Co se skrývá za Ztracenou bránou?

Svobodné zednářství patří k těm tajemným organizacím, kolem kterých je snadné uplést mysteriózní příběh. Záhadami, polopravdami i pověstmi o snaze ovládnout lidstvo opředené tajné společenství je skvělým manévrovacím prostorem pro napsání příběhu, který je v tu samou chvíli napínavý, dovede vyvolat zájem záhadologů a vybuduje-li se v rámci klasického krimi, zaujme i diváky. Na podobném půdorysu vybudoval scenárista a spisovatel Arnošt Vašíček televizní trilogii Ďáblova lest (ta se zabývala satanistickými rituály a slavnou Ďáblovou biblí). Film natočil režisér Jiří Strach. Po čtyřech letech se Vašíček se Strachem vrací a na televizní obrazovky znovu přivádějí hrdiny předchozího filmu. Přidávají zednáře a jejich touhu dosáhnout absolutního vědění a tím pomoci lidstvu k dosažení vyšších cílů.

Je ale správné pro dosažení těchto cílů i vraždit? V pražském podzemí byla nalezena mrtvola profesora Goldsteina a na ní podivná rostlina. Vyšetřováním případu je pověřena komisařka Lenka Šímová (Anna Geislerová). A protože případ jeví znaky případu z Ďáblovy lsti, je povolán také komisař Sumara (Jiří Dvořák), toho času se upíjející v Pardubicích. Jak už to v příbězích tohoto typu bývá, zabitý nebude jediný a případ na sebe začne nabalovat řadu podivných okolností. Čas povolat posledního starého známého, religionistu Michala Runu (Ivan Trojan).

Trojice Šímová – Sumara – Runa je hnacím prvkem pro celý příběh. Ten je sice posouván přibývajícími vraždami (a tudíž novými indiciemi), ale chemie mezi postavami je to, co přidává Strachově filmu na atraktivitě a zábavnosti. Šímová a Sumara vstupují do děje jako staří známí. Je tak omezena pro „buddy movies“ typická seznamovací, sžívací pasáž. Tu jsme si společně s postavami odbyli už v Ďáblově lsti. V momentě, kdy se ve Ztracené bráně obě postavy opět setkávají, můžeme jako diváci pracovat s informacemi z předchozího filmu a skočit rovnýma nohama do děje. Známe postavy, známe jejich problémy, stinné i silné stránky a jsme schopni číst řadu narážek na Lest. Martin Runa je mozkem celého týmu a jeho doslova encyklopedické znalosti mají tu kouzelnou moc ve stejném momentu dohánět Sumaru k šílenství i vytahovat jej z život ohrožujících malérů. Škoda jen až příliš okatého pojmenování znalce symbolů příjmením „runa“. Ale to už je drobná výtka, která by měla spíše směřovat k prvnímu případu dr. Runy.

Dvojice policistů, jakou je Šímová se Sumarou, se u nás, resp. v naší filmové a televizní tvorbě příliš nevyskytuje. Jakoby do sebe pojímali americké vzory a vnášeli k nám potřebnou tvrdost, neústupnost. Zároveň se nebojí jít za nepsanou hranici diváckého očekávání tím, že oba hrdinové „mluví jako dlaždiči“ – tento rys však nikdy nepřekročí hranici samoúčelnosti – a také si hojně dopřávají alkoholu. Ta tam je okřídlená věta „Nepiju, jsem ve službě.“ Alkohol je pro oba dost možná jedinou cestou, jak se udržet v použitelném stavu při vyšetřování.

Do Ztracené brány se podařilo získat vpravdě luxusní herecký ansámbl. Ze starších herců září zejména Viktor Preiss a Josef Abrhám, oba pro příběh velmi důležití. Postavu rabína Taussiga si vychutnává Tomáš Töpfer, pobaví také Pavel Kříž, jehož Goldstein junior je těžkou zkouškou trpělivosti komisaře Sumary. Jako by nestačil Runa. Oproti Lsti zůstali téměř nevyužiti herci mladší generace. Snad jen Matěj Hádek, jehož postava má jen jediný úkol: vyhazovat Sumaru z konceptu a zesměšňovat některé omezenější Pražáky, a přitom být jedním z nich.   

Jiří Strach mistrovsky buduje atmosféru od prvního záběru. Starý muž prochází temnými kanály, ohlíží se, s sebou nese příruční tašku, jejíž obsah kontroluje. Za ním se objevuje tajemná postava v černé kápi s bílými rukavicemi, která jej pronásleduje. V zajímavě prostorově komponovaném záběru (obraz je obloukovým stropem kanálu rozdělen na dvě nestejné části) muže nakonec dopadne a palicí jej utluče k smrti. Velice jednoduše natočené, ale právě v této zdánlivé jednoduchosti tkví největší síla. A takových scén je ve Ztracené bráně celá řada. Strach společně kameramanem Martinem Šecem si vytvořili v rámci domácí kinematografie poměrně výrazný vizuální styl. Ten dostává nejvíce prostoru zejména při snímání architektury. Tak krásně natočené záběry na němé stavby, které ještě navíc dovedou uchopit jejich genia loci, se nevídají často. Kontrastní tónování scén (chladně šedivé až modré kanály a interiéry policejní stanice vs. do zlatavých barev laděné denní exteriéry), jeden z výrazných poznávacích znaků tandemu Strach – Šec, pomáhá divácké orientaci.

Práce s napětím, s řazením indicií a všemi dalšími prvky, které lze očekávat v žánru krimi, funguje podle obvyklého vzorce. Je celkem lhostejno, zda se divák sám zapojí a začne si spřádat vlastní teorie o tom, kdo je ten tajemný vrah v kápi a proč jde zrovna po zednářích, či se nechá unášet příběhem bez vlastní invence. Ti pozornější možná v průběhu děje odhalí řadu drobných detailů, které anticipují budoucí děj a do jisté míry představují nápovědy k jeho rozuzlení. Samotné finále je pak překvapivě neurčité. Umožňuje rozdílné interpretace a celé jej lze dokonce chápat i v duchovní, metaforické rovině. Michal Runa opouští příběh poučený, moudřejší.

Tvůrci do hry vnášejí i značnou míru sebeironie. Tropí si žerty jak ze samotného žánru (detektivky i policejního filmu), tak z principu televizní minisérie, jejího vybudování jako řady klimaxů s cliffhangerem1 na konci. Jako by si postavy samy byly vědomy toho, že jsou jen postavami ve hře, v níž tahá za nitky režisér a scenárista. Ano, děj je sice zasazen do naprosto reálných – a reálně pojmenovaných – míst. Ta jsou však často naplněna novým obsahem. V duchu vašíčkovské záhadologie jsou re-interpretována a vsazována do nových myšlenkových kontextů. Pocit nadinterpretace v duchu konspiračních teorií (tak jak se to stalo s kodex gigas v Ďáblově lsti) však není tak silný, byť hledání zednářských symbolů ve všech možných podobách na možných i nemožných místech stojí mnohdy na poněkud vratkých základech.

Detektivkáři prominou, Ztracená brána není Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. Buďme však rádi za takovéto projekty, kterými dovede Česká televize rozvířit poněkud stojaté vody české televizní produkce. Ano – chyby by se určitě našly – je třeba poukázat na jisté nelogičnosti a zvláštní zvraty. Místy narazíme na až příliš zastřené motivace některých postav (zejména ve scénách, kdy se do mysteriózního tématu začnou míchat hrátky tajných služeb). Celek je však kompaktní, stylově vyvážený a funkční. Pokud budou vznikat podobně kvalitní počiny, filmy jako Ztracená brána budou čnít jako ostrov v moři televizního balastu. Strach je režisér s pevnou rukou ve vedení herců a s talentem pro zachycení atmosféry. Doufejme, že i nadále bude točit tak kvalitně, jako dosud. Mohl by totiž vrátit ztracenou důvěru v domácí televizní tvorbu.

Ztracená brána

Režie: Jiří Strach
Scénář: Jiří Strach, Arnošt Vašíček
Kamera: Martin Šec
Hrají: Jiří Dvořák (komisař Sumara), Anna Geislerová (Lenka), Ivan Trojan (Runa), Viktor Preiss (Rohan), Josef Abrhám (Kruml), Tomáš Töpfer (rabín Taussig), Pavel Kříž (Samuel), Matěj Hádek (Jandák), Jiří Langmajer (Zábranský), Tomáš Hanák (šéf rozvědky), Martin Stropnický (děkan filozofie), ad.
Česká republika, 2012, Česká televize, 3 díly/75 min.