Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kdo si hraje… a s kým?

Kdo si hraje… a s kým?

Kdo si hraje… a s kým?
RECENZE: Sherlock Holmes: Hra stínů (režie: Guy Ritchie, 2011) – MAREK HOLAN –

Detektivkáři zapláčou – než se Angličané rozhoupají k dotočení seriálu Sherlock 1, budou se muset milovníci slavného londýnského houslisty z Baker Street smířit s faktem, že se z něj na plátnech definitivně stal akční hrdina. Ačkoliv Sherlock Holmes nikdy nebyl žádné ořezávátko, v nejnovějším přírůstku do sbírky filmových adaptací literárního díla A. C. Doylea došel snad na nejzazší mez, přičemž je stále velmi cool. A vy si musíte říkat jen: „Jak to ten chlap dělá?“

Zatímco Sherlock Holmes se z konzultujícího detektiva stává akčním hrdinou, doktor Watson volí pohodu domácího krbu. (www.hollywood.com)

Druhý díl pokračuje v narativní linii, kterou vytyčil předcházející Ritchieho Holmes (viz článek zde) – vyjma krátkého úvodu zprostředkovávajícího doktora Watsona, který sepisuje Sherlockův příběh, se dostáváme přímo do akce, jíž Sherlock Holmes prostupuje jako sebevědomá a neřízená střela. Stejně jako v prvním díle, i zde jsme vrženi do jeho rozdělané práce, která se už už blíží k zakončení – je třeba získat záhadný balíček, zabránit explozi (ta má být jedním ze série výbuchů, které se nebezpečně často objevují po celém světě), stopovat a okrást dvojitou agentku a ze všeho vyváznout se zdravým krkem. Tento půdorys umožňuje rozehrání celé škály výrazových prostředků snímku: Sherlock se nám představuje jako konkrétní fikční typ – pozorovatel, schopný využít velmi svérázných převleků (jejichž podoba je otevřenou poctou a zároveň parodií Doylově předloze), navíc obratný zápasník (opět hned na začátku se setkáváme s povedenou Ritchieho finesou v podobě analyticky rozfázovaných soubojů v Holmesových představách), jenž je ke všemu nápaditý, pohotový a přitom vtipný. Vzápětí je nám odhalena identita antagonisty, profesora Moriartyho. Ten dostává stejnou příležitost jako Holmes, přičemž na nepoměrně menším a sevřenějším prostoru se představuje v téměř stejně výstižné a celistvé podobě jako jeho protivník – čiší z něj samolibost, chladná zloba, z jeho postavy jde nepostihnutelný a o to hrozivější strach. Vzápětí jsme spolu s Sherlockem zataženi do vysoké hry, v níž všechno souvisí se vším, ale my vlastně nevíme, co spolu souvisí, jelikož stopy klouzají po povrchu a jejich obsah nám je často sdělen až na poslední chvíli (např. rtěnka v hlavni pušky, plastický chirurg, zbrojní průmysl apod.). Vydáváme se na výpravný závod po celé Evropě, jenž je skutečně velkolepý a každou procestovanou zemi představuje skrze netradiční a nekanonické dominanty, které potěší spíše hráče počítačových stříleček (ti si zajisté vzpomenou na zasněžené krajiny a lesy v Return to Castle Wolfenstein či Medal of Honor). Na pořadu dne samozřejmě není nic menšího než záchrana celého světa. A dalším velkým kladem Sherlocka Holmese: Hry stínů je fakt, že tentokrát jde hrdinům skutečně o krk (nikoliv jako v prvním díle, kde to bylo jen takové přátelské popichování s Markem Strongem). Sherlock Holmes musí tentokrát zapojit spíše svaly nežli čáry a jeho břitký úsudek je nucen pracovat ve stavu neustálého smrtelného ohrožení.

Na velkoleposti se skutečně nešetřilo. (www.hollywood.com)

Je zásadní otázkou, s kým je vlastně ona titulní „stínová hra“ (přiléhavý název!) hrána? V prvním plánu uměle vytvořené fikce samozřejmě především s Holmesem, který zná příčinu, ale pohříchu tentokrát není schopen rozkódovat následky a to z jediného prostého důvodu – jelikož to dost dobře nelze. Moriarty je totiž vychytralý a navíc blízce odpovídá tomu, co Alfred (Michael Caine) ve filmu Temný rytíř popsal jako člověka, kterému stačí pouze „vidět svět v plamenech“. Svou motivaci nikdy nezmíní, bylo by ji asi nejsnazší hledat ve filozofickém konceptu Arthura Schopenhauera, zejména v pojmu vůle, ale to je opět jen berlička. Ta navíc Holmesovi v jeho snaze předvídat Moriartyho kroky nepomůže. Vůbec se nelze divit tomu, že Moriarty není anarchistickým typem antagonisty (jakým byl např. Joker, opět z filmu Temný rytíř). Není ani požitkářem Hansem Landou z Hanebnejch panchartů, v jehož pojetí bylo zlo aktem čiré rozkoše. Oba dva tyto typy Moriarty předchází svou enigmatičností a zdánlivou obyčejností. Je ironií a zároveň zajímavě příznačnou shodou okolností, že jeho filmový představitel Jared Harris po stránce čiré fotogeničnosti není zdaleka tak zajímavý, jako byli Heath Ledger Christoph Waltz. Fikční postava, kterou ztělesňuje, se ale oběma výše zmíněným „záporákům“ s přehledem vyrovná. Své zlo si sice užívá, ale nikoliv tím způsobem, jaký předváděl Hans Landa ve scéně se štrůdlem. A seladonskou obdobou anarchisty Jokera nemůže být z jednoho prostého důvodu – protože je to právě on, kdo ve filmu zosobňuje dějinnou kauzalitu.

Kompletní situace je totiž vystavěna přesně naopak, než by se mohlo zdát na první pohled: Moriarty, který se po celou dobu jeví jako ten, kdo narušuje pořádek ve světě, vlastně tento pořádek potvrzuje (jeho slova o rozpoutání první světové války jsou skutečně vizionářská a pracují s pravděpodobností – co jiného bychom chtěli od matematika). Naproti tomu Holmes, který chce stabilitu světa udržet, vymyká historii z kloubů a potenciálně pro nás přináší nevypočitatelné změny. Samozřejmě, v době, do níž je snímek zasazen, ještě válka nehrozila tak intenzivně, jako kdyby měla vypuknout zítra, ale přesto – pokud vezmeme v potaz poslední slova filmu, která Sherlock ve Watsonově strojopise upraví (místo „The End“ napíše „The End?“), pak jsme nuceni se postavit úvaze, chystá-li se ještě jedno pokračování a zdali se tedy můžeme připravovat na další dějinné rošády?

Jak jsme totiž mohli vidět právě ve zmiňovaných Hanebnejch panchartech, není zase tak složité si historii upravovat k obrazu svému a z lehce nadprůměrného blockbusteru by se mohl Sherlock Holmes stát solidní intertextuální hříčkou. Leč nepředbíhejme. Kvalita profesora Moriartyho tkví z hlediska porovnání s oběma uvedenými příklady antagonistických typů v jeho velké míře univerzálnosti, v nejvýstižnější modelaci abstraktního zla. V obecnějším náhledu je Moriarty příkladem člověka, v němž převládly jeho negativní, vrcholně egoistické choutky, a jehož aktivity jsou pouze vnějším obrazem těchto choutek. Tvrdit, že velmoci jednou stejně rozpoutají válku a když jí tedy rozpoutám já sám, mohu na ní alespoň více vydělat, je poněkud pofidérní. Proč se navíc k tomuto cíli přibližovat tak složitou cestou, jakou je zabíjení nejrůznějších klíčových lidí, když bych si s pomocí svých prostředků teoreticky mohl celou situaci „koupit“? Moriartymu nejde ani o subjektivní nebo objektivní vyhodnocení jeho aktivit (což je podstatou onanistického zla ztělesněného Hansem Landou) – možná, že jen „kalí vodu“. Možná se sám skrývá před krutou pravdou – že totiž zlo nedělá proto, aby se mu něco vyplatilo, ani z toho důvodu, že se mu to líbí, ale prostě proto, že chce. Jeho zájem je čistě na úrovni . Je jako hráč šachu, který si jako životní krédo vybral černé figurky. V tom spočívá jeho antagonismus. Proto může být jedině takový antihrdina účinným a pravdivým neřádem.

Stejně jako například Agent Smith z filmové trilogie Matrix, je i profesor Moriarty vykonavatelem svého (zvráceného) chtění. Zbrojířské prospěchářství je pouze vějičkou na diváky. Naproti tomu Sherlock Holmes sice své vrcholně egoistické a manýristické chování dává blízkému okolí najevo, ale jeho zájem je ve skutečnosti upřen k záchraně světa, tedy přemýšlí na úrovni globální. Proto je symbolem Holmesovy ješitnosti okázalé rozpitvávání jeho geniálních myšlenkových postupů a Moriartyho ješitnost je zkondenzována do jediného podpisu – Sherlock je totiž svou povahou otevřený světu, zatímco profesor se zaměřuje pouze na své vlastní cíle. Je příznačné, že nejvíc pro svět udělají lidé typu Holmese, kteří sice svými pokusy na němé tváři otravují celou domácnost, ale nakonec přichází kladné gesto z jejich strany – na rozdíl od jeho bratra Mycrofta, jenž zosobňuje jedince, kteří o světovém míru pouze hovoří, ale když přijde na věc, jsou schopni říci jen, že galavečer ohrožený atentátníkem už nelze odvolat. Lze tedy tvrdit, že skrze postavu Sherlocka Holmese je hra stínů hrána i s divákem, který se musí smířit s tím, že profesor Moriarty prostě chce zlo a tak jej koná.

Této „nedostatečně informované“ divácké pozici odpovídá i celková vizuální stránka, která se nese v duchu typického Ritchieho stylistického vyjadřování – zpomalené záběry, akční scény, které ve své detailně promyšlené choreografii nutí publikum sedět v sále a nechat se unášet. Do jisté míry nám v tomto může být návodem i postava samotného Holmese nebo ještě lépe doktora Watsona, který je rovněž unášen – vlakem (pod Holmesovou vědoucí ochranou), lodí, na koni přes hranice. Stejně jako nás zarážejí stylistické hrátky, i hrdinové jsou rozrušování Moriartyho vynálezy na poli zbrojního průmyslu, či jeho věrným nohsledem Sebastianem Moranem, který ve filmu funguje coby viktoriánský sniper. Jedná se tak vlastně o zcizující efekty na druhou – ani pro nás není ostřelovač na přelomu 19. a 20. století úplně obvyklou postavou, tedy jsme vytrhováni z pozornosti stejně jako hrdinové. Navíc musíme zpracovávat velkolepé audiovizuální hrátky, což se nejvýznamněji projeví v sekvenci útěku z Moriartyho továrny.

Kdo je vlastně profesor Moriarty, co po nás chce a co my můžeme chtít od něj? (www.hollywood.com)

Dalším rysem, který symbolicky potvrzuje fakt, že je Sherlock Holmes: Hra stínů velmi stylovým filmem, je důraz na vzhled hlavních hrdinů. Mohlo by se to zdát marginální, ale v tomto snímku je téměř každá důležitá postava chodící výkladní skříní. V Ritchieho filmech lze větší či menší důraz na tělesnost postav vysledovat s poměrně hustou frekvencí. Je možné vznést zcela oprávněný dotaz, týkající se toho, jak je možné, že je Sherlock Holmes po veškerém přestálém utrpení tak sexy a šmrncovní? Není to ale výtka typu „jak to, že správný akční hrdina přežije bitku proti menší osobní armádě a nemá na obličeji ani škrábanec?“ Sherlock totiž v průběhu filmu utrží probodnutí ramene či rozbitý obličej. I takové věci jsou ale schopné sloužit cool atmosféře – není nad to přijet na svatbu s kocovinou a zmalovaným obličejem; zranění ruky vnáší esteticky pohledné zvraty do nástinů závěrečné soubojové scény, v nichž si nejprve oba protivníci (Holmes a Moriarty) promýšlí jednotlivé kroky a u obou hraje poraněné rameno významnou roli. Celý film se tak vnitřně i navenek nese na vlně protikladných vlivů, kdy se zde na jednu stranu zobrazují mnohdy velmi drsné věci a na druhou stranu je tu znatelná inklinace k estétství. Faktem ale je, že celý tento dialog je jedním z formálních (a v mnoha případech i tematických) principů tvorby samotného režiséra a v tomto ohledu zcela samozřejmě vychází z logiky jeho díla. V některých ohledech už se nejedná pouze o vzhled či zestetizovanou pošramocenost, ale o to, že například navenek elegantní Moriarty je v nitru zrůda apod.

Vzhled hlavních hrdinů hraje ve filmu skutečně významnou roli. Někdy ovšem trochu "jinak" než bylo popsáno výše. (www.filmove-novinky.info)

Sherlock Holmes: Hra stínů je velmi vtipný a nadupaný akční film – že to není žádná detektivka k čaji o páté, bylo jasné už z prvního dílu. Je to rovněž film sofistikovaný, ačkoliv se na to sám občas netváří. To už ale určitým způsobem patří k Ritchieho tvorbě. A pokud nebyl myšlen vyloženě sofistikovaně, má minimálně jednu nespornou výhodu – je možné jej tak brát. Tahle „hra“ je totiž na všech úrovních vysoce zábavná.

 

Sherlock Holmes: A Game of Shadows

Režie: Guy Ritchie

Scénář: Michele Mulroney, Kieran Mulroney, (námět: Arthur Conan Doyle)

Kamera: Philippe Rousselot

Střih: James Herbert

Hudba: Hans Zimmer

Hrají: Robert Downey Jr. (Sherlock Holmes), Jude Law (doktor John Watson), Jared Harris (profesor James Moriarty), Kelly Reilly (Mary Watsonová), Noomi Rapace (Madam Simza), Stephen Fry (Mycroft Holmes), Paul Anderson (plukovník Sebastian Moran)

USA, 2011, 129 min.

Premiéra v ČR: 5.1.2012 (Warner Bros)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Premiéra 2. řady seriálu přoběhla na BBC 1. ledna 2012, Sherlock Holmes: Hra stínů šel do amerických kin 16. prosince. []

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru