Nekritická sociální kritika

Tomáši Řehořkovi se svého času podařil poměrně husarský kousek, když hlavním trademarkem svého filmu učinil sebe sama (konkrétně se jednalo o jeho poměrně nízký věk, kterážto reklamní strategie implikuje takový způsob myšlení, na jehož vrcholu trůní ctihodný kmet a je automaticky předpokládáno, že mladý muž není schopen dát vlastními silami cokoliv dohromady; a když už se mu něco takového podaří, je to srovnatelné se zázrakem). Každý film potřebuje reklamu, chcete-li propagaci – přičemž ale tento postup je jednou z jejích nejzvrhlejších odnoží. Odvádí totiž potenciálního diváka od samotného díla k osobě filmaře a byl by ze všeho nejraději, abychom autorovi byli beze zbytku vděční za to, že k nám nehodným sestoupil a podělil se s námi o ždibec své imaginace. Není to rétorika typu „film o“, nýbrž „film od“. Jedná se o velmi oblíbenou, abychom však byli spravedliví ale také poměrně logickou cestu. V kontextu české kinematografie je spojena se jmény jako např. Jan Hřebejk, Jan a Zdeněk Svěrákovi či Jiří Menzel. Také já jsem této recenzi udělal podobnou reklamu – jednak tím, že jsem napsal jméno režiséra jako první dvě slova, navíc tučně, za druhé tím, že se tu o něm rozepisuji přes celý odstavec. Řehořkův nový film Signál například na plakátech osobu režiséra coby reklamního taháku ignoruje, což by mohlo znamenat, že se Tomáš Řehořek posunul jako tvůrce do takových dimenzí, kde už není natočení celovečerního filmu žádnou zvláštností, kde je to spíše projev vyspělého ducha. Jenže, je Tomáš Řehořek vyspělý režisér? Resp. odpovídá tomuto předpokladu Signál (propagace se soustředí na Dyka a Hádka v rámci plakátu + směsici vtipu, odkrytí části zápletky a moderní výzor v rámci traileru)?

Signál je uveden scénou zasazenou do venkovské krajiny. Silnice v polích, cvrčci, auto. Krátká a efektivní expozice nás seznamuje s ústřední dvojicí jinochů, kteří si za jízdy měří signál. Brzy pochopíme proč – tito dva mladí muži si jako letní brigádu zvolili poznávání české krajiny, gratis pobyty ve vesnicích pod záminkou vytipovávání lokality vhodné k výstavbě telefonního přijímače, blahobytný život z místních zdrojů a v neposlední řadě také svádění přítomných žen a dívek. Je nám představen i další cíl těchto „malých českých podvodníčků“ – drobná víska, strašlivý zapadákov plný pitoreskních národních charakterů (zoufalec, uzurpátor, policista, starosta, čistá dívka, autobusák, obecní idiot). Samozřejmě, podvod tentokrát neprobíhá tak hladce jako vždy. Ve hře se objeví vztahy (citové, sexuální, finanční), osoba českého Járy Cimrmana, spousta motorek a nakonec budou falešní inženýři rádi, jestli ze všeho vyváznou s nepodříznutým hrdlem.

Jiří Menzel je coby "Jára Cimrman filmu Signál" apoteózou zhrzeného češství. (http://www.signal2012.cz/ + facebookový profil filmu)

Pokud se zamyslíme nad tím, co nám chce vlastně Signál sdělit, stojíme především před problémy lidské sociální inteligence a vztahů, které se vyvíjí během určité mezní situace. Film uchopil téma prověřené již mnohokrát, nejpodobněji pravděpodobně Nikolajem Vasiljevičem Gogolem v Revizorovi. Tedy: zavedené společenství je nuceno se potýkat s příjezdem jedince, který má určitý mocenský kredit nebo výlučnost, což jej činí nadřazeným vůči společenství. Narativní trik spočívá v tom, že my „víme“, zatímco společenství „neví“ – konkrétně my víme, že tento nutkavý předpoklad nadřazenosti je nonsens a že je tomu právě naopak, což společenství netuší. Nakonec dochází k odhalení a ke katarzi. Signál toto schéma obrátil v rustikálně-modernistickou variantu buddy movie, jednoduše tím, že hledisko je většinu času poskytnuto ústřední dvojici (Dyk + Hádek), jež je zasazena do kvazi-zemitého prostředí českého venkova (tancovačka, krajina, voda kapající děravou střechou do hrnců a jiných nádob), které se ale zároveň snaží o to jít s dobou. Konflikt je zdvojen – původní dualitu společenství x podvodník doplnila ještě opozice v rámci dvojice podvodníků (klaďas x záporák). Pozitivním aspektem je, že ani jeden z konfliktů se nevyvíjí vždy očekávaným směrem, scénář je v tomto směru barvitější než bývá zvykem (pravděpodobně nejlepším příkladem je scéna, v níž chce žárlivý Karel Roden zastřelit Vojtu Dyka, přičemž svůj cholerický výlev následně úspěšně vnutí sboru vesnických páprdů, kteří souhlasí s tím, aby v zájmu zahlazení stop zastřelil i Kryštofa Hádka – v tu chvíli jsou veškerá naše očekávání matena). Signál je na jednu stranu lehkonohou komedií, která ale v nejvypjatějších chvílích přechází v kritiku společenských vztahů (které takto skutečně mohou fungovat) a v závěru už nevíme, jak to všechno vlastně skončí.

Pak se ale něco přihodí. Nejsem si tak docela jistý, čí je to vlastně vina, ale je jasné, že se to stát nemělo. Signál se totiž vymkne z logických kloubů, přičemž se to přihodí v posledních dvou minutách (čemuž říkám bad luck)! Snímek, který je celou dobu logický a dobrý (ten film je opravdu dobře řemeslně zvládnutý a zábavný) se těsně před cílem zblázní. Otřesným a především nesmyslným způsobem tady triumfuje zlo (Karel Roden), ten, jemuž se všichni vysmívali, je pokrytecky slaven – to vše je ale nahlíženo pozitivně! Vidina stmeleného společenství – jako utopie je to nádherné, jako logický vývoj předešlého děje nefunkční. Z výše nastíněného ale vyplývá, že logické kontinuum není devizou Signálu – konec je tak snad jen příznačným důkazem toho, že stát se zde může opravdu všechno. Vytváří to ale otázky ohledně motivací a elementární inteligence vytvořených postav. Zatímco se totiž v průběhu celého filmu postavy chovají možná překvapivě, možná nesympaticky, ale stále v rámci určitých pochopitelných schémat, v závěru se setkáváme s naprosto podivnými konstrukty – týká se to zejména řešení linie kolem dvojice Roden + Winterová, resp. toho, jak je budována a jak následně dopadne. Karel Roden je ukázán jako strašná svině, což odpovídá obecně sdíleným etickým hodnotám (uplácí úředníky a bije svou ženu, přičemž to druhé dělá takovým způsobem, že pak své manželce fňuká v náručí a v nás je tak násilně budován dojem, že bychom s ním snad měli soucítit; navíc mu všichni strašným způsobem podlézají). V závěru se tváří jako troska a jeho žena Kateřina Winterová pravděpodobně pochopí, že aby z toho všeho vyvázli Dyk s Hádkem živí, musí přijmout jako svůj osud peklo na zemi s tímto mužem. Karel Roden je nám však stále ukazován jako někdo, koho bychom snad ve finále měli litovat (přestože se na jeho chování svině nic nezměnilo). Potud lze vše pochopit, aktivní a kriticky hodnotící divák si, doufejme, přebere, že Karel Roden opravdu není vhodný objekt soucitu. Poté ale přichází závěrečná stmelovačka, v jejímž rámci Karel Roden a Kateřina Winterová vypadají jako ideální a harmonická rodina! V tuto chvíli mi už není jasné nic. Existují filmy, v nichž je happy end logickým vyústěním předchozího, Signál k nim ale bohužel nepatří, přesto happy end obsahuje. Sociální kritika se nekoná, resp. není dovedena do konce – všichni jsou v pohodě a mají se rádi (čehož ztělesněním se ve finále stane dvojice Hádek + Josefíková). Existují zde tedy kritické momenty, ale celková kritičnost je otupena. Vzhledem k tomu, že Alfred Hitchcock neváhal zabít protagonistku svého filmu v polovině snímku již před 60 lety, nežijeme snad už v době, v níž by bylo nepsaným pravidlem, že „zlobiví hoši“, pokud jsou divácky chráněni svou sympatičností (která je zrovna v případě Signálu poněkud polemického rázu), musí vše přežít a ještě navíc dopadnout dobře. Snad by se už česká kinematografie mohla většinově odpoutat od fetiše úsměvných a „laskavých“ vyznění svých filmů a tnout do živého. Během minulého režimu bylo toto pravdivé nazírání aktem prohibitovaným – kdo se k němu uchýlil, byl označen za hrdinu a mučedníka. Naše kinematografie má už přes 20 let možnost tuto pravdivou kritiku činit zcela svobodně, dokonce je to velmi žádoucí. Naskytne se k tomu ideální příležitost – a nezadaří se. Toto nepochopitelné a násilné přilípnutí pozitivního vyústění Signálu velmi podstatným způsobem ubírá na výpovědní hodnotě.

Bývá zvykem, že kde se objeví Karel Roden, je kvalita zaručena. V tomto případě ale postava, kterou hraje, přináší spíše rozčarování. (http://www.signal2012.cz/ + facebookový profil filmu)

Signál je velmi dobře natočený film. Hrají v něm dobří herci, navenek pochopil standard klasického hollywoodského stylu a nelze opomenout ani specifickou poetickou kvalitu některých obrazů (jedná se zpravidla o atmosférické detaily, podpořené melancholickou hudbou, tu více, tu méně smysluplné). Co už ale film nepochopil, je žánrová a hermeneutická logika, přičemž příznačný je pro tento jev postoj scenáristy Marka Epsteina, který na tiskové konferenci dost dobře nevěděl, co vlastně odpovědět na otázku týkající se přináležitosti filmu k žánru komedie. Jiným problémem je nesmyslnost takové otázky, jelikož z filmu je naprosto jasné, že se jedná o žánrový hybrid. I žánrový hybrid ale musí dodržovat určitá pravidla, jinak se mu stane to, co se přihodilo Signálu – jestliže jsem v úvodu mluvil o katarzi, která je typickým rysem „revizorovského“ schématu, je třeba na tomto místě zdůraznit, že Signál katarzí nedisponuje. Samozřejmě, lze to pochopit jako tvůrčí záměr, jako hru s žánrem/žánry či schématem. Avšak vzhledem k tomu, že Marek Epstein scénář tvoří tak, že „začne u komedie a přimísí se mu do toho drama nebo začne dramatem a přimísí se mu tam komično“, nepředpokládám výraznější tendování k žánrové restrukturalizaci. Pokud to však přese všechno měla být podobná revize, dlužno přiznat, že finále se příliš nevydařilo. Je smutným faktem, že si autoři Signálu společenské problémy uvědomují, náhle je ale stornují. Druhým smutným faktem je, že v Česku lze sice dobře natočit, obsadit a zahrát film, jelikož to Češi umí, bohužel jim v cestě stále stojí enigmatičnost jejich kritického uvažování. Jestliže ovšem tvůrci chtěli, aby úplný závěr jejich jinak kvalitního filmu působil vyloženě blbě, pak se jim to povedlo a není co vytknout.

Signál

ČR, 2012, 115 min
Režie: Tomáš Řehořek
Scénář: Marek Epstein
Kamera: Tomáš Sysel
Hudba: František Soukup, Petr Kaláb
Hrají: Vojtěch Dyk (Filos), Kryštof Hádek (Kája), Eva Josefíková (Verunka), Karel Roden (Pilka), Norbert Lichý (Starosta), Jiří Menzel (Prokeš)
Premiéra ČR: 16.2. 2012 (Bontonfilm)