O síle ženských zbraní

Počátek 90. let se v Indii nesl ve znamení liberalizace ekonomiky a navazování těsnějších vztahů s USA, což se výrazně projevilo i ve filmu. Nová generace bollywoodských tvůrců opustila svět nižších společenských vrstev a začala se ve svých dílech věnovat lidem, kteří v kapitalistickém systému uspěli – tedy především rodinám bohatých podnikatelů a diasporním Indům v západních zemích. Pozvolný návrat k reáliím indického subkontinentu, k němuž dochází v současné době, tak přináší i filmy, jejichž hrdinové kvůli životu v cizině či příslušnosti k vyšší sociální vrstvě ztratili povědomí o životě běžných lidí ve své zemi a teprve pod tlakem okolností objevují její pravou tvář.

Mezi výrazné a zdařilé zástupce tohoto trendu patří například oba dosavadní filmy režiséra Raje Kumara Gupty – thrillery Aamir (2008) a No One Killed Jessica (2011). První vypráví o muslimském lékaři, který se stane terčem vydírání teroristů a teprve při následných vynucených návštěvách bombajských slumů si uvědomí, kolik jeho souvěrců trpí v důsledku nedůstojné chudoby, podezřívavosti a předsudků ze strany majoritní společnosti i nátlaku náboženských radikálů. Ve druhém filmu, jenž byl natočen podle skutečné události, se materiálně zajištěná a apatická křesťanka Sabrina snaží vydobýt spravedlnost pro svou zabitou sestru. Tragická událost ji vyžene z pohodlí jejího pokoje a vede ji k šokujícím zjištěním o děravosti indické legislativy, zkorumpovanosti policejních sil a trýznivé životní úrovni jejích spoluobčanů, která z nich dělá snadné oběti manipulace a vydírání. Pro oba filmy je přitom charakteristický důraz na proces, při němž hlavní hrdina odhaluje realitu města, do nějž je děj situován. Na Guptovu linii1 nyní se svým thrillerem Kahaani navázal Sujoy Ghosh, do té doby autor jedné populární komedie a dvou kasovních propadáků. I on nabízí žánrovou podívanou se sociálně kritickým podtextem, v níž mimo jiné vykresluje působivý obraz společnosti v jednom z indických velkoměst. Jeho film nadto vyniká důmyslným rozpracováním celé řady zajímavých motivů a zcela jistě si zasluhuje všechny ty vřelé ohlasy, jichž se mu u domácího publika dostalo.

Vše začíná vražedným chemickým útokem na metro v Kalkatě, při němž zahyne i příslušník indické tajné služby. Poté děj poskočí o dva roky dopředu – do okamžiku, kdy na kalkatské letiště přilétá počítačová expertka Vidya Bagchi (Vidya Balan, která mimochodem hrála i Sabrinu v No One Killed Jessica). Do hlavního města Západního Bengálska tuto mladou ženu přivádí pátrání po svém zmizelém manželovi Arnabovi, jemuž má brzy porodit dítě. Ihned po přistání míří na policejní stanici, kde svým příběhem, znalostí počítačové techniky a nutno dodat i zjevem zaujme mladičkého strážníka Ranu (bollywoodskému publiku neznámý bengálský herec Parambrata Chatterjee). Spolu se vydají na obhlídku míst, která měl Arnab navštěvovat, ale pátrání začne velmi rychle připomínat honbu za přeludem. Nezvěstného manžela nezná ani personalistka v podniku, kde měl pracovat, ani recepční v ubytovně, odkud vždy Vidye telefonoval do Londýna. Vidyina houževnatá snaha ale nakonec oba přivede na stopu jakéhosi Milana Damjiho, jemuž se Arnab nápadně podobal. Osobní údaje tajemného muže jsou však z neznámého důvodu nedostupné i pro policii a pátrání po něm brzy vzbudí nežádoucí pozornost neurvalého Khana (Nawazuddin Siddiqui), důstojníka zpravodajské služby IB, i nájemného vraha Boba Biswase (skvostný Saswata Chatterjee), pracujícího v žoldu neznámo koho.

Režisér a scénárista Sujoy Ghosh si žánrové postupy evidentně dobře osvojil a zejména v prvních dvou třetinách se mu daří držet diváka v permanentním napětí pomocí umného dávkování informací. Bengálský zvyk používání dvou křestních jmen se v jeho snímku promítá do dvojí identity všech postav – jedné veřejné a druhé skryté. Postupné odhalování skutečností, jež film divákům zprvu zatajuje, je dobře načasované a nezřídka podtrhuje význam méně nápadných indicií z předchozího děje. Autor se sice nevyhýbá menším logickým nedostatkům a žánrovému zjednodušování (tak jako v hollywoodských filmech zde hackování složitě zabezpečených počítačů sestává z několikasekundového bušení do klávesnice následovaného vítězným výkřikem), nicméně síla Kahaani nespočívá jen v příběhu a ve způsobu, jakým je vyprávěn, nýbrž také v propracovanosti, s jakou je celý snímek koncipován.

Čtrnáctimilionová Kalkata nebyla jako dějiště zvolena náhodně. Jelikož režisér, sám kalkatský rodák, důsledně vplétá do vyprávění prvky místní kultury a náboženských tradic, po případném přesazení do jiného města by film přišel o podstatnou část své významové hloubky. Poněvadž Vidya musí při svém pátrání hodně cestovat, Ghoshovi a jeho kameramanovi Satyajitu Pandemu se tím otvírá možnost, jak nenásilně a přitom komplexně město a jeho obyvatele zachytit v různých podobách. Už jen dopravní prostředky, které postavy využívají, zastupují různé složky kalkatské společnosti a identity – ať už jde o rikši tažené lidmi, hranaté tramvaje a žluté taxikářské Ambassadory upomínající na koloniální minulost, či metro symbolizující modernizaci. Důležitou úlohu hraje i několikadenní svátek uctívání bohyně Durgy, během nějž se příběh odehrává. Bohyně, která se v Bengálsku těší značné úctě a bývá považována i za jeho zosobnění, má pro film dvojí význam – v praktické rovině postavy využívají chaosu vyvolaného oslavami na její počest, v symbolické rovině Durga představuje mytologickou paralelu k osobě Vidyi. Celkově je Ghoshova prezentace bengálské metropole velmi působivá a autentická, k čemuž mu krom její důvěrné znalosti napomohl i guerillový způsob natáčení některých scén, při němž byly pomocí malých a nenápadných kamer nasnímány nehrané výjevy přímo z rušných ulic.

Mezi hlavní devízy snímku však patří i postavy ztvárněné profesionálními herci, povětšinou Bengálci s autentickým lokálním přízvukem. Tvůrci moudře sáhli po nepříliš okoukaných tvářích s bohatými zkušenostmi z divadla či artových filmů, což z Kahaani udělalo jeden z herecky nejzajímavějších filmů, jaký se v Bollywoodu v poslední době objevil. Ostatně třeba postava zabijáka Boba Biswase, jenž se skrývá za obrýlený ňoumovitý obličej a práci neúspěšného pojišťovacího agenta, se velmi rychle stala kultovní a na sociálních sítích se sdružují komunity jejích fanoušků. Ani obsazení vycházející bollywoodské hvězdy Vidyi Balan do hlavní role nebylo žádným samoúčelným a marketingově motivovaným krokem. Čtyřiatřicetiletá herečka totiž disponuje mimořádným talentem, jaký filmaři nenechávají bez povšimnutí2 a úloha odhodlané ženy s těhotenským bříškem jí byla napsána přímo na tělo. I proto herečka se svou postavou sdílí křestní jméno a tamilskou národnost. Ghosh mimo to důkladně využil i její vizáž, v níž se snoubí jakási přirozenost „holky od vedle“ s nevinností, zranitelností, ale i neopomenutelnou fyzickou atraktivitou.

Filmová Vidya všech svých vlastností a představ, jaké v okolí vyvolává svým vzhledem, využívá k dosažení vlastních cílů. Dá se o ní vlastně říct, že velmi obratně pracuje se širokým spektrem ženských zbraní – od líbezných pousmání po jehlice do vlasů. Dovede v lidech účelně a přitom nikterak strojeně budit soucit, lítost i falešný dojem zranitelnosti. Těží z toho, že je některými podceňována jako hloupá naivka strachující se o manžela, který jí nejspíš schválně utekl hned poté, co ji přivedl do jiného stavu. Jindy zase spoléhá na svou sexuální přitažlivost (jíž k sobě poutá snaživého policistu Ranu) a v naprosto nečekaných okamžicích projevuje i schopnost bránit se hrubou silou. Právě v tomto leží její podobnost s bohyní Durgou, jež bývá vnímána jako ztělesnění ochranitelských a bojovných aspektů božské matky Mahádéví. Kahaani ukazuje mateřství jako zásadní období v životě ženy, během něhož se z nevinné dívenky stává odhodlaná a silná osobnost a zachycuje všechny fáze této proměny. Nejde rozhodně o nic překvapivého, neboť úloha matky byla v indické kultuře vysoce oceňovaná odpradávna.

Kahaani není film bez slabin a jako řada jiných thrillerů založených na odhalování na pohled nevysvětlitelných tajemství se dostane do bodu, v němž jsou ty největší záhady již vysvětleny a tempo nevhodně polevuje, takže divákův zájem o finální rozřešení začíná uvadat. V samotném závěru se navíc režisér nedovedl vyhnout kontraproduktivní snaze o úplné uzavření všech vedlejších zápletek a doslovné vysvětlení veškerých průvodních motivů. Pozitiva nicméně bohatě převažují. Kahaani je řemeslně poctivý thriller, který upřednostňuje efektivitu před efektností, komplexně a důsledně pracuje se všemi reáliemi, do nichž je zasazen, a obsahuje také nebanální mytologické přesahy. To je přeci výborný výsledek, nehledě na to, zda jej vnímáme v kontextu běžné bollywoodské produkce nebo mimo něj.

Kahaani

Režie: Sujoy Ghosh
Scénář: Sujoy Ghosh, Suresh Nair
Kamera: Satyajit Pande
Střih: Namrata Rao
Hrají: Vidya Balan (Vidya Bagchi), Parambrata Chatterjee (Rana), Nawazuddin Siddiqui (Khan), Saswata Chatterjee (Bob Biswas) ad.
Indie, 2012, 122 min