Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Návrat do Karlových Varů

Návrat do Karlových Varů

Návrat do Karlových Varů

FESTIVALY: 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech – KSENIA STETSENKO –

Před několika týdny skončil 47. ročník slavného filmového festivalu v Karlových Varech, hlavní událost českého filmového světa. Karlovarský filmový festival se řadí do prestižní kategorie A a je dnes jednou z nejnavštěvovanějších mezinárodních akcí. Přijíždějí sem lidé z celého světa, od náhodného návštěvníka až po toho největšího cinefila. Letos, ostatně jako každý rok, měl divák možnost zhlédnout stovky celovečerních, krátkých, dokumentárních a hraných filmů, jež se v České republice objevily vůbec poprvé. Zase se probudily ulice, hotely a hlavně lidé. Návštěvníci znovu čekali v několikahodinových frontách u pokladen a sálů s nadějí „chytnout“ vstupenku, ať už na jakýkoliv film. Letošní ročník festivalu nabídl jak tradiční programové sekce (Soutěžní sekce, Hlavní program, Horizonty, Jiný pohled atd.), tak i tematické přehlídky, pocty a retrospektivy.

Cesare deve morire / Caesar musí zemřít

Zajímavý a rozmanitý program představila mimo jiné sekce Horizonty, do níž jsou zařazeny převážně snímky oceněné na jiných festivalech. Tato velmi vydatná sekce předkládala divákům hned během prvních dnů jedno mistrovské dílo za druhým. Měli jsme možnost zhlédnout takové události letošní a loňské filmové sezóny, jako După dealuri (Na druhé straně kopců, rež. Cristian Mungiu), Tabu (rež. Miguel Gomes), Vous n´avez encore rien vu (Ještě jste nic neviděli, rež. Alain Resnais), Fausta A. SokurovaCesare deve morire (Caesar musí zemřít), jenž letos získal Zlatého lva v Berlíně (rež. Paolo a Vittorio Taviani), Cut (Střih) Amira Naderiho a mnoho dalších. Kolik je lidí, tolik je názorů. Každý považoval za hlavní festivalovou událost něco jiného. Někdo za jádro festivalového programu vnímal návrat k filmové klasice a strávil v sálu více než tři hodiny před zázračnými záběry nové, digitálně restaurované verze Lawrence z Arábie Davida Leana. Jiný hledal a objevoval nové talenty a dosud nerozpoznaná mistrovská díla a někdo další třeba považoval za nejúspěšnější novinku Bagetérii vedle Thermalu.

Kolik lidí, tolik názorů
Samozřejmě, festival existuje pro velké množství lidí velmi rozmanitých diváckých skupin. Jsou tady filmoví odborníci, kritici, nároční diváci, ale rovněž i ti, pro něž je film pouze zábavou. Je nesporné, že filmové umění stojí nyní na jiném stupni rozvoje než před lety, objevují se nové styly a způsoby natáčení, vznikají nové možnosti a panuje větší svoboda oproti minulým tendencím. Dnes lze film považovat za jedno z nejsvobodnějších umění: otázka cenzury již téměř zmizela. Na plátně se rovněž objevují veškerá možná témata zobrazená nejrůznějšími způsoby – od „nevinných“ sprostých a vulgárních výrazů po nesčetné sexuální scény a drastická zpodobení násilí a vražd. Nechtěla bych být hodně kritická, ale festivalový program byl letos na nižší úrovni než v předchozích letech. Čím dál tím více se stává jasně zřetelným rozdíl mezi sekcí Horizonty a ostatními festivalovými sekcemi. To se týká především té soutěžní. Minulý rok se vítězem stal film Restaurátor (Boker Tov, Adon Fidelman) režiséra Yossiho Madmoniho, letos hlavní cena směřovala k norskému snímku Henrik (Mer eller mindre mann / The Almost Man) režiséra Martina Lunda. Natočený velmi podobným způsobem, Henrik se dle mého názoru nejeví být náležitým držitelem hlavní ceny. Příběh nezodpovědného třicátníka, jenž se pomalu stává mužem (odsud pravděpodobně pochází anglický název The Almost Man), je průměrným snímkem, nárokujícím si označení umělecky hodnotný film. Ve skutečnosti ale ničím nevyniká, a to ani ve stylové rovině, ani na úrovni vyprávění. Jde o docela jednoduchý příběh s pomalu se rozvíjejícím dějem a z mého pohledu neuzavřeným koncem. Příběh Henrika, jenž teprve dospívá, se odehrává spíše v jeho vlastním překonávání životních situací a v jeho vyrovnáváním se s budoucí rolí otce. S postupem doby je stále napínavější jeho vztah s přítelkyní, jež se ho snaží vychovat a připravit na budoucí změny společného života. Reakce ženy, která se uprostřed hádky náhle rozesměje a zase svému muži všechno odpustí, však často nebyly jasně motivované. Ostrý kontrast mezi večerem, jejž pořádá Tone, a večírkem, kam Henrik nakonec utíká, je podle mě vyhroceným zobrazením rozdílů mezi dospělým světem a světem „dospělých teenagerů“. Zajímavá hlavní myšlenka filmu se zde rozehrává ve stěží uvěřitelné situaci. Těžko lze také uvěřit reakci „dospělých“ na výtržnosti „teenagera“ Henrika. Zobrazení změn, jimiž Henrik prochází uvnitř svého vlastního světa, bylo zredukováno na minimum: to však nelze vnímat jako příklad využití minimalistických prvků ve filmu, ale spíše jako nedořečené finále. O výborných snímcích se chce pořád hovořit a hledat v nich něco nového. Důkazem kvality filmu může být touha zhlédnout ho ještě několikrát, což ve mně výše zmíněný vítězný snímek nevyvolal. Jedná se o film vhodný k pobavení, nikoliv však o snímek odpovídající vysokým nárokům kladeným na vítěze prestižních festivalů. Zajímavé ovšem je, že Henrik již od úvodních záběrů připomínal zmíněného Restaurátora a hned zkraje tak bylo jasné, že se s velkou pravděpodobností bude ucházet o hlavní cenu.

Na východ od západu
Vítězným snímkem v soutěžní sekci Na východ od západu se letos stal Dům s věžičkou (Dom s bashenkoj) v režii Evy Neymann. Film o těžkých válečných časech v Sovětském Rusku nabízí netradiční pohled na důsledky války. Příběh vyprávěný z pohledu malého chlapce, jenž cestuje spolu s matkou za dědečkem, vyvolává silné emoce a nutí diváka znovu se zamýšlet nad válečnými hrůzami. Vyprávění je vedeno mimo hlavní válečné události a zobrazuje život mimo frontu. Také zde umírají lidé, trpí hladem a snaží se přežít za každou cenu. Chlapec se tak dostává do krutého světa, kde smrt je natolik běžná událost, že už nikdo ani nesoucítí s příbuznými zesnulých. Svět zdivočel a malý chlapec s úmrtním listem se stává pouze nástrojem, jak se dostat do vlaku a odvézt pryč svou rodinu. Slzy se jeví jako projev slabosti a lidé ve vlaku a na poště se stávají dobrými anděly a zástupci nového domova pro osiřelého chlapce. Černobílé provedení a poměrně dlouhé statické záběry slouží jako obrazy, popisující a dokumentující skutečný život během války. Pomocí těchto obrazů cítíme atmosféru tehdejšího života, bezmocnost lidí, již jsou vyčerpáni válkou a válečným životem. Malý hrdina na své cestě potkává řadu lidí, prosí o pomoc na poště, setkává se s doktory v nemocnici, na nádraží se dává do řeči se starou ženou prodávající ryby a malou holčičkou, nabízející mu imaginární šálek čaje. Skrze všechna setkání už dost zkušený a na svůj věk vyspělý chlapec hlouběji poznává život kolem sebe, střetává se s dospělým světem, ve kterém všechno musí řešit sám. Snímek je natočen na motivy stejnojmenné povídky Fridricha Gorenštejna, jenž napsal scénář i k Tarkovského filmu Solaris. Působivé zobrazení válečné atmosféry (doprovázené dokonale vybranou hudbou Erica Satieho) a překonávání složitých životních situací bylo právem oceněno hlavní cenou v dané sekci.

Co je dnes umění?
Mimo vítězné snímky jsme měli možnost zhlédnout i několik dalších zajímavých filmů v obou sekcích. Nový film přivezl letos do Varů slavný íránský režisér Ali Mosaffa. Poslední krok (Peleh akhar) vypráví příběh herečky Leily (ve ztvárnění okouzlující Leily Hatami, kterou si můžete pamatovat ze snímku Rozchod Nadera a Simin), která se během natáčení tragické scény najednou rozesměje. Vyprávění je vedeno z pohledu jejího nedávno zesnulého manžela, jenž nešťastnou náhodou spadl ze schodů. Do příběhu vstupuje i záhadná postava doktora Amira hrající v životě obou manželů velkou roli. Příběh natočený ve velkém časoprostorovém rozmezí odhaluje všechny detaily manželského vztahu, a divák se tak postupně dostává do příběhu až na jeho konci. Velmi zajímavým a rozporuplným snímkem se jevil řecký Chlapec pojídající ptačí zob (To agori troi to fagito tou pouliou), který vyvolal pestrou škálu reakcí. Nepočítaje polovinu z nich, jež vyjádřila svůj názor odchodem ze sálu, jsou pohledy lidí na daný snímek velmi rozmanité. Hlavní otázkou pro mě po zhlédnutí větší části filmu (bohužel, ani já jsem to nezvládla) bylo, co můžeme dnes považovat za umění. Nechutné zobrazení hladovějícího Řecka na mě nezapůsobilo požadovaným způsobem. Podle slov režiséra je film plný symbolů a aluzí, ale symbol a odkaz by měly být něčím víc než zobrazením hladu nepříjemným až nechutným způsobem. Hlavní postavou je mladý chlapec, jenž se toulá po ulici, nemá co jíst a není úspěšný v ničem, co dělá. Jenže zobrazení chlapce, hrabajícího se v kontejneru, ještě neodkazuje na hlad jako takový. Některé pro širokou veřejnost nevhodné záběry, o nichž režisér mluvil jako o klíčových scénách filmu, jen dokazují, že zobrazení diskrétních situací se už nemusí omezovat na skrytý a narážkový způsob natáčení; hledají se jednoduché a přímočaré cesty ztvárnění té nebo jiné situace. Někteří kritici v tom vidí objev potenciálních nových tendencí ve filmu, ale snímek, založený spíše na provokaci než na symbolech, se sotva zařadí mezi umělecká díla.

V soutěžní sekci jsme také mohli vidět poměrně zajímavý snímek španělského režiséra Pere Vilà i Barceló Ukamenování svatého Štěpána (La lapidation de Saint Etienne) s Lu Castelem v hlavní roli, mexický snímek Na shledanou, tati (Nos vemos, papá) Lucíi Carrerase a další pozoruhodné, i když ne zcela výjimečné tituly, tvořící jako každý rok páteř festivalového programu.

Klasika a klasici
Pokud chtěl někdo namísto hledání nových objevů zvolit zaručenou kvalitu, pocty a retrospektivy byly tím nejlepším, co program nabízel. Letos se nám naskytla obrovská šance zhlédnout na plátně ve vysoké kvalitě filmy takových tvůrců jako Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni (jeho krátké filmy) a David Lean (již zmíněný Lawrence z Arábie). Mezi snímky zařazenými do programu se objevily mimo jiné Druhý dech (Le deuxième souffle) z roku 1966, Hrozné děti (Les enfants terribles, 1949), Samuraj (Le samouraï, 1967) a řada dalších. Jako završení dané sekce byl promítán vynikající dokument o Melvillovi, kde se mohli návštěvníci seznámit nejen s jeho tvorbou, ale  rovněž se i dozvědět něco o životě tvůrce. Většina lidí ale bohužel danou příležitost neocenila a množství odcházejících ze sálu překonalo hranice slušného chování, když se každou chvíli někdo bavil a řešil, co to je vůbec za režiséra a co na projekci vlastně dělají. Ve výsledku se zhlédnutí opravdu zajímavého snímku stalo pro některé lidi bojem s odcházejícími siluetami, jež zakrývaly titulky. Hodně lidí také považovalo za zajímavější událost ohňostroj nad Thermalem a při jeho prvních zvucích se rozhodlo už neztrácet čas u „černobílého režiséra“. Téměř s jistotou můžeme předpokládat, že většina diváků na dané projekci ani nevěděla, na jaký film jde a jenom podlehla lákadlu v podobě velkého množství zbývajících lístků. Naštěstí pro filmovou klasiku ještě není všechno ztracené, o čemž může svědčit divácká cena. To, že se z pohledu diváka mezi deseti nejlepšími filmy umístila taková mistrovská díla jako Hoří, má panenko Miloše Formana, Lawrence z Arábie a Melvillův Samuraj je dobrým signálem pro filmové umění. Jen ještě jednou to dokazuje, že klasiku je těžké něčím nahradit.

Největší zážitky
Mezi moje největší zážitky (co se týče novějších filmových děl) nepřekvapivě patřilo několik filmů ze sekce Horizonty. Z celého programu festivalu je to podle mě jediná sekce, kde skoro každý film stojí za zhlédnutí. Samozřejmě, ne vše je vždy ideální a i sem se dostalo několik filmů nefestivalové úrovně.

Za pozornost stojí především již zmíněné snímky Vous n´avez encore rien vuCaesar musí zemřít. Tyto v některých bodech podobné ale zároveň hodně se lišící filmy obracejí divákovu pozornost k pramenům herectví, a tudíž i k základům filmového a divadelního umění. V obou filmech se prolínají motivy divadla a herci jakoby hráli uvnitř své „filmové“ hry. Snímky přibližují diváka co nejblíže hereckému umění – v obou případech vidíme příběh odehrávající se na plátně úplně jinak, než se odehrává ve skutečnosti – ve francouzském filmu sledujeme příběh lásky mladých Orfea a Euridiky nehledě na to, že postavy ve filmu jsou ztvárněny již staršími herci; v italském snímku zase místo vězňů, zkoušejících hru, vidíme skutečného Bruta a Caesara. Oba snímky zachycují opravdovou podstatu filmového herectví, které ve většině případů v moderní době zůstává druhotným prvkem. Síla umění ale skutečně tvoří zázraky. Právě zázračné herectví, jemuž během filmu nejvíc „věříme“, se stává jádrem filmového zážitku a vyvolává nejsilnější impresi. Bohužel dojem z filmu Vous n´avez encore rien vu nemohl byl celkový a úplný, jelikož jakožto snímek založený na dialozích vyžadoval opravdu přesný a dobrý překlad. Titulky ale na první ze dvou projekcí neseděly do takové míry, že se místy na film nedalo vůbec dívat. Totální zmatek a žádná omluva po projekci jen doplnily můj seznam negativních zážitků. Je obrovská škoda, že jediná šance zhlédnout jeden z nejlepších filmů v programu byla uprostřed projekce skoro úplně zničená.

Ve snímku Caesar musí zemřít vystupují v rolích herců opravdoví vězni, kteří pro sebe s divadlem otevírají možnosti nového života. Nabídka zinscenovat Shakespearovu divadelní hru Julius Caesar je ihned vězni přivítána. Ze začátku „herci“ hrají jen na zkouškách, ale postupně se vciťují do svých rolí natolik, že opakují své repliky i během úklidu a obědů a oslovují spoluvězně jmény postav. Jsou natolik zaujati Caesarovým příběhem, že hrají i během vycházky: hlídači je nechávají dohrát poslední scénu a ostatní, co jsou již zpátky v celách, doprovázejí jejich hru davovými výkřiky. Samotná myšlenka filmu je více než zajímavá, bratři Tavianiové nám umožňují nahlédnout nejen do způsobu života ve vězení, ale také do vnitřního světa jeho „obyvatel“. Řeší se tady konflikty mezi postavami, smutek z celoživotního odsouzení a vděk za možnost být někým jiným alespoň na krátkou dobu. Snímek kombinující barevný a černobílý materiál prohlubuje divadelní atmosféru, zkoušky pozorujeme v minimalistickém prostředí (obrovská místnost pro vycházky vězňů) a černobílém provedení, s minimem hudebního doprovodu. Jakoby před námi bylo jen ono opravdové, čisté herectví, jež se stává centrem naší pozornosti. Vynikající film s dokumentárními prvky (jména vězňů a důvod odsouzení) se jeví být příkladem ryzího filmového umění.

Cut

Cut / Střih

Dalším pozoruhodným snímkem se letos stal japonský film íránského režiséra Amira Naderiho Cut (Střih). Zvláštní cinefilní snímek se obracel na diváky s výzvou nezapomínat na klasickou uměleckou kinematografii. Po projekci režisér, jenž svůj film osobně uváděl, několikrát zmínil, že se v moderní době „z filmu stává popel, že diváci by se měli také vyjádřit k celkovým komerčním tendencím moderní kinematografie“. Podivný, vyhrocený a drastický způsob výzvy měl sloužit jako metaforický prvek k zamyšlení nad současným stavem umělecké kinematografie. Hrdinovi snímku Cut film pomáhá doslova přežít a hojit rány ve všech složitých situacích. Návštěvy hrobů mistrů kinematografie (Kurosawa, Ozu) a terasa na střeše, z niž Šudži udělal vlastní filmový klub, slouží hrdinovi jako svérázný útěk před moderním světem, kde umělecký film za nic nestojí. Mladík žijící jenom filmem vidí jako filmovou scénu i způsob výplaty dluhů svého bratra mafii a dobrovolně se stává boxovacím pytlem. Každý den se Šudži vrací do stejného baru, kde se za peníze nechává zmlátit a „pomáhá“ tak agresivním gangsterům se uklidnit. Po návratu domů Šudži čerpá energii z filmových pláten a právě ona mu dodávají sílu k dalšímu jednání. Velmi neobvyklý a možná i pesimistický snímek letos perfektně zapadl do programu. Nechci podobně jako Naderi tvrdit, že kinematografie je mrtvá a komerce se dostává do popředí, ale neuškodí se zamyslet nad jejím současným stavem. Je dobré si pamatovat, že film je především uměním a nejenom způsobem zábavy, a nezapomínat na umělecké hodnoty, jež s sebou nese.

Osobní seznam největších filmových zážitků:

  1. Caesar musí zemřit / Cesare deve morire / Režie: Paolo Taviani, Vittorio Taviani, Itálie, 2012, 76 min
  2. Ještě jste nic neviděli / Vous n’avez encore rien vu / Režie: Alain Resnais, Francie, Německo, 2011, 115 min
  3. Divoká stvoření jižních krajin / Beasts of the Southern Wild / Režie: Benh Zeitlin, USA, 2011, 91 min
  4. Moonrise Kingdom / Režie: Wes Anderson, USA, 2012, 94 min
  5. Tabu / Tabu / Režie: Miguel Gomes, Portugalsko, Německo, Brazílie, Francie, 2012, 110 min
  6. Střih / Cut / Režie: Amir Naderi, Japonsko, 2011, 120 min
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru