Konstrukce nečlověka

TV – VĚZEŇSKÉ SERIÁLY: Přítelkyně z domu smutku – IVETA JANSOVÁ –

Televizní série Přítelkyně z domu smutku (1992) by měla pro většinu českého diváctva představovat dobře známý materiál. Vyprávění rozdělené do čtyř částí je zpracováno podle stejnojmenné knižní předlohy Evy Kantůrkové, která se scenáristicky podílela i na filmu samotném. Eva Kantůrková v knize (a posléze i v sérii) zpracovala některé osobní zážitky ze svého téměř ročního pobytu v cele předběžného zadržení, je proto možné nazvat dílo částečně autobiografickým. Kantůrková sama přiznává, že založila hlavní postavu (paní Martu) na své osobě. TV série získala ocenění na MTF v Cannes.

Zastávka Praha Ruzyně

Hlavní hrdinka, paní Marta (Ivana Chýlková), je divákovi představena záhy po svém odvodu do vazební věznice Praha-Ruzyně, kde je zadržována z důvodu podezření ze spáchání trestného činu podvracení republiky. Již tato úvodní poznámka jistě indikuje, že se jedná o dílo zasazené v reáliích pozdního socialismu. Paní Marta je charakterizována jako hloubavá žena s intelektuální sebeprezentací a obrovskou vůlí být nezlomena. Příběhem vzpurné spisovatelky provází ve filmové sérii poněkud překvapivý prvek knižního formátu – vševědoucí vypravěč. Specifičnost vypravěčské role, vyprávějící výhradně v er-formě, umocňuje její mužské „ztělesnění“ (hlas propůjčil Jan Hartl), které ve chvílích reflexe niterných bolů hlavní postavy může působit nemístně. Vypravěčské žezlo čas od času přebírají i vnitřní hlasy dalších postav (píšící rodiče, známí a přátelé, dopisy spoluvězeňkyň), stejně tak jako hlas samotné Marty ve chvílích, kdy v duchu tvoří řádky psané nejen svému muži (Pavel Nový). Důvody a události spojené s umístěním Marty ve vazební věznici jsou odkrývány audiovizuálně-retrospektivními výlety do hrdinčiny minulosti. Nutno podotknout, že této techniky je využíváno i v případě příběhů Martiných spoluvězeňkyň referujících o své cestě k zadržení. První díl série je adaptační jak pro hlavní postavu, tak pro diváka. Pozvolna se vyjasňuje zpočátku zahalený pohled na vězeňské praktiky a zvyklosti, jimž je Marta vystavována buď jako očitá svědkyně, nebo jako subjekt prožívání.

Divák brzy pochopí, že zásadními narativními posuvníky jsou v tomto díle relativně často se střídající spoluvězeňkyně. Protagonistka se setkává se svými prvními „spolubydlícími“ Majkou (Yvetta Blanarovičová) a Líbou (Aňa Geislerová) v prvních minutách úvodního dílu, její přístup k nim je spíše váhavý až ostražitý. Nedlouho po svém „zabydlení“ je Marta předvedena k vyšetřovateli (Michal Dlouhý), který je klasickým příkladem slizkého kariérního šplhavce. Nad Martou se snaží získat navrch vytáčkami a zbabělostmi zahalenými socialisticky mustrovanými protokoly. Vztah vyšetřovatele a vyslýchané je zde rozehrán do deptavých hloubek a je jedním z obrazů dehumanizačních snah, jež jsou v rámci díla představeny jako stěžejní atributy práce vězeňského systému. Pozoruhodným faktem je anonymita vyšetřovatele. Je zkrátka zván tímto titulem (Vyšetřovatel) a představuje pouze jeden z mnoha nástrojů byrokratického monstra socialismu. Do konce první části je ještě poukázáno na Martin nedobrý zdravotní stav (omdlévání a nutný klid na lůžku) a dochází také k první změně osazenstva – přichází Jiřina Bohdalová jako úsměvně frustrující Helenka.

Vidět a být viděna

Jak bylo řečeno, spolubydlící paní Marty jsou zásadními katalyzátory proměn děje. Marta je již od počátku k těmto ženám velice nedůvěřivá, neboť předpokládá, že jsou zvědové (jimiž vskutku některé jsou). Její chování vůči nim je tedy rezervované, slušné a obezřetné. Nejlepší způsob, jak nastínit pozici Martiných spoluvězeňkyň, je jejich přirovnání k centrální věži v Benthanově Panopticonu.1 Jak píše Foucault: „…hlavní účinek Panoptikonu: zavést u vězněného vědomý a nepřetržitý stav viditelnosti, který zajišťuje automatické fungování moci.“ (Foucault, 2000: 282) Marta v průběhu díla vystřídá skutečně velké množství spoluvězeňkyň, každá z žen je více či méně enigmatickým individuem, jehož hloubku a pravou tvář nelze poznat ani při čtyřiadvacetihodinové spoluexistenci v prostoru bez skrýše. Slovy vypravěče se divák mnohdy dozvídá jejich pravé identity nebo motivy, jež jsou v daném momentu Martě neznámé.

Zajímavým aspektem celé TV série bylo poukázání na nejrůznější možnosti her identit a jakousi anonymitu, kterou prostředí od vnějšího světa odříznutých cel poskytuje. Zářným příkladem je výkon Heleny Růžičkové v roli Helgy. Ta se stylizuje do role soudkyně padlé při boji za spravedlnost, jakési vlastenecké heroiny. Pravda však leží zcela jinde. I ostatní ženy si často vytvářejí zcela nové vlastnosti, krášlí a dramatizují životní příběhy a nejednou si je zcela vymýšlí. Tento až mikroskopický pohled je jen potvrzením teorií sociálního konstruktivismu čili neustále (re-)konstrukce rádoby objektivního světa kolem nás.2

Jedno měly Martiny „přítelkyně“ společné, za jejich pokřivenými osudy většinou stál nějaký ten osudový muž (někdy i vícero) či osudová žena. V rámci díla se objevil neblahý fakt, že implicitní lesbictví bylo doprovázeno vykreslením duševně slabší až obsesivní osobnosti (Líba v podání Aňi Geislerové a Simona Stašová jako Anča). Je však nutné přihlédnout k době, ve které bylo dílo tvořeno, a faktu, že tehdejší informovanost o tematice a politické ovzduší nedovolovaly dnešní zdánlivě liberální přístup. K individualismu spoluvězeňkyň mimo jejich osobních příběhů, které tak rády sdílí, patří i pro ně typické výrazy či hlášky. Bohdalové Helenka by neustále chtěla cigaretku a „kafíčko“, Andin (Jana Boušková) „život není peříčko“, Bóži (Zdena Hadrbolcová) neustále sní o svém „prdelinkovi“ Vénovi a která podle Anči (Stašová) „jednou zkusí, už nechce jinak“.

Víc než veš

Již bylo upozorněno na občasně liché vyznění mužského slovního zpodobnění ženského nitra. Další místo, kde vypravěčův zásah působí nepatřičně (alespoň ve své podobě), je úvodní titulková sekvence. Namísto běžného intra – známého z modelu zahraničních a dnes už také tuzemských seriálů – tedy textuální či vizuální představení herců a posléze již klasická věta: „V minulém díle jste viděli.“, v začátcích druhého, třetího a čtvrtého dílu zaznívá vypravěčův příliš ponurý verbální monolog o dehumanizaci a psychickém rozkladu člověka ve spárech vězeňství za neustálé přítomnosti lidských tělesných výměšků a výparů. Tato slovní dekadence mohla být zcela vypuštěna, jelikož mnohem sugestivněji a méně strojeně na diváka působí samotný příběh, který během svých posunů představuje novější způsoby ponížení, dehonestace a onoho vypravěčem tolik skloňovaného odlidštění. Cely bývají znenadání vyklízeny, věci bývají pod záminkou prohledávání rozmetány po zemi, dochází i k osobním prohlídkám (nutnost vysvléknutí se do naha) a slovním urážkám ze strany dozorkyň („Jsou jako feny.“). Martina vůle je pokoušena také vyšetřovatelem, který ke svému neštěstí a neúspěchu zkouší klasickou vyšetřovací metodu dobrého a zlého „policisty“, ovšem poněkud schizofrenního, neboť obě role vykonává sám v odstupu zhruba pěti minut. Ve chvílích útoku na základní podstatu lidství ženy většinou drží spolu, dehumanizační procesy prokládají čistě lidskými chvilkami při hraní vlastnoručně vyrobených karet, opékání topinek nad tureckým záchodem, popřípadě využití záchodu jako komunikačního tunelu („telefon“), vzájemným česáním vlasů nebo drobným rebelstvím proti dozorkyním. Tragičnost jejich osudu je odlehčována i drobnými momenty situační komiky.3 Právě takové momenty jsou důvodem toho, proč Marta (a za ní stojící autorka) tyto ženy bez ohledu na všechny jejich činy zve svými přítelkyněmi.

Promiňte, ale nejste tu špatně?

Hladké plynutí doposud koherentního textu narušuje uvedení čtvrtého dílu. Přestože jsou i nadále představovány nové vězeňkyně a v příbězích starších postav se pokračuje, objevuje se změna strategie narativu. Předchozí způsob prezentace (retrospekce) jednotlivých údělů je najednou obrácen a události vedoucí k zadržení některých žen jsou viděny ještě před jejich výskytem ve vězení, tedy jedná se z ničeho nic o introspektivní audiovizuální sekvence. Čtvrtá část se také zdá být odvážnější (je na osobním zvážení, zda je to dobře či špatně). Doposud velice šikovnými postupy skrývaná nahota je nyní plně k vidění při převlékání nebo sprchování.

Dovidenia

Přestože se paní Marta nakonec dozvěděla, která z žen donášela/nedonášela, která o sobě mluvila pravdu či lhala, i nadále se zajímala o jejich osudy, neboť tyto osoby, jednou její kontextuální partnerky, nakonec skutečně byly v různých mírách jejími přítelkyněmi. Přes metaforickou neurvalost čtvrtého dílu a poněkud rozpačitou roli vypravěče, který neustál přechod mezi knižní a filmovou/TV podobou, je i dnes televizní série Přítelkyně z domu smutku jedním ze zásadních kulturních děl. Připomíná divákovi dobu ne tak dávno minulou a především její systémová a ideologická specifika, jejichž charakteristika by v současném politicko-sociálním podnebí mohla být pro obecenstvo zásadním budíčkem.

Přítelkyně z domu smutku

Tvůrce: Eva Kantůrková
Režie: Hynek Bočan
Scénář: Eva Kantůrková, Václav Šašek
Hudba: Jiří Svoboda
Hrají: Ivana Chýlková (paní Marta); Jan Hartl  (vypravěč); Veronika Žilková (dozorkyně); Yvetta Blanarovičová (Majka); Aňa Geislerová (Líba); Pavel Nový (manžel Marty); František Řehák (kněz); Jaroslav Šmíd (bachař); Michal Dlouhý (vyšetřovatel);) Michaela Kuklová (Evička); Ilona Svobodová (lékařka ve věznici); Jiřina Bohdalová (Helenka); Oldřich Navrátil (obhájce); Jana Boušková (Andy); Emma Černá (bachařka); Jaroslava Obermaierová (bachařka); Martina Menšíková (dozorkyně); Pavel Trávníček (dozorce); Vladimír Kratina (přítel Andy); Helena Růžičková (Helga); Pavlína Mourková (Peterková); Zdena Hadrbolcová (Bóži); Veronika Jeníková (Denisa); Ljuba Krbová (Naďa); Vilma Cibulková (Věra); Marek Vašut (milenec Nadi); Oldřich Vlach (manžel Nadi); Simona Stašová (Anča); Klára Jirsáková (Alička)
Československo, ČST, 1992, 4 díly / 70 minut

 

Zdroje:
Wikipedie otevřená encyklopedie. Přítelkyně z domu smutku. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADtelkyn%C4%9B_z_domu_smutku
Česká televize. Přítelkyně z domu smutku. Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/porady/900460-pritelkyne-z-domu-smutku-dum-smutku/
Foucault, M. Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení. Praha : Dauphin. 2000, 429 s.
Berger, P. L.; Luckmann, T. Sociální konstrukce reality. Praha : CDK 1999, 216 s.