Martin Frič – režisér, který věřil v český film

Od mladého, talentovaného režiséra ke starému rutinérovi

Martin Frič se narodil dne 29. března 1902 do rodiny strojního inženýra, rodiny silného intelektuálního zázemí. Již od mládí hrál na kytaru, zpíval, maloval. Z reálky přešel na Uměleckoprůmyslovou školu, z tohoto období pocházely jeho první karikatury. Mladý Frič rád imitoval slavné komiky a tato záliba jej přivedla až do literárního kabaretu Červená sedma, kde měl nahradit odcházejícího Ference Futuristu. Odtud pokračoval do Bratislavy, kde pod pseudonymem Mac Ferry spoluzaložil kabaret Moderna a stal se jeho první hvězdou i ředitelem. Po krátké zastávce v Brně se vrátil do Prahy: vystřídal zde kabaret BUM, Revoluční scénu Emila Arthura Longena, Rokoko a Varieté. V revui Karla Hašlera Nechytejte ho! se dokonce stal hvězdou po boku Jindřicha Plachty.

Frič se k filmu nejprve dostal coby malíř první výtvarnou spoluprací na filmu Dáma s malou nožkou (1919). Posléze rovněž působil jako spoluscenárista a herec poprvé roku 1922 ve filmu Proč se nesměješ? V roce 1924 začala jeho spolupráce s Karlem Lamačem, který se stal jeho nejlepším učitelem a přítelem. Na většině tehdejších Lamačových filmů se Frič podílel jako umělecký poradce a asistent režie, maloval dekorace i reklamy, spolupracoval v laboratoři, hrál malé i větší role. V roce 1927 byl Frič angažován firmou Bratři Deglové jako scenárista a téhož roku se dostal k režii. Klecandův sentimentální román vesnického kněze Páter Vojtěch (1928) měl původně natočit právě Karel Lamač. Lamač však dal přednost možnosti filmovat v Berlíně a přenechal režii Fričovi a ponechal si jen hlavní roli.

Po několika němých filmech se na počátku 30. let Frič na čas odmlčel.

Po příchodu zvukového filmu jsem rok pauzíroval. Nechtěl jsem pracovat v něčem, čemu jsem dobře nerozuměl, a vypravil jsem se do Berlína a do Paříže sbírat zkušenosti (…) Do Ameriky jsem se musel vypravit už záhy přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak jsem chtěl vidět všechny Chaplinovy filmy (…) Pak tu byla ryze praktická věc, s filmem byli zřejmě nejdál a mne zajímala techická stránka, technologie výroby, počínaje organizací štábu.1

Po svém návratu se opět pustil do režírování filmů. V letech 1931 až 1941 se stal jedním z nejvýkonnějších a nejúspěšnějších z českých režisérů. Od roku 1928 byl ženatý s herečkou Suzanne Marwille (1895-1962) a vyženil s ní dvě dcery Martu (1914-1993) a Evu (1926-2000), které obě přejaly jména svého otčíma. Z Marty se později stala taktéž herečka, hrála např. ve filmech Poznej svého muže, Počestné paní pardubické a Psohlavci, tedy i ve filmech svého otčíma.

Vocílek: Hm… a dovolíte indiskrétní otázku? Proč jsou naše filmy tak slabé?

Frič: Kdo vám řekl, že jsou slabé? Co se vám na nich nelíbí?

Vocílek: Mně se líbí, ale v novinách pořád čtu, že to nestojí za nic.

Frič: Tak vám něco řeknu, jsme malým státem a je od nás velkou odvahou, pakliže filmy vůbec vyrábíme a že vyrábíme tolik filmů. Hleďte, vyrobíme ročně asi 30 filmů a z toho jsou 3 – 4 filmy evropské úrovně. Německo vyrobí ročně 200 filmů a z toho jsou tři dobré. Amerika vyrobí ročně 500 filmů a z toho 5 výborných. To znamená, že jsme na tom percentuálně až moc dobře. A když vám řeknu, že nejslabší americký film stojí 10krát tolik co náš nejlepší film, uznáte, že československá kinematografie se nemusí obávat o svoji budoucnost. Český filmový režisér točí svoje filmy v rekordní době. Byl by zajímavý pokus, kdyby český režisér mohl natočit v Americe film s možnostmi, jaké mají američtí režiséři, a naopak, kdyby americký režisér musil u nás natočit film za 10 dnů. Český režisér by v Americe mohl udělat dobrý film, ale americký režisér u nás…

Vocílek: By shořel… No jo, ale proč vy si neděláte film půl roku?

Frič: Protože je na to málo peněz. Český film se vyrábí pro 1600 biografů, kdežto americký film pro biografy celého světa. Chyba je v tom, příteli, že máme málo provozovacího kapitálu. Naši producenti by neměli točit laciné filmy pro export a do realisování vložili potřebný kapitál, náš film by mohl umělecky i obchodně soutěžit se světovou kinematografií… – Ale nechme toho.2

V období protektorátu Frič natočil dva německé filmy, a to Der zweite Schuss/Dvojitý výstřel (1943) a Dir Zuliebe/Z lásky k tobě (1944) pod německy upraveným jménem Martin Fritch. V prvním zmíněném snímku hráli vedle německých herců Susi Nicoletti a Ernsta von Klipsteina také čeští herci Hana Vítová pod pseudonymem Hanna Witt a Raoul Schránil. V druhém snímku hráli hlavní role Erika von Thellmann a Ernst Legal. Frič po letech se ke svému filmování pro Říši vyjádřil takto:

V Německu se daly točit filmy. První dva jsem tu dělal ve třicátých letech s Karlem Lamačem. Další ve čtyřicátých (…) Der zweite Schuss – o režii jsem se dělil s Hugem Zahderem, na jehož bedrech byly zvláště mecenášské peníze. Šlo také o lakmusový papírek stran oblíbenosti, neboť na základě slušného ohlasu jsem se mohl dostat k další práci. Podepsáno, pravda, pseudonymem představujícím německou transkripci mého příjmení. Není pravda, že ten samotný holý fakt, jak mi podhazovala jedna z mnohých pomluv, jsem kdy tajil. Konečně nutno dodat, že nevím, co by zde mohlo být shledáno závadným. Jistě, když se to hodí, hůl se dá udělat ze všeho. Nikdo vám pak neuvěří ani jinak pochopitelnou ambici, totiž že člověk chce uspět vůbec, za hranicemi pak zvlášť, taková reprezentace přeci nemůže vadit.3

Martin Frič a jeho postavení v zestátněné kinematografii

Po zestátnění představoval Martin Frič díky svým bohatým filmařským zkušenostem jeden z pilířů rodící se nově pojaté, nyní již československé kinematografie. Nepřekvapí fakt, že jako první začal budovat tradici slovenské kinematografie prostřednictvím snímku Varúj…! Frič i nadále pokračoval v realizaci různých žánrových filmů, pomáhal v dramaturgických skupinách, po roce 1949 se stal členem jednoho z poradních dramaturgických orgánů, fungoval v první polovině 50. let doslova jako krabička poslední záchrany u mnoha ideologicky vyhrocených látek…Přesto se neubránil deziluzi z nově nastavených podmínek, které si dle jeho mínění nezadaly s praktikami meziválečnými. Frič si příležitostně odskočil i k dokumentu, viz například jeho dokument Spartakiáda z roku 1956. Ve druhé polovině 50. let nastal jistý kvalitativní propad v jeho tvorbě, ten však pominul v následující dekádě, kdy se Frič vzepjal k několika zásadním snímkům nejen své filmografie, ale obohatil současnou českou kinematografii mírou vrchovatou. Vyzkoušel si rovněž natáčení pro televizi a v závěru života díky své reputaci prvního mezi prvními a naprostého profesionála se stal předsedou tzv. FITESu. Ovšem ani takovéto osobnosti se navzdory členství v KSČ nevyhnuly tzv. kádrové problémy, dokonce se setkal i s námitkou, že pokud nemá vystudovanou FAMU, měl by na Barrandově nadále působit jen na pozici asistenta režie! Jeho život provázely i zdravotní komplikace způsobené alkoholismem, který se mu v posledních letech podařilo vyléčit. Přesto vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jeho oslabené srdce nevydrželo a Martin Frič pět dnů na to, 26. srpna 1968 navždy odešel… Zůstala tu po něm nesmazatelná stopa, kterou jen málokterý z jeho kolegů kdy zopakuje.

Nevím vlastně, co je to – to správně ideové. Za film Hej rup! jsme celá dlouhá léta, za každého režimu, plísněni, že je to schematické, jednoduché (…). Nevím, proč jsem se musel smířit s tím, že nelze vyhovět každému. Pytlákova schovanka byla pro mne v tom smyslu dokonalou sondou, z reakcí se dalo usuzovat na mnohé. Našli jsme mnoho spřízněných, kteří pochopili, bavili se dokonce a byli i vděčni, že někdo šel do věcí, o kterých se nemluví nahlas, totiž že vše může být i jinak. (…) Ale v šoku jsem byl, když z orgánů, kde mají co do činění s ochranou čistoty kultury, se nechali slyšet, že opovrhujeme obyčejnými city našich pracujících. (…) Nevím, co jsem měl odpovědět poté, co jsem natočil v padesátém roce upřímně míněný pohled na rozporuplný příběh vzpoury ve válcovnách v Karlově huti v Lískovci u Frýdku v roce 1931 – film Zocelení… na otázku: Co ty k tomu máš co říci, když jsi točil v jednatřicátém Švejka?! Nevím si s tím rady. Nevím, proč jsme se ještě nedohodli, že v životě to nechodí jako v černobílém filmu. Že je marný každý diktát, každá doktrína…4

Slovo závěrem…

Nejlépe vyjádřil podstatu Fričova přínosu pro českou kinematografii jeho velmi častý herecký spolupracovník, Jaroslav Marvan, který hrál ve více než třiceti Fričových filmech:

„Přínos Martina Friče českému filmu je, podle mého názoru, stále nedoceněný. Jedni o něm prohlašují, že byl největším naším filmovým profesionálem, jiní nad ním ohrnují nos a tvrdí, že to byl jen řemeslník. Už to tak je a nikdo ten fakt nezmění, že filmová tvorba se neobejde bez toho, aby režisér znal pořádně její řemeslnou stránku. Frič ji znal, a že byl umělec, to mu tak už nikdo nevezme. Zůstalo po něm spousta filmů, v nichž to prokázal.5

 

Zdroj náhledové fotografie: ceskatelevize.cz