Vzkříšení podivuhodné cesty na Měsíc

V polovině října vstoupil do českých kin nejslavnější snímek francouzského filmového průkopníka Georgese Mélièse, Cesta na Měsíc. Co nového přináší a čím může ještě po sto deseti letech od svého vzniku překvapit? Odpověď je jednoduchá – jedná se totiž o nově zrestaurovanou verzi snímku, která je, na rozdíl od všech doposud známých černobílých či virážovaných verzí,1 ručně kolorovaná. Společně s ní uvádí distribuční společnost i hodinový dokument Podivuhodná cesta, který se pokouší mapovat Mélièsovu filmařskou kariéru a zároveň také průběh restaurování nalezené kopie.

Méliès se při výrobě Cesty na Měsíc inspiroval dvěma literárními předlohami – stejnojmenným románem Julese Vernea a Prvními lidmi na Měsíci H. G. Wellese. Inspiraci mohla navíc poskytnout pohádková opera trojice autorů Alberta Vanloo, Eugèna Leterriera a Arnolda Mortiera, která se (jaká to náhoda) jmenovala také Cesta na Měsíc. Mélièsův film se nese v duchu naivních představ o cestách na Měsíc přesně tak, jak je ve svých knihách popisoval třeba právě Jules Verne – v raketě vystřelené z děla přímo na Měsíc. Přesto ale Cesta na Měsíc svou naivitou a dnes již úsměvnými filmovými triky dokáže fascinovat i současné publikum. Naivitu snímku ještě výrazně zesilují kartonové kulisy, prkenná podlaha v sále krále Měsíčňanů nebo svěšené plátěné nebe visící za poskakujícími Měsíčňany. Pocit nedokonalosti filmu v divákovi ještě dotváří perforace filmového pásu, která se chvílemi objevuje u levého i pravého okraje obrazu.2

Hodnotit Cestu na měsíc z pozice dnešního recenzenta je poměrně komplikované vzhledem k proměně postupů, které filmy používají k vyprávění – rychle stříhané záběry bychom v ní hledali jen stěží. Namísto toho zde Méliès, stejně jako ve všech svých dalších filmech, využíval tzv. „tableau“ estetiky, kdy se akce odehrávala v odstupu od kamery, která po celou dobu stála v jedné neměnné pozici. Scény se pak často neskládaly z řady kratších záběrů propojených střihem, ale obsahovaly pouze jeden takovýto „tableau“ záběr. Cesta na měsíc se skládá z třinácti záběrů, z nichž hned ten úvodní tvoří samostatnou scénu.

Podobu filmu po jeho zrestaurování už na první pohled limitoval jednak stav nalezeného filmového materiálu a jednak dostupné technické prostředky. Špatný stav původní kopie se nejvýrazněji projevuje především v úvodní části filmu, než vědci vedení profesorem Barbenfouillisem odletí na Měsíc. V ní se totiž liší obrazová kvalita jednotlivých okének. Některá z nich jsou zcela zřetelně ostřejší a některá naopak rozmazanější. Paradoxně v průběhu filmu začínají převažovat rozmazaná políčka nad ostřejšími. Proměnlivou kvalitu obrazu navíc zdůrazňují jeho barvy – v rámci jednoho záběru se totiž současně se změnami ostrosti slabě mění i odstín vybarvených ploch. Dnešní divák se u tohoto filmu musí ohledně barev zbavit jakéhokoliv očekávání realističnosti, ostatně o to ani tvůrcům Cesty na měsíc nešlo. Film totiž oplývá všemožnými křiklavými barvami – světle modrou, pastelově zelenou nebo žlutohnědou – a patrně se jedná o vůbec jediný film, v němž vesmírná raketa v některých scénách přímo křičí růžovou barvou.

Psychedelický dojem barev doplňuje nově složený hudební doprovod francouzského dua AIR. Přestože byl vyzdvihován v různých recenzích, tak jsou jeho kvality diskutabilní a nesedne každému (např. autorovi tohoto textu). Útěchou ale může být to, že americká společnost Flicker Alley snímek vydala s několika zvukovými stopami, takže je možné vybrat si i jiný doprovod než výše zmiňovaný.3

Jako součást programu jde do kin společně s Cestou na měsíc hodinový dokument Podivuhodná cesta. Ten bohužel kvalitativně značně pokulhává za zrekonstruovaným filmem. Svojí formou připomíná spíše bonusové materiály běžně vydávané jako součást DVD či Blu-ray disků. Jeho struktura je celá rozdělená do dvou větších celků – první obecně historický seznamuje diváka s osobou Georgese Mélièse a jeho tvorbou a druhý popisuje složitý proces rekonstrukce barevné kopie Cesty na měsíc. Dokument se přitom víceméně drží poněkud zavádějícího pohledu, podle něhož Mélièsovy fantaskní filmy tvoří jakýsi protipól k realistické a dokumentární tvorbě bratří Lumièrů. Takové tvrzení obstojí pouze při znalosti jen těch nejznámějších Mélièsových filmů. V jeho filmografii se ale nachází snímky, které do tohoto schématu v žádném případě nezapadají. Šlo například o jeho první snímek Une partie des cartes, o rekonstruované aktuality jako Dreyffusova aféra nebo filmy zcela „jiného“ druhu, jako Après le bal. K tomuto tématu vřele doporučuji přečíst si text Radomíra D. Kokeše.4

Vedle tohoto zavádějícího pohledu je negativem dokumentu to, že v něm hovoří lidé, jejichž vystoupení lze jen stěží považovat za informačně přínosné. Americký herec Tom Hanks například mluví o tom, že se vesmírné lety Apollo inspirovaly právě Mélièsovým filmem. Komické na tom je, že vzájemné souvislosti objevuje především na úrovni toho, že vědci v Cestě na měsíc stejně jako američtí astronauti cestovali v raketě. Kromě přirovnání k letům Apollo dokument nachází paralelu mezi Georgesem Mélièsem a režisérem Jamesem Cameronem, především kvůli jejich posedlosti technickými vynálezy a pokrokem.

Dokonce ani osoby, u nichž by se dal předpokládat zasvěcenější pohled na danou problematiku, občas nepozvedávají informační hodnotu dokumentu na vyšší úroveň. Třeba řediteli francouzského filmového archivu Cinémathèque Française Costu-Gavrasovi lze přát jen mnoho štěstí při jeho záměru zkoumat dobové publikum (obzvlášť při hledání žijících pamětníků).

Další problém tohoto dokumentu tvoří titulky, jejichž překlad rozhodně není zcela přesný. Lze se z nich například dozvědět, že Cesta na Měsíc se skládá celkem z třiceti scén – ve skutečnosti jich obsahuje méně, skládá se totiž pouze ze třinácti záběrů. Je ale otázkou, zda se jedná pouze o ojedinělou chybu překladatele, nebo zda titulky obsahují i další faktografické chyby, které autor tohoto textu při sledování filmu nezaznamenal.  Dojem z dokumentu občas také narušují lehce dětinské snahy o odlehčení tématu (zdravím „Supermana“).

Ale dost už bylo sarkastických poznámek vůči Podivuhodné cestě, tento dokument totiž ve výsledku rozhodně není tak špatný, jak by se z předchozího textu mohlo zdát. Pro nezasvěceného diváka poskytuje poměrně hodně základních informací o životě a díle Georgese Mélièse a navíc v něm lze snadno najít odpovědi na otázky, které vyvstávaly při první části programu (střídání ostrých a neostrých obrazů, změny v barvě ad.). Na rozdíl od ostatních podobných dokumentů není první část pouze rekapitulací Mélièsovy filmografie, ale zachází ještě o malý kousek dál. Popisuje totiž i práci v Mélièsově ateliéru a podmínky, se kterými se filmař musel při tvorbě svých snímků potýkat – od velikosti ateliérů a technického vybavení po omezení způsobená málo citlivou filmovou surovinou. Divák se tak dozvídá, že ve výsledku mohl Méliès natáčet jen pouhé dvě hodiny denně. Tableau styl Melièsových filmů nebyl způsoben tím, že by v té době neexistoval stativ s otočnou hlavicí,5 ale spíše tím, že si Méliès tímto způsobem usnadňoval používání dvojexpozice.

V druhé části dokumentu se divák dozvídá, jak probíhala samotná rekonstrukce snímku – jak se restaurátoři vypořádali s tím, že měli k dispozici pouze křehkou rozkládající se kopii, s nedostatečným technickým zázemím a způsobem rekonstrukce filmových barev. Jediná škoda je, že se celá tato (zároveň nejzajímavější!) část dokumentu musela vměstnat do pouhých dvaceti minut filmu a předkládané informace proto byly velmi stručné. Málo času je vlastně problém celého tohoto dokumentu – kvůli jeho nedostatku musí přeskakovat od tématu k tématu, aniž by měl divák možnost nahlédnout do některého z nastíněných témat hlouběji.

Přese všechny nastíněné nedostatky nezbývá než vyjádřit dík distribuční společnosti Film Europe za uvedení Cesty na Měsíc. Nová divácká generace tak dostává možnost seznámit se alespoň částečně s tím, jak filmy vypadaly na počátku předcházejícího století (tedy je nutné vzít v potaz, že hudební doprovody zněl trochu odlišně), za jakých podmínek vznikaly a alespoň částečně i to, jak v současnosti může probíhat jejich restaurování.

Le Voyage dans la lune

Režie a střih:  Géorges Méliès
Scénář:  Géorges Méliès, podle románů Julese Vernea a H. G. Wellese
Kamera:  Michaut, Lucien Tainguy
Hudba: AIR (2011)
Hrají: Georges Méliès, Henri Delannoy, Bleuette Bernon, François Lallement
Francie, 1902, 16 min
Česká premiéra:  18. října 2012 (Film Europe)

Le Voyage extraordinaire

Režie a scénář:  Serge Bromberg, Eric Lange
Kamera:  Jean-Louis Sonzogni
Střih:  Janice Jones
Hudba:  Bruno Alexiu
Hrají:  Costa-Gavras, Jean-Pierre Jeunet, Michel Gondry, Michel Hazanavicius, Nicolas Ricordel, Eric Lange, Tom Burton
Francie, 2011, 60 min
Česká premiéra:  18. října 2012 (Film Europe)