Fígle

Nejnovější snímek Imagine polského režiséra Andrzeje Jakimowského (*1963) měl premiéru v září 2012 na varšavském festivalu, kde získal dvě ceny (diváckou cenu a cenu za režii). Jde o Jakimowského teprve třetí celovečerní film, ale už jeho debut Zmruż oczy (Přimhuř oči) zaznamenal značný ohlas – podle IMDb snímek získal 14 cen a 6 nominací. Podobně jako v jeho následujícím celovečerním filmu komorním způsobem vykresluje malé události v životě několik postav. Hlavními hrdiny jsou bývalý učitel Jasiek – nyní správce opuštěného statku – a desetiletá dívka Mala, již učil a která se u něj nyní skrývá před rodiči, kteří jí podle jejího názoru nerozumí. Již zde se Jakimowski uvedl jako brilantní vypravěč, jehož postavy spolu dokáží komunikovat často beze slov. V pozoruhodné syntéze se doplňují dlouhé záběry fotografické kvality, které obstarali Adam Bajerski (stálý spolupracovník Jakimowského) a Pawel Smietanka, a minimalisticky hravá hudba Tomasze Gassowského. Tomuto souznění bezpochyby napomáhá herecká souhra profesionálních herců (Zbigniew Zamachowski v roli správce statku a v dalších rolích neméně známí herci Malgorzata Foremniak [matka] či Andrzej Chyra [otec]) i neherců (Ola Prószynska v roli Maly a Jakimowského dvorní [ne]herec – Ragal Guzniczak). Podle Jakimowského neherci obohacují profesionální herce svou přirozeností a naopak neherci od profesionálních herců mnohé odpozorují, což je podle režiséra skvělá kombinace.1

Záběr ze snímku Zmruż oczy (Přimhuř oči, 2002)

Jakimowski, jenž je producentem, režisérem i scenáristou v jedné osobě, rovněž přispěl v roce 2005 vedle dvanácti dalších výrazných polských tvůrců několika generací (Bromski, Falk, Kolski, Szumowska, Zanussi, Wajda ad.) do povídkového filmu Solidarnosc, Solidarnosc (Solidarita, Solidarita). Jeho povídka Torba (Taška) je z hlediska našeho tématu zajímavá už svým zasazením do vlaku. Jakimowski zdařile na malém prostoru rozehrává zlodějské drama, které se protne s politikou (jinak to ani není možné, protože jak název filmu napovídá, téma všech povídek je spojeno s odborovým hnutím Solidarita) – a v závěru je zajímavě vypointováno. 10 minut ovšem není mnoho na to, aby se dalo předvést víc, než čeho Jakimowski dosáhl.

Záběr z povídkového filmu Solidarność, Solidarność (2005)

Největšího kritického i diváckého úspěchu (vyjádřeno opět počty: 18 cen a 9 nominací) Jakimowski zatím dosáhl svým druhým celovečerním filmem – komedií Scztuczki (Fígle), jež byla do české distribuce uvedena v roce 2008 a v roce 2011 ji poprvé uvedla také Česká televize na svém druhém programu. Dovolím si malou osobní poznámku: snímek jsme viděla právě až 6. 6. 2011 od 22:30 na ČT2 a stejně jako v případě některých jiných filmů vysílaných v pozdně večerní či noční čas (Before Sunrise [Před úsvitem, 1995, režie: Richard Linklater] či Společenství vlků [Company of Wolves, 1984, režie: Neil Jordan]) se mi u televizní obrazovky dostalo téměř magického zážitku a film se pro mě stal „srdcovkou“. Než bych ale přešla k přímé agitaci a vyzývala, abyste si Fígle pustili, radši se zmíním o tom, čím na mě tento snímek tak zapůsobil a co zajímavého nabízí v široké oblasti, již si můžeme označit jako „vlakové filmy“. Ale stejně si radši film napřed pusťte, protože část zápletky vyzradím…

Protagonisty snímku, jehož příběh se odehrává během několika letních dní ve městě Wałbrzych na jihozápadě Polska, jsou šestiletý Stefek (hraje ho v té době desetiletý Damian Ul) a jeho osmnáctiletá sestra Elka (Ewelina Walendziak).2 Dvojici hrdinů doplňuje Elčin nápadník/přítel Jerzy (Rafal Guzniak), největší prostor má ovšem Stefek, z jehož pohledu část příběhu sledujeme. Mezi oběma sourozenci je silné pouto, které je patrné na první pohled a bylo zřejmě posíleno tím, že od nich a jejich matky odešel kdysi otec. Jakimowskému se každopádně daří téměř okamžitě naladit a vtáhnout diváka3 do příběhu a posilovat jeho zájem o směřování a osud protagonistů.

Prostředí železniční trati a nádraží tvoří nedílnou součást Fíglů.

Temporytmus filmu určují dvě navzájem se protínající dějové linie, zjednodušeně si je označme: 1) Stefkova snaha navést (či dovést) otce zpátky k rodině, 2) Elčin pohovor. V souvislosti se zmíněnými liniemi se nelze nezmínit o časoprostoru. Ten je vymezen jednak místy, kde se příběh odehrává (zejména nádraží, staré obytné ulice s činžáky), a rozmezím několika dnů, zejména pak několika hodin zkondenzovaných do desítek minut, během kterých probíhá „nahánění otce“. Jakimowski zdařile využívá geografie města a střihu mezi jednotlivými postavami. Chvílemi nevíme, kde která postava je a zda se náhodou nestřetnou. Jeden z hudebních motivů, ve kterém slyšíme metronom místo tikajících hodin, vyjadřuje čas, který hraje v tomto snímku významnou úlohu. Čas je rozhodující jak pro Elku, která věčně nestíhá pohovor, tak pro Stefka, který musí připravit vše tak, aby přivedl otce zpátky. I když se zdá, že jde všechno podle plánu, štěstí se může odklonit… Vedle těchto dvou linií Fígle sestávají z celé řady drobnějších příhod, které ale do skládanky zapadají a nepůsobí samoúčelně. K hudbě Tomasze Gasowského musím ještě podotknout, že v hravosti a lehkosti si nezadá s doprovodem k Přimhuř oči a zároveň dojemné momenty nepodbarvuje stejně dojemnými melodiemi, což by jim ubíralo na síle. Nestalo se tedy to, co ve zdařilém a oceňovaném dramatu Jestem (Jsem, režie: Dorota Kadzierzawska, 2005), které podle mého názoru Michael Nyman zbavil části působivosti „tlačením na pilu“ a podbarvováním emocionálních scén tklivou hudbou – krásnou, ale v kontextu filmu nadbytečnou.

Ale zpět k Fíglům. „Sztuczki“ v názvu filmu znamenají v češtině fígle nebo triky a souvisí s tím, co ovládá Elka velmi dobře a Stefek se to za pomoci své sestry učí. Jakimowski sám to popisuje jako odvahu nebát se riskovat, ovšem ne bez rozmyslu – a zároveň dodává, že oba sourozenci jsou velmi dobří pozorovatelé.4 Jak varuje Stefek Jerzyho: „Dej si na ní pozor. Zná různé fígle.“ Elka je chytrá a svými fígly dokáže pomoct druhým, při mytí nádobí v restauraci se učí italsky, chodí na hodiny a má šanci pracovat ve velké firmě – jen kdyby čas nebyl tak neúprosný. Ať už ale fígle promýšlíte a snažíte se sebevíc, téměř vždy to nakonec dopadne trochu jinak, než jak si člověk naplánoval…

Stefek tráví na železniční trati rána i večery…

A jakou roli v příběhu hrají vlaky? Naprosto zásadní.5 Nejen že se Stefek ráno, odpoledne i večer prochází po železničním mostě, podél kolejí a staví na pražce vojáčky a testuje jejich schopnosti – jestli to proti projíždějícímu či zastavujícímu vlaku ustojí, nebo ne. Na nádraží se velká část děje odehrává proto, že zde Stefkův a Elčin otec přestupuje během cesty do práce. To je šance pro Stefka, aby mohl zkusit své fígle a zdržet otce ve městě. Ale přítomnost vlaků je patrná v řadě dalších záběrů, slyšíme jejich houkání a projíždějící vlak má dokonce zásadní vliv na to, jak dopadne návrat otce k rodině. Vlaky jako by se Stefkem svým houkáním komunikovaly, dávaly mu signály. I když můžeme trnout hrůzou, když rozestavuje vojáčky na koleje, Stefek zná prostředí železnice velmi dobře a je zde v bezpečí.6 Je to jeho hřiště a největší zábava, se kterou se dá srovnat snad jen jízda na motorce s Jerzym nebo holubi u starého pajdavého muže, které chce Stefek vypustit, ale opět musí použít svůj důvtip, aby se mu to podařilo. Příznivci vlaků ve filmech si rozhodně užijí nádherné záběry trati i nádraží a několik nezapomenutelných scén, které by nebylo moudré vyzradit.

Když jsem zmínila, že část příběhu se odvíjí z pohledu Stefka, neměla jsem na mysli jen to, že jej kamera doprovází a my sledujeme, kam jde a co dělá, stejně jako v jiných chvílích pozorujeme Elku (nebo oba sourozence). Ale Fígle nabízí také velmi funkční zapojení hlediskového záběru, např. na nádraží, kde kamera přejímá pohled Elky, která se přibližuje k otci, jenž sedí na lavičce a čte si noviny. Ale nejvýraznější a nejzábavnější příklad představuje Stefkova hra s klacíky (jeden z nich je Batman), kterými zdánlivě nevinně vyhrnuje sukni sličné blondýně sedící vedle něj v autě a potom spolu s klacíky pozoruje u rybníku maminku, Elku, Jerzyho a blondýnu ležící na dece. Stefek vypadá chvílemi jako milý skřítek a nejde než si ho oblíbit. I když je to pořád dítě, je jakoby předčasně zmoudřelý. Tato kombinace působí leckdy dost vtipně – třeba když matce radí, ať si setře rtěnku a namaluje si oči… A pak dodá: „Teď můžeš jít do práce.“

Dvě ukázky hlediskového záběru

Fígle jsou divácky vděčnější než Přimhuř oči, protože nejsou tak rozvolněně poklidné. Oproti debutu zde je zde divák téměř neustále v napětí, zda se podaří Stefkovi přivést k rodině otce a zároveň trneme, jestli Elka znovu nezmešká pohovor. Fígle zároveň neztrácí nic na svých řemeslných kvalitách, které dokázal okruh stálých spolupracovníků kolem Jakimowského (včetně jeho manželky Ewy, která má na jeho snímcích podíl jako výtvarnice a scénografka) po filmu Přimhuř oči zopakovat. Lze si jen přát, aby zatím poslední film Jakimowského Imagine zavítal i do českých kin7, nebo alespoň na některý ze zdejších festivalů, což je pravděpodobnější. A také aby režisér zkrátil pětiletý rozestup mezi svými filmy. Anebo ne, pokud budou stále stejně vydařené.

Filmografie Andrzeje Jakimowského:

2012 Imagine
2007 Sztuczki
2005 Torba (součást povídkového filmu Solidarność, Solidarność…)
2002 Zmruż oczy

 

Fígle

(orig. název: Sztuczki)
Scénář a režie: Andrzej Jakimowski
Kamera: Adam Bajerski
Střih: Cezary Grzesiuk
Hudba: Tomasz Gassowski
Hrají: Damian Ul, Ewelina Walendziak, Tomasz Sapryk, Rafal Guzniczak, Iwona Fornalczyk, Joanna Liszowska, Andrzej Golejewski a další
Polsko, 2007, 91 min.
Česká premiéra: 13. 11. 2008 (AČFK)

Odkazy:
„Tricks, Polish Oscar selection“: Rozhovor s Andrzejem Jakimowskim
http://cinemawithoutborders.com/conversations/1764-tricks-polish-oscar-selection.html
„We can control our destiny“: Rozhovor s Andrzejem Jakimowskim
http://cineuropa.org/ff.aspx?t=ffocusinterview&l=en&tid=1569&did=84749