Noirové město jménem San Francisco

Publikováno: Milan Hain Publikováno dne: 08. února 2012 Rubrika: Festivaly a přehlídky | Komentář : 0

REPORTÁŽ: Noir City – MILAN HAIN, JANA BÉBAROVÁ –

Již podesáté se v San Franciscu konala přehlídka filmu noir. Pod názvem Noir City ji pořádá skupina nadšenců soustředěná kolem Eddieho Mullera, novináře, historika, romanopisce a, jak festival ukázal, i talentovaného konferenciéra. Přehlídka Noir City je úzce napojena na činnost unikátní nadace Film Noir Foundation, která usiluje o zvyšování povědomí o klasických filmech mezi mladými lidmi a zároveň se angažuje v restaurátorských aktivitách. Nedávno tak například přispěla k vydání významného noiru Josepha Loseyho The Prowler na DVD (2011). Více se můžete dočíst v rozhovoru s Eddiem Mullerem, který jsme přinesli v lednu.

Genius loci

Srdcem Noir City je legendární sanfranciský filmový palác Castro Theatre, v němž se (nejen) noiroví příznivci po deset večerů (od pátku 20. do neděle 29. ledna) scházeli, aby nasávali jedinečnou atmosféru tohoto místa. Jednosálové kino s kapacitou 1 400 míst, které bylo jedním z prvních projektů později významného archiketa z Bay Area Timothyho L. Pfluegera, je výraznou dominantou Castro Street již od roku 1922 (od roku 1977 je řazeno mezi kulturně-historické památky města). Původně dělnickou třídou obývaný Castro District se během šedesátých a sedmdesátých let proměnil v domov LGBT komunity a dodnes je rušným centrem jejích aktivit. Již z dálky lze spatřit gigantickou duhovou vlajku vztyčenou na Náměstí Harveyho Milka vzdáleném jen pár kroků od kina na rohu ulic Castro, Market a 17th. Kopcovitá oblast s viktoriánskými domy, v jejímž těsném sousedství se mj. nachází památná hitchcockovská Mission Dolores, je sama o sobě turisticky atraktivní. Nelze si ani představit vhodnější místo pro dostaveníčko filmových geeků, jejichž průměrný věk se pohybuje kolem čtyřiceti-padesáti let. Pro českého filmového diváka je až nezvyklé, jak velkou část publika (v Kalifornii obecně) tvoři zástupci z řad seniorů. Stejně tak hřejivé bylo vidět, jak fanoušci noiru a starých hollywoodských filmů naplňovali kino téměř až do posledního místa a jak společně s ostatními sdíleli své nadšení a emoce, když nezřídka odměňovali vrcholné scény promítaných filmů bouřlivým potleskem. Návštěva okázalého filmového paláce s obrovskými nástěnnými malbami, zdobeným stropem s ohromným lustrem a s přidanou hodnotou v podobě poslechu živého vystoupení varhaníka na pódiu mezi projekcemi na Čecha snadno zapůsobí jako osmý div světa.

Honosný interiér Castro Theatre

10 večerů, 26 filmů

Noir City není „klasický“ festival, na kterém projekce probíhají už od časného rána. Protože je primárně zacílen na (pracující) obyvatele San Francisca, začínají filmová představení až kolem sedmé hodiny večerní a jednotlivé večery jsou koncipovány jako dvojprogramy tematicky či jinak příbuzných titulů. Výjimkou jsou pouze některé víkendové dny, které nabízejí maratony pěti či šesti snímků, letos například filmových adaptací literárních předloh Dashiella Hammetta. Systém dvojprogramů v praxi znamená, že jednotlivé ročníky přehlídky nejsou svázány žádným zastřešujícím motivem a mohou tak prozkoumat velmi různorodé podoby filmu noir – od jeho kořenů ve 30. letech až po pozdější inkarnace z 60. a 70., od notoricky známých titulů (které ovšem diváci znají pouze z televize či z DVD) po zapomenuté rarity, od temných klaustrofobických vizí až po průniky s komedií či groteskou. Uvnitř dvojprogramů pak dochází k velmi pozoruhodným konfrontacím a odhalením. Podívejme se na letošní dramaturgii podrobněji.

V pátek 20. ledna mohli diváci prostřednictvím Temné pasáže (1947) a House on Telegraph Hill (1951) poznat dvě filmové podoby San Francisca, mimořádně fotogenického města, které bylo pro film noir vždy atraktivní (dále např. Maltézský sokol, Born to Kill ad.). Následující den nabídl exkurz do doby před klasickým noirem (dvojice proto-noirů ze 30. let Okay, America a Afraid to Talk) i po něm (The Killers a Point Blank z let 1964 a 1967, které propojuje herecká účast Angie Dickinson). Nedělní večer byl poctou spisovatelce Veře Caspary, podle jejíchž předloh byla natočena jak notoricky známá Laura (1944) Otty Premingera, tak zřídkakdy uváděná Bedelia (1946) vzniklá v britské produkci. Konfrontace obou snímků ukázala, jak moc si jsou podobné – zejména úvodní sekvence jsou co se užitých postupů týče téměř identické (portrét titulní hrdinky, mužský voiceover).

23. ledna následoval dvojprogram složený z Gildy (1946) a kriminálního dramatu Burta Kennedyho The Money Trap (1965), v nichž si spolu zahráli Glenn Ford a Rita Hayworth. Uvedení obou filmů v těsném závěsu a v chronologickém pořadí mohlo na některé diváky působit až frustrujícím dojmem, protože tím byly zvýrazněny neodvratné důsledky stáří, které neušetřuje ani herce a herečky: nádherná Rita Hayworth z Gildy se v Money Trap vrací jako žena ve středním věku, jejíž obličej je poznamenán výraznými vráskami. Úterní program se zasloužil o nejpřekvapivější dramaturgický tah, když byly vedle sebe uvedeny dva „komediální noiry“ – poslední mistrovské dílo Prestona Sturgese Unfiathfully Yours (1948) a slapstickový snímek podle scénáře Franka Tashlina The Good Humor Man (1950). Ve středu jako pojítko mezi promítanými snímky posloužilo jméno režiséra Samuela Fullera, jenž je podepsán jak pod barevným noirem situovaným do Japonska s názvem House of Bamboo (1955), tak pod působivým (a tentokrát opět černobílým) revenge filmem Underworld USA (1961). Čtvrteční večer se ukázal jako divácky velmi lákavý, protože byl propagován jako „Bad Girls Night“. V jeho rámci byl nejdříve promítán raritní, ale jinak průměrný noir s Glorií Grahame Naked Alibi (1954) a po něm americký režijní debut Huga Haase Pickup (1951), který se dočkal velmi pozitivní odezvy.

V pátek 27. ledna přehlídka pokračovala noiry z dělnického prostředí – děj Thieves‘ Highway (1949) je zasazen mezi farmáře a řidiče kamionů, The Breaking Point (1950) Michaela Curtize, jenž byl promítán z nově restaurované kopie, zase vypráví o zchudlém lodním kapitánovi v podání Johna Garfielda (jedná se o adaptaci románu Ernesta Hemingway Mít a nemít). Restaurátorské aktivity Film Noir Foundation byly dále demonstrovány v sobotu prostřednictvím nových 35mm kopií filmů The Great Gatsby (1949) a Three Strangers (1946). Přehlídku v neděli 29. ledna ukončil již zmiňovaný „hammettovský“ maraton, v rámci něhož byly uvedeny snímky Roadhouse Nights (1930), City Streets (1932), Mr. Dynamite (1935), The Glass Key (1942) a dvě verze Maltézského sokola (1931 a 1941).

Část programu Noir City se v následujících týdnech a měsících přesouvá do dalších amerických měst, například do Seattlu nebo Los Angeles.

Noir Extras

Tak jako téměř každá filmová přehlídka nabídlo i Noir City bohatý doprovodný program. Během deseti festivalových dnů se mezanin kina proměnil v minitrh místního knihkupectví Green Apple, kde jste se mohli probírat řadou publikací o noiru či San Franciscu, hledat svůj oblíbený hardboiled román mezi řadou prodávaných paperbacků či chtivě listovat seběratelskými plakáty a lobby cards, a přitom ochutnávat víno Marilyn Wines či bourbony značky Four Roses. V podvečer čtvrtého dne zde dokonce s miltiinstrumentalistou Sergiem Webbem vystoupil legendární písničkář a výrazná osobnost nashvillské undergroundové hudební scény 70. let David Olney, který ve své tvorbě mísí folk a blues, a jenž nedávno vydal tematické minialbum Film Noir. Kromě extravagantních modelek v dobových kostýmech ze salónu Bettie Page mezi diváky taktéž zavítala herečka Angie Dickinson, která s Eddiem Mullerem debatovala mezi projekcemi snímků The Killers a Point Blank. Dcera Dany Andrewse poctila svou návštěvou projekci Premingerovy Laury, syn Alana Ladda, herec a producent David Ladd, se zúčastnil promítání filmu The Great Gatsby a u dvojbloku filmů Samuela Fullera seděla v publiku dcera Roberta Ryana.

Dvakrát během konání Noir City měli návštěvníci možnost připojit se k San Francisco Noir Bus Tour lokalitami, které se nesmazatelně otiskly v řadě filmů noir (např. Temná pasáž, Thieves‘ Highway, Sudden Fear /1952/, Woman on the Run /1950/, The Sniper /1952/, The Lineup /1958/) nebo v Hitchcockově Vertigu (1958). Do tříhodinových projížďek komentovaných Eddiem Mullerem a Miguelem Pendásem lidé neváhali investovat nemalou částku 75 dolarů, kterou přišpěli na budoucí záchranu svých oblíbených filmů. Na restaurátorské aktivity Film Noir Foundation putoval i výtěžek ze záverečného večírku Everyone Comes to Eddie’s, pořádaného Eddiem Mullerem v rámci olsav 10. výročí festivalu (původní vstupné 75 dolarů však bylo nakonec sníženo na 40). Ve Swedish American Hall, která se v sobotu 28. ledna proměnila na noční klub z éry 40. let, se kulaté výročí nejznámější noirové přehlídky na světě oslavovalo mj. koncertem skupiny The Latenight Callers, jejíž členové o sobě mluví jako o „the house band at David Lynch’s pool party“, okázalým striptýzem „burlesque queen“ Evie Lovelle a samozřejmě otevřeným barem.