Samuel Fuller: Nefalšovaný americký primitiv (4. část)

• 1976 se Peter Bogdanovich angažuje v realizaci Velké červené jedničky; nejprve přesvědčuje své partnery z The Directors Company Coppolu a Friedkina, kteří jsou ochotni film produkovat, ale pouze za podmínky, že si Fuller vystačí s rozpočtem jednoho milionu dolarů, což samozřejmě Fuller nemůže přijmout; na Bogdanovichovo lobování poté dostane nabídku od Paramountu a píše pro ně novou verzi scénáře; než se však snímek dostane do výroby, šéf studia Frank Yablans opouští své místo a nové vedení nechává opci vypršet; Fuller posléze uzavírá dohodu s Lorimar Productions
• 1977 prozkoumává možné natáčecí lokace v Evropě; Bogdanoviche na postu producenta filmu střídá Gene Corman (bratr Rogera Cormana); Fuller se v roli amerického gangstera objevuje ve snímku Wima Wenderse Americký přítel (Der Amerikanische Freund)
• začátkem roku 1978 v Izraeli začíná natáčení Velké červené jedničky; hlavní roli Seržanta hraje Lee Marvin, postavu Zaba volně inspirovanou Fullerem ztvárňuje Robert Carradine

• v září 1978 Fuller odevzdává studiu svůj sestřih, o kterém později prohlašuje, že měl délku čtyř a půl hodin; Richard Schickel a Bryan McKenzie o pětadvacet let později zjišťují, že Fullerova původní verze nebyla o moc delší než tři hodiny, neboť tolik materiálu jednoduše nebylo natočeno3
• 1979 je dokončen střih Velké červené jedničky (studio film redukuje na délku dvou hodin); Fuller se objevuje ve válečné komedii Stevena Spielberga 1941, který skládá poctu Fullerovu ponorkovému snímku Hell and High Water
• v květnu 1980 Velká červená jednička ve zkrácené, stotřináctiminutové verzi soutěží v Cannes společně s Godardovým Zachraň si, kdo můžeš (život) (Sauve qui peut (la vie), Resnaisovým Mým strýčkem z Ameriky (Mon oncle d’Amérique), Zvláštní léčbou (Poseban tretman) Gorana Paskaljeviče, Psanci (The Long Riders) Waltera Hilla, Out of the Blue Dennise Hoppera či Byl jsem při tom (Being There) Hala Ashbyho; o Zlatou palmu se toho roku nakonec dělí All That Jazz Boba Fosseho a Kagemuša (Kagemusha) Akiry Kurosawy; v červenci Velkou červenou jedničku v Americe distribuují United Artists, společnost Lorimar Productions krátce po jejím uvedení krachuje; téhož roku vychází i knižní verze filmu

„Světy filmu a televizní produkce už nejsou tak vzdálené, jako byly kdysi. Filmové kamery od té doby prošly tolika vylepšeními. Steadicam, který umožňuje plynulé natáčení záběrů v pohybu, je jedno z těch nejúžasnějších. Technologie se bude i nadále zdokonalovat: 35mm kamery budou ještě lehčí a mobilnější. Cílem je učinit proces natáčení méně težkopádným, aby se režisér, jeho herci a štáb mohli soustředit na emoce postav. Za mých časů byly kamera, osvětlení a zvuk překážkami, které bylo nutno zdolávat. Doufám, že pro budoucí filmaře bude natáčení tak snadné, jako bylo pro mě psaní na stroji. Mladý režisér s dobrým scénářem nebude potřebovat moře peněz k tomu, aby mohl začít produkci svého filmu. Budou se točit různé druhy filmů, rychleji a levněji, a některé možná i budou stát za to.“4

• 1981 Fuller podniká přípravné práce na dobrodružném snímku o únosu amerického podnikatele Let’s Get Harry, který se má natáčet v Japonsku; nakonec projekt odkládá kvůli nabídce pracovat na Bílém psovi (White Dog) o psovi vychovaném k útoku na Afroameričany, který měl podle scénáře Curtise Hansona původně režírovat Roman Polanski (po jeho vyhoštění z Ameriky v roce 1977 šel projekt k ledu); Let’s Get Harry o pět let později v Mexiku natočí Stuart Rosenberg
• Fuller s Curtisem Hansonem přepisují scénář Bílého psa podle původní povídky Romaina Garyho otištěné v časopise Life a se sedmimilionovým rozpočtem se pouští do čtyřicetičtyřdenního natáčení
• 1982 Fuller se jako herec objevuje ve Wendersových snímcích Hammett a Stav věcí (Der Stand der Dinge); v listopadu je Bílý pes na týden zkušebně uveden v kinech v Detroitu, posléze jej Paramount stahuje a oznamuje, že jej bude distribuovat pouze pro video a kabelové televize; ještě týž rok rozhořčený Fuller s rodinou odjíždí do Paříže, čímž začíná jeho dobrovolný třináctiletý exil ve Francii

• v Paříži Fuller točí osudovou romanci dvou mladých nezaměstnaných lidí Les Voleurs de la nuit (Thieves after Dark), která je adaptací románu Oliviera Beera; film vzniká ve dvou jazykových verzích – anglické a francouzské, hudbu dělá Ennio Morricone

„Hudba je esenciální součástí každého mého filmu, možná stejně důležitá jako příběh. Předtím, než vznikla fotografie a film, lidé poslouchali hudbu a vnímali ji velmi emocionálně. Když píšu scénář, v duchu si vybavuji, co chci aby se odehrávalo na plátně a představuji si doprovodnou hudbu. Díky tomu, že v rané fázi psaní scénáře zapojím hudební složku, opravdu lépe „vidím“ akci i dialogy. Hudba mi dokonce dává podněty k nápadům na příběh. Skladatelům vždy poskytnu přesné instrukce o tom, jakou hudbu hledám. Potom jim dám absolutní svobodu k tomu, aby složili soundtrack, který nejlépe koresponduje s každou částí filmu.“6

• 1984 Les Voleurs de la nuit soutěží o Zlatého medvěda na Berlinale; v Itálii vychází stopadesátistránková publikace o Fullerovi od Valeria Caprary
• 1985 ve Francii vychází stostránková publikace o Fullerovi od Oliviera Amiela
• 1986 vychází  Fullerova kniha pro děti nazvaná Pecos Bill and the Soho Kid
• 1987 Fuller hraje postavu lovce nacistů v americkém hororu Návrat do městečka Salem’s Lot (A Return to Salem’s Lot) Larryho Cohena; v téže době účinkuje jako gangster ve filmu Miky Kaurismäkiho Helsinki Napoli All Night Long, který se natáčí v Německu; Asociace losangeleských filmových kritiků mu uděluje cenu za celoživotní přínos
• 1988 je osloven francouzským producentem Jacquesem Bralem, aby režíroval adaptaci románu Davida Goodise Street of No Return; Fuller přepisuje Bralův scénář a pouští se do natáčení v Portugalsku, na předměstí Lisabonu; v hlavních rolích se představují Keith Carradine a Valentina Vargas; téhož roku je uveden padesátiminutový francouzský dokument Falkenau, the Impossible (1988) s Fullerovými záběry zajateckého tábora v Sokolově doplněnými o jeho vlastní komentář; vychází Fullerův román Quint’s World
• v květnu 1989 má Street of No Return premiéru na festivalu v Cannes; ve snímku Sons Alexandra Rockwella Fuller ztvárňuje postavu zestárlého válečného veterána upoutaného na vozíček
• 1990 točí dva filmy pro francouzskou televizi – La Madonne et le dragon (The Madonna and the Dragon) a The Day of Reckoning, na jehož scénáři se podílel s manželkou Christou
• 1991 je jako součást režisérovy retrospektivy v newyorském Film Foru v americké premiéře uveden jeho film Street of No Return 
• 1992 se jako herec objevuje ve snímku izraelského filmaře Amose Gitaie Golem, l’esprit de l’exil (Golem, The Spirit of the Exile); Jonathan Demme a Martin Scorsese chtějí produkovat Fullerův autorský snímek The Chair vs. Ruth Snyder o americké vražedkyni odsouzené koncem 20. let k trestu smrti na elektrickém křesle; pro hlavní roli je zvažována Laura Dern; Universal, kde Scorsese s Demmem lobují, však nemá o dobové drama o Ruth Snyder zájem; šéf studia Tom Pollock posléze Fullerovi nabízí možnost na napsání scénáře a režii remaku noiru Night Has a Thousand Eyes (1948) se Scorsesem a Demmem v roli výkonných producentů; zatímco pracuje na nové verzi, píše s manželkou původní scénář k televiznímu snímku Johna McNaughtona, pastiši vězeňských filmů Girls in Prison

Martin Scorsese o Samu Fullerovi:

„Myslím si, že pokud nemáte rádi filmy Sama Fullera, tak zkrátka nemáte rádi film jako takový. Nebo mu minimálně nerozumíte.“7

„Miloval jsem Sama Fullera jako filmaře. Představit si vlastní tvorbu bez jeho vlivu a příkladu je pro mě nemožné.“8

„Byl jsem emocionálně a psychicky pohnutý, když jsem poprvé viděl filmy Sama Fullera. Pak jsem se k nim znovu vrátil, abych přišel na to, jak je natočil.“9

„Jsem blázen do Samuela Fullera! Potkal jsem ho jenom jednou, ale dlouho jsme mluvili o emocionálním násilí, které by nemělo být zaměňováno s násilím fyzickým. Fullerovy filmy mě to naučily, a také to, že emocionální násilí nemusí vytvářet pouze herec, ale především kamera.“10 

• 1993 Fuller s Jimem Jarmuschem cestuje na Mato Grasso v Brazílii, kde po dlouhých letech znovu navštěvuje domorodý kmen Karajá; při této příležitosti Mika Kaurismäki točí dokument Tigrero: film, který nikdy nebyl natočen (Tigrero: A Film That Was Never Made); inspirováni cestou do Brazílie poté Fuller s manželkou vydávají dětskou knihu Sarikina and the Crocodiles, k níž Fuller dělá ilustrace; téhož roku je mu udělen čestný Leopard na festivalu v Locarnu

„Mladí lidé, vy, kteří vysedáváte u té proklaté televize! Zvedněte své zadky a jděte do světa! Vrhněte se do odlišných kultur! Ať už se stane cokoliv, budete vždycky bohatí, pokud budete za bohatství považovat dobrodružství plné jedinečných zážitků.“11

• 1994 Fuller prodělává mozkovou mrtvici a v rámci rekonvalescence se musí znovu učit mluvit; ve stejném roce v Americe vychází publikace Lee Servera Sam Fuller. Film Is a Battleground
• 1995 se s manželkou a dcerou po dlouhých třinácti letech vrací z Francie zpět do Kalifornie
• v červnu 1996 je v Americe uveden hodinový televizní dokument The Typewriter, the Rifle & the Movie Camera, v němž svou lásku k Fullerovi a jeho dílu vyznávají Tim Robbins, Jim Jarmusch, Martin Scorsese a Quentin Tarantino
• 1997 Fuller se naposledy objevuje před kamerou ve Wendersově snímku Linie násilí (The End of Violence), 30. října téhož roku umírá ve věku osmdesáti pěti let
• 2002 posmrtně vychází Fullerův životopis A Third Face. My Tale of Writing, Fighting, and Filmmaking, který začal sepisovat a diktovat na sklonku života a který za něj po jeho smrti dokončila manželka Christa a Fullerův dlouholetý přítel Jerome Rudes
• 2004 má v Cannes premiéru rekonstruovaná, stopadesátišestiminutová verze Velké červené jedničky, o kterou se zasloužili Richard Schickel a Bryan McKenzie
• 2008 vychází oceňovaná knižní publikace americké filmové historičky Lisy Dombrowski The Films of Samuel Fuller. If You Die I’ll Kill You! 
• v červenci 2011 uvádí Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech výběrovou retrospektivu deseti filmů Samuela Fullera a v muzeu v Sokolově za přítomnosti Fullerovy vdovy Christy, dcery Samanthy a vnučky Samiry odhalují jeho pamětní desku (více zde)
• květen 2012 – americké nakladatelství University Press of Mississippi vydává knihu rozhovorů se Samuelem Fullerem Samuel Fuller: Interviews; Samantha Fuller připravuje dokumentární snímek o otci, v jejím úsilí ji můžete podpořit zde