Zde se nacházíte: 25fps » Komiks » Těžký život kosmického popeláře

Těžký život kosmického popeláře

Těžký život kosmického popeláře
RECENZE – KOMIKS: Space Trashers (Bubakoff, Tomala, Kubík) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Když se dlouho divácky živíte filmy Quentina Tarantina a jeho epigonů, může se stát, že se sami začnete cítit být českým Tarantinem a natočíte něco jako Brak (2002). Když dlouho píšete o béčkových filmových žánrech, recenzujete comicsy (případně je překládáte), můžete se podílet na vzniku filmu jako je Choking Hazard (2004).

Máte-li za sebou studia sociální pedagogiky, před sebou práci na tísňové lince, v sobě neuhasitelnou touhu literárně tvořit a kamaráda, absolventa filmových studií a bývalého pracovníka v nadnárodní IT korporaci s ambicí dělat autorské comicsy, vydáte nakonec Space Trashers. Tedy pokud vám je někdo nakreslí, nejlépe někdo, kdo vystudoval animovaný film.

Trio Max Bubakoff, Adam Kubík a Martina Tomalová háže tuzemskému čtenáři do tváře comicsový dort s entuziasmem Čapkova pejska a kočičky. Tedy, on to vlastně žádný dort není, spíše pořádně krvavá flákota.

Podle anotace je původní myšlenka docela nosná. Nedaleká budoucnost, Země zmítaná válkami, dělení občanů podle kategorií a hrdinové, pracovníci agentury pro vyvážení mrtvol a dalšího odpadu do vesmíru. To vede k domněnce, že čtenář bude sledovat „velké dějiny“ z úhlu pohledu obyčejných plebejců (podobně jako třeba Kurosawovi Tři zločinci ve skryté pevnosti, jimi inspirované Lucasovy Star Wars nebo třeba seriál Řím), to vše říznuté kritickým ekologickým apelem. Bohužel, skutečnost zdaleka není tak sofistikovaná a žádné fiktivní velké dějiny (ani ten ekologický apel) se nekonají. Co se koná, je mix Scottova Vetřelce a jakéhokoli Romerova zombie hororu, násobený spoustou odkazů na filmy, které mají autoři rádi – vedle již zmiňovaných třeba RoboCop, Hvězdná pěchota, Smrtonosná past, Vetřelci, Terminátor, Apokalypsa, ale objeví se i holubice z Killera. Funguje to dohromady?

Příliš dlouho trvá, než vyprávění chytí rytmus a dostane nějaký spád. Místo aby autoři na prvních stranách ve výstižné zkratce (tedy v typických situacích) představili jednotlivé členy posádky, předkládají čtenáři jejich životopisy v podobě zaměstnaneckých karet. Jenže takhle podobné záznamy nevypadají, a tak slouží pouze k verbálnímu exhibicionismu a rádoby fórkům. Navíc se děj hned nato tříští uváděním dalších postav (vypadajících tu jako Ježíš, tu jako kozácký ataman nebo upírský šéf ze série Underworld), které nehrají jinou roli, než že baží po jakémsi zombifikujícím viru, takže se o této nebezpečné biologické látce dozvídáme třikrát to samé. Dalším překvapením je absence hlavního hrdiny. Kolektivní hrdina může fungovat v Křižníku Potěmkin nebo ve Stávce, ale v hororovém comicsu (byť je stylizován jako navýsost odvázaná legrace) je potřeba se někoho zachytit, někomu držet palce. Chvíli se zdá, že by někým takovým mohl být nešťastný kapitán Braddock, na němž se autoři (celkem zdařile) vysmívají metodám firemních teambuildingů, ale není tomu tak a příběh až do konce svého protagonistu nenalezne. A ta jediná přeživší postava se nezachrání díky osobním kvalitám nebo nějakému přerodu, ale jen proto, aby posloužila coby věšák na závěrečnou pointu. Naprostou samoúčelností pak (vedle některých filmových odkazů) čpí parodická přednáška o režiséru Uwe Bollovi podaná jazykem časopisu Cinepur.

S tím ostře kontrastuje jazyk dialogů, který je naopak neuvěřitelně vulgární a míchá češtinu s němčinou nebo srbochorvatštinou. Národnostní složení posádky je totiž velmi pestré. Některé repliky jsou vtipné, jen nechápu, proč nějaká postava začne mluvit česky, ale projev zakončí zvoláním v angličtině: „A máme na výběr? Let’s roll!“ Asi to „easy“, „surprise“ a hlavně „motherfucker“ zní víc cool, stejně jako užívaný technický žargon. („Autodestrukt odentrují ve čtvrté minutě.“)

Dramaturgicky lehce nezvládnutý úvod a lhostejnost vůči postavám, které slouží především jako potrava pro vyhladovělé zombie, by mi asi nevadily, kdybych byl zcela pohlcen výtvarnou stránkou comicsu. Je zřejmé, že Martině Tomalové jde figurální kresba, ale horší je to se zachycením prostředí. Postavy se většinou pohybují na černých nebo bílých plochách, vrchol interiérů vysloužilé vesmírné lodi Queen Camille představuje soustava trubek nebo poházené bedny.

Když se podíváte na FB stránku Space Trashers, naleznete tam reklamní barevný obrázek. Škoda, že takhle nevypadá celý comics. Barva by lecčemu pomohla, určitě lepší orientaci v té spoustě postav, daleko lépe by vynikly gore efekty i dynamika akčních scén.

V některých pasážích jsem měl navíc problém s orientací v textu (návaznost monologů i dialogů), hlavně tam, kde bublina s textem zasahuje do více políček.

Ale aby to nevypadalo, že jsem předchozími řádky spláchl Space Trashers do odpadu. Z comicsu je patrné nadšení i tvůrčí potenciál, schopnost napsat řízné dialogy a rozjet slušnou akci (jakmile se ze skladu a z klecí vyhrnou nemrtví lidé a zombifikovaná zvířata a děj se ustálí na palubě vesmírné lodi, zábavnost a spád prudce stoupnou). Což znamená, že pokud jste naladěni na stejnou „béčkově krvavou“ vlnu jako autoři a odpustíte jim některé (začátečnické) chyby, můžou pro vás tihle kosmičtí popeláři znamenat slušnou porci zábavy. A třeba se z nich mezi tuzemskými comicsy postupem času stane vyhledávané dílko s kultovním statusem.

Bubakoff, Tomala, Kubík: Space Trashers

Netopejr, Praha 2012
248 černobílých stran
249 Kč
webové stránky Space Trashers

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 272

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru