Návrat ztraceného syna

ROZHOVOR s děkanem FAMU Pavlem Jechem – VÍTĚZSLAV CHOVANEC –

Jihlavský festival se doslova hemžil pracemi studentů FAMU. V místě dění je sledoval i děkan této prestižní filmové školy Pavel Jech (1968). Přestože se narodil v Československu, dětství a studia prožil na Západě. Jeho cestu k filmu lemovaly osobnosti jako Vojtěch Jasný. Spolupracoval na scénáři k filmu Grandhotel a i nadále se věnuje scenáristické a dramaturgické práci. Nasbírané zkušenosti také předává svým studentům a říká, že talent u nás rozhodně je.

Foto: Barbora Slezáková

Krátce po vašem narození s vámi emigrovali rodiče do USA, kde jste strávil celé dětství. Po revoluci jste se ale vrátil do České republiky. Proč jste se rozhodl pro návrat?

Protože to byla zajímavá doba. Právě jsem skončil svoji první vysokou školu a říkal jsem si, že je ještě čas někam vycestovat a vyzkoušet si práci, kterou třeba později v životě dělat nebudu. A protože to bylo hezky načasované se změnami po roce 1989, tak bylo možné se přijet podívat. Přijel jsem tedy na rok a poté se zase vrátil do USA.

Takže jste se do České republiky nevrátil natrvalo? Kdy jste se tedy přihlásil na pražskou FAMU?

Natrvalo ne, vracel jsem se postupně. Nejprve jenom na rok. Na FAMU jsem se přihlásil až v roce 1998.

Ve Spojených státech jste ovšem vyrůstal. Která mentalita je vám bližší – česká, nebo americká?

Je pravda, že se v těchto mentalitách dá najít rozdíl. Poznávám to každý den, baví mě to, zkoumám to. Je těžké rozhodnout, co je mi bližší. Jsou oblasti, ve kterých se cítím více jako Američan, a někdy jsem zase rád, že mám ty české kořeny. Ale to je na delší diskuzi.

Studoval jste na Kolumbijské univerzitě v New Yorku i na pražské FAMU. Máte tedy možnost srovnávat výuku v USA a u nás…

Mám pocit, že studium tady na FAMU je lepší než ve Spojených státech. Vysoké školství je samozřejmě celkově silnější v Americe, když vezmeme v potaz všechny ty obory a možnosti, které tam studenti mají. Ale co se týká filmu, tak ten systém, který vzniknul v Evropě, potažmo i v Česku, je pro studenty výhodnější.

Na Kolumbijské univerzitě jste studoval u významného českého režiséra Vojtěcha Jasného. Jeho filmařské kvality jsou dobře známy. Jaký je coby učitel?

Vojtěch Jasný přednáší podobným způsobem jako lidé, kterým říkáme „dílnaři“, protože vedou dílny. Uplatňuje osobní přístup. Funguje jako mentor, který pracuje se studentem na jednotlivé práci. Učitel je to výborný. Nikdy jsem nezažil, že by přednášel americkým způsobem. To znamená, že nepřednášel pro padesát lidí, ale spíše dělal konzultace. Má unikátní osobní přístup k filmu. V Americe to studenti vnímají ještě víc, protože on nikdy nebyl hollywoodský typ. Je spíše autorský, má svůj vlastní přístup k filmu. Má i svoji životní filosofii, kterou si vyvinul tady v České republice, potažmo v Evropě. Takže v Americe je chápaný jako unikátní pedagog, i když to by možná byl i tady.

V pořadu Před půlnocí jste prohlásil, že podobný osobní přístup volíte i na FAMU. Dá se tedy říci, že vás Vojtěch Jasný trochu navedl na tento způsob učení?

Ten způsob učení, který používám já osobně a který se dělá na FAMU, je jiný. Protože já vnímám FAMU jako školu, kde není jenom jeden proud nebo jeden způsob, jak dělat film. Spíše je to prostředí, kde je mnoho lidí, mnoho učitelů, více než sto, kteří mají zvláštní přístup, zvláštní názory na to, jak má film vypadat. Když působím jako pedagog, tak mám svůj zvláštní styl. Částečně jsem ovlivněný Vojtěchem Jasným, ale částečně i jinými učiteli, které jsem jako student zažil. Čerpám také z životních zkušeností, které jsem nasbíral. Čím více se vzdaluji od zkušenosti s Vojtěchem Jasným, tím více si uvědomuji, co všechno jsem se od něj naučil. Takže Vojtěch Jasný byl samozřejmě hodně vlivný, ale v té době jsem to tak možná úplně nevnímal. To jsou věci, které člověk kolikrát pozná až později.

Kromě učení také píšete scénáře a jeden film jste i režíroval. Cítíte se nějak ovlivněný Vojtěchem Jasným i po tvůrčí stránce?

Nejvíce se jím cítím ovlivněný, když točím nezávisle na video. Nebo když jsem pořizoval pár dokumentárních záběrů pro jiné režiséry. Právě tohle nás v New Yorku nejvíce učil. U Vojtěcha Jasného jsem začal pracovat v roce 1991, v té době bylo video ještě něco novějšího. A on nás studenty, které měl ve skupině, poslal, abychom chodili po New Yorku a točili záběry, které jsme potom rozebírali. Pracovali jsme jenom s tím, co jsme přinesli. Nebyl v tom žádný záměr. Jenom jsme šli, zkoumali jsme a objevovali věci. Tento přístup není moc praktický, neboť podle něj filmař těžko natočí hollywoodský film. Na druhou stranu je to ale hodně filmařské. Je to velice dobrý způsob, jak poznat svět přes film, respektive přes video.

Byl to jiný způsob přemýšlení…

Ano, v tom máte pravdu. V tomto mě nejvíc ovlivnil. O dramaturgii a scenáristice mluvil taky hodně, ale v tomto směru jsem spíše ovlivněný jinými pedagogy nebo také tím, co jsem se v praxi naučil sám.

Jak to vypadalo na FAMU, když jste nastoupil coby student, a jak vypadá škola dnes? Došlo tam k nějakému posunu, ať už k lepšímu nebo horšímu?

To je pro mě těžké posoudit. Doufám, že ty silné kvality, které FAMU měla, tam pořád jsou. Že to, co bylo dobré na FAMU v padesátých letech, když tam byli protagonisté nové vlny, tam stále přetrvává. Že je tam svobodná atmosféra, spolupráce mezi studenty, kteří se vzájemně podporují. Určitě je tam i soutěživost, ale není tak krutá, aby si vzájemně nepomáhali. Takovéto kvality tam vidím i dnes. Studenti samozřejmě mají nějaké své problémy nebo frustrace, také jsem je měl. Ze své funkce se snažím dělat věci tak, jak si je pamatuji, co se mi líbilo nebo nelíbilo. Ale myslím, že ty nejdůležitější věci na FAMU v podstatě zůstávají podobné. I když ty podmínky se postupem času mění.

Na FAMU studuje spousta zahraničních studentů. V čem jsou odlišní od těch českých?

Metody výuky jsou v podstatě u nás i v zahraničí podobné. Každá skupina, ať už je to katedra nebo ročník, je nějakým způsobem odlišná. Zásadním faktorem, proč se zahraniční studenti chovají jinak, je, že jsou tady jen na omezenou dobu. Vnímají to tedy tak, že musejí ten čas lépe využít. Nejsou ve svém domácím prostředí, což znamená, že se více soustředí na školu, protože tady nemají příbuzné. Nejsou tak rozptýlení. Vědí, že jsou tady na kratší dobu a zároveň velkou částí jejich výuky je právě to, že jsou v tom cizím prostředí, to je ovlivňuje. Že poznávají svět trochu jinak, je to pro ně něco nového. Ať už studují v angličtině nebo v češtině, je to pro ně většinou cizí jazyk. Všechno je tady pro ně jiné. Nemají tu zkušenost dlouhodobého denního studia na FAMU.

Dochází mezi zahraničními a českými studenty k vzájemné spolupráci či inspiraci?

Samozřejmě že ne u všech skupin na FAMU, ať už jde o katedry či ročníky, probíhá nějaká interakce. Ale někdy ano. My se to snažíme podporovat. Mezi zahraničními a českými studenty jsou nějaké příležitosti, což je myslím přínosné. Ale ne každý to zažije. Mě vždycky mrzelo, když jsem přednášel pro zahraniční studenty, kde bylo šedesát lidí z celého světa a mezi nimi neseděl ani jeden český student. Potom z toho těžko může mít podobný zážitek jako třeba Slovinec, Turek, Američan nebo jiní studenti, kteří tam nějakým způsobem jsou ve vzájemném prostředí. Že by na tyto předměty přišli nějací Češi, se stává jen výjimečně. Docela často ale máme na FAMU mimořádné workshopy. To učí lidé, kteří nemají čas učit na plný úvazek. Týká se to obzvláště těch zahraničních návštěv, které musejí být v angličtině. To znamená, že se tam setkávají čeští a slovenští studenti, kteří jsou nastálo na FAMU, s těmi zahraničními. Občas se tam utvoří nějaké vazby. Určité profese mají větší vazby než jiné. Určitě na katedře produkce je to v jejich pragmatickém zájmu, seznámit se s lidmi ze světa. Pro kameramany a pro zvukaře je to taky dost zajímavá spolupráce, protože vědí, že budou muset pracovat v nějakém mezinárodním kontextu. U jiných to možná není až tak obvyklé.

Když se pohybujete mezi studenty na FAMU, můžete odhadnout, jakým směrem se bude ubírat český film v budoucích letech?

To je pro mě těžké předvídat. Já ty studenty vidím trošku jinak. Občas někdo říká, že studenti FAMU jsou nafoukaní. Samozřejmě z mého hlediska to tak nevidím. Když mluvíme o budoucích trendech, tak pořád je tam ta snaha vytvořit práce, které jsou nějak osobní. A tahle škola to umožňuje. Je to samozřejmě složitější. Když dokončí školu, působí na ně zase jiné tlaky, zejména komerční. Většinou jsou ve škole takoví studenti, kteří to autorství opravdu mají jako hlavní prioritu. A jestli to může alespoň nějakým způsobem setrvat, když odcházejí ze školy, tak to je pozitivní.

Ale kdybychom zkoumali trendy v dokumentu za posledních deset let, tak je to hodně totožné s tím, co se děje na katedře dokumentu na FAMU. Částečný důvod je ten, že dokumentární filmy, které šly do distribuce, jsou částečně i studentské filmy z FAMU. Nejsou to jen filmy etablovaných tvůrců. Právě u dokumentu vidíme, že ty trendy jsou podobné.

Časopis Hollywood Reporter před časem označil FAMU za nejlepší filmovou školu v Evropě a sedmou nejlepší na světě. Jak tuto informaci vnímáte? Myslíte, že tomu tak opravdu je?

Je těžké posoudit, jestli je to skutečně pravda. Samozřejmě tu zprávu rádi přijmeme, že jsme takto alespoň vnímaní. Ale berme to jako výzvu, abychom opravdu byli tak dobří. Nevím, jestli je to pravda. Znám další filmové školy v Evropě, které se tam neumístily, jako je ta v Dánsku (The National Film School of Denmark – pozn. autora).

Nebo tak tradiční škola, jako je Centro Sperimentale v Římě.

Je možné, že ti v tom žebříčku opravdu nepatří do první desítky. Ale u toho Dánska bych předpokládal, že ano, protože to tam skvěle vedou a mají tam výborné podmínky. A znám taky francouzskou školu (La Femis – pozn. autora), která se umístila pod námi. Jsem šťastný, že jsme v tom umístění výš. Kvalitu těch škol je však těžké posoudit. Ovšem podle výsledků na festivalech jsme hodně úspěšní. Často se dobře umístíme na těch nejvýznamnějších. Takže je to zřejmě právem, že jsme takhle dopadli. Ty problémy, které tady máme, mají všechny filmové školy. I třeba v Německu, kde mají mnohem víc peněz než my. Mají tam výborné podmínky a jejich absence v žebříčku mě překvapila. Ale jak jsem řekl, berme to jako výzvu, abychom opravdu byli takhle dobří.

Foto: Barbora Slezáková

Podle čeho se dá vlastně určit, která škola je kvalitnější? Co by se mělo, zvláště u uměleckých škol, posuzovat?

Tohle je složitá otázka, které se budeme více věnovat, protože bude častěji probíhat evaluace uměleckých škol. I v rámci financování v České republice. My jsme na úplném začátku tohohle procesu. Na FAMU proběhne konference mezinárodních filmových škol a jedno z témat bude: „Jak dělat evaluaci“. Protože neexistují žádné mezinárodní evaluace na filmových školách, nikdo to ještě nerozebíral. Právě proto budeme diskutovat na FAMU s lidmi z celého světa, jak by se měla udělat evaluace filmové školy. Jaké jsou ty hodnoty či parametry, které by se měly zkoumat. To je zatím něco, co ještě není rozhodnuto. Rádi bychom se taky stali pilotní školou. AMU dostala peníze na institucionální rozvoj a právě část těchto peněz bude nárokovaných na to, aby na FAMU a DAMU byly nějaké mezinárodní evaluace. Prvním krokem bude zjistit, jak vůbec má evaluace fungovat.

Jaká je podle vás kvalita ostatních českých filmových škol? Jaký máte vztah k těmto školám?

Přiznám se, že jsem ještě nebyl na žádné jiné české filmové škole. Měl jsem být letos na festivalu v Písku, ale bohužel jsem to musel zrušit, protože jsem měl horečky. Ale panuje snaha se vzájemně poznat. Vím, že mezi studenty probíhá spolupráce. Například tu mezinárodní část FAMU často navštěvují studenti z Písku.

Z pohledu studenta tam nevidím velké rozdíly. Je zajímavé, že nemáme příliš silné formální vztahy mezi českými školami. Vlastně je to trochu ironie, protože máme blízké vztahy se školami různě po světě, se kterými děláme například výměnné stáže. Ale u nás to tak úplně není. Taky si myslím, že nás ty školy vnímají jako konkurenci, což je správné, protože to je motivuje, aby samy vykonaly maximum. Ale my se snažíme spíše o spolupráci než o konkurenci. Tu konkurenci máme na FAMU spíše vnitřní. A to na úrovni kateder i jednotlivých studentů. Ale doufám, že ta konkurence je zdravá, přátelská a že pomáhá rozvíjet kreativní myšlení.

Když jste byl před třemi lety zvolen na pozici děkana pražské FAMU, kladl jste si za cíl zlepšit financování. Chtěl jste také zvýšit platy pedagogům a navázat spolupráci s Českou televizí. Jak se vám tyto cíle podařilo naplnit?

S Českou televizí spolupracujeme tak, jak si myslíme, že je to jenom možné. V současné době má Česká televize nové vedení, tak uvidíme, jak se bude naše spolupráce vyvíjet dál. Co se týče financí, státní dotace pro AMU bohužel klesají už dva roky za sebou. Máme ale různé mezinárodní programy, které tvoří zdroj peněz, jenž pomáhá našim financím. Platové tabule AMU se nezvedly a ani nemohu říct, kdy by k tomu mohlo dojít. Pedagogům ale pomáháme systémem odměn.

Děkanem FAMU budete ještě několik měsíců. Co budete dělat potom? Zbude vám více času na učení či psaní scénářů?

Myslím, že učit budu vždycky. Je to součást mého života, která mě strašně baví. Co mě nejvíce mrzí na pozici děkana, je to, že méně učím. Co se týká nějakého scénáře, tak to se teprve uvidí. Záleží taky, jak dobře se napíše.

U filmu jste si vyzkoušel více profesí, tou hlavní je pro vás ale právě scenáristika. Čím u scénáře začínáte? Od čeho se odpíchnete?

V poslední době jsem spíše pracoval na projektech, kdy mi byla nabídnuta spolupráce. Když to jsou zajímaví lidé, kteří mají originální nápad, tak do toho jdu. Dělal jsem taky hodně dramaturgickou práci, takže mi častěji vyhovuje analytická stránka než úplný vznik scénáře. Tam je trošku jiný přístup. Když jsem začínal s psaním scénářů, psal jsem jen to, co mě zajímalo. Hledal jsem formu, jak to zachytit. Teď jsem spíše v životní fázi, kdy jsem radši, když má někdo nějaký materiál a já mu pomáhám s tím, co umím. To mě baví více i proto, že psaní scénářů je hodně osamělá práce a já jsem nerad celý den sám. I proto učím a pracuji ve škole a mám radši, když s někým spolupracuji na scénáři, než když tvořím úplně sám.

O to horší musí být pro scenáristu pocit, když v osamělých podmínkách napíše scénář, který si pak vezme režisér, a jemu nezbývá než jen sledovat, jak se látka vzdaluje od jeho původní představy.

To je pro scenáristu velice bolestivé. Ale musí si uvědomit, že dělá film, což je kolektivní dílo, a že režisér je ten, kdo to interpretuje. Režisér by měl poznat, že musí mít větší úctu ke scénáři. Interpretace není to samé jako vzít něco, co se mi líbí, a potom vymyslet něco lepšího. To je neucelený přístup k tomu projektu. Scenáristi nemají a nikdy nebudou mít tu moc, aby o tom rozhodovali. To má jenom režisér nebo producent. Scenárista prostě nepíše román nebo knihu, ale kolektivní umění. Jeho úloha je jenom součást toho celku.

Na filmu Múza je hrůza jste pracoval jako scenárista i režisér. Byl jste s výsledkem spokojenější, než když váš scénář točí někdo jiný?

To byl jeden z mých studentských filmů, takových jsem udělal víc. A mám pocit, že někdo jiný by to asi režíroval lépe než já.

Zastavil bych se ještě u českého filmu. Český hraný film se dlouho vyhýbal závažnějším tématům ze současnosti. Filmy o současnosti jsou většinou komedie, a vážné filmy raději volí historický námět. Nyní běží v kinech filmy Rodina je základ státu a Dům (rozhovor proběhl 28. 10. 2011), které jsou naopak velice současné a aktuální. Můžeme od těchto vlaštovek očekávat jaro?

Viděl jsem Rodina je základ státu a líbilo se mi to. Dům jsem zatím nestihl, ale vím, že se na to podívám, a těším se na to. Rodina je základ státu, ale i film Nic proti ničemu, který natočil Petr Marek, jsou na dobré cestě. Marek se taky snaží hovořit o současné době a nemaskuje se za dějiny. Nesnaží se říct něco, co z venku může vypadat jako kontroverzní, ale přitom je to hodně konzervativní. Netváří se, že už víme, co je správné.

Co je tedy příčinou? Nedostatek schopných lidí, kteří umějí vytvořit zápletku nebo vymyslet nadnárodní téma?

Všude na světě si lidé stěžují, že tam nejsou dost dobré scénáře. Talent je určitě všude, ale možná pro něj není dost podpory. To je taky unikátní problém, když není dostatečná podpora ze strany dramaturgie pro vývoj scénáře. A tady je takový problém, že čeští diváci jsou docela věrní tomu českému filmu a na ty tvůrce nejsou tak nároční. Takže i když by ten scénář mohl být lepší, lidé jsou rádi, že je to trochu jiné než zahraniční filmy a že jsou tam herci, které poznávají. Že je to mluvené jazykem, kterému rozumí. Takže panuje jakási spokojenost. Možná, že kdyby byli diváci trošku náročnější, tak na to nepůjdou. Filmaři by se pak museli snažit trošku víc, a to by samozřejmě začalo už od scénáře. Ale není to tak, že by tady nebyli talentovaní lidé.