pigeon on Beethoven Street
• v lednu 1975 se Fuller ve dvaašedesáti letech stává otcem, když na svět přichází jeho dcera Samantha