Fincher, který nenávidí konvence

Je to nová adaptace Larssonova románu, nebo remake švédské verze režiséra Opleva? Není to jen další rychlokvaška vyplivnutá hollywoodským systémem „toč, dokud je téma žhavé?“ Není správné se takto ptát, neboť Fincherovi Muži, kteří nenávidí ženy mají mnohem větší potenciál, než by se mohlo na první pohled zdát. Pozice tohoto amerického režiséra se časem proměnila a jeho perfekcionistické filmy poslední dobou až často dorážejí na zlaté sošky (Muži, kteří nenávidí ženy posbírali pět nominací na Oscara, což je vzhledem k naturelu snímku zázračný výsledek). Od „neakademických“ žánrovek typu Sedm a Hra se Fincher propracoval až k životopisně laděnému Benjaminu Buttonovi nebo společensko-kritickému dramatu současnosti, jakým je bezpochyby The Social Network.

Larssonova trilogie Milénium v sobě kloubí právě žánr detektivky a globálně atraktivní témata, a tak není divu, že se Fincher chopil prvního dílu. Na pozadí politických machinací a otázek neonacismu, feminismu a katolicismu se rozvíjí detektivní zápletka o dávno zmizelé ženě. Tato témata a události posloužily k tomu, aby se Fincher opět opřel o kriminální žánr a opatřil ho odérem nevšednosti. Po Zodiacovi, který nesplňuje žánrovou konvenci o dopadení vraha, tu máme detektivku, jejíž nadbytek informací, které divákovi poskytuje, je na stanovený žánr až alarmující a v níž se hledá vrah, jenž fakticky neexistuje. Pointa zmizení dívky leží jinde (a nebýt započatého vyšetřování, nikdy nevyjde na povrch celá pravda) a komunikatvinost narace je na kriminální žánr nebývale elastická. Selektují se nejen informace o případu (obě hlavní postavy mají v jeden moment přístup ke všem možným informacím), ale také samotné jednání a motivace postav – film neustále přepíná mezi Blomkvistem a Salanderovou, kteří se v první polovině vůbec nesetkají a v té druhé pracují každý na něčem jiném a jen sporadicky spojí své síly.

Film je detektivkou, která odhalení vraha odsouvá na vedlejší kolej a mnohem důležitějším faktorem je pro ni samotný akt vyšetřování a vztah dvou osob – investigativního novináře Mikaela Blomkvista a výstřední hackerky Lisbeth Salanderové. Postavy ze dvou světů se střetávají v případu rodinného tajemství až v polovině času projekce. Na jedné straně staromládenecký Blomkvist, jenž využívá prověřené vyšetřovací metody, a na straně druhé precizní nihilistická hackerka Salanderová, která pracuje s nejmodernějšími prostředky. S trochou nadsázky vidíme spolu na plátně fincherovské figury Williama Somerseta a Marly Singerové (ostatně titulková sekvence je též analogií ke Klubu rváčů), která může být jak chotí Tylera Durdena, tak i samotnou ženskou verzí Marka Zuckerberga. Dominantní paralela dvou ambivalentních postav je následována dalšími kontrasty a analogiemi – střet starého a nového Švédska, reálné prohnilosti a falešné elegantnosti, měst Hedestadu a Stockholmu, hudební a obrazové stopy (o tom později) a vůbec protichůdnosti samotné Lisbeth, jež může být brána jako křehká oběť společnosti (znásilnění), nebo naopak jako její zdeformovaný jedinec vykazující psychopatické sklony (odplata). Pokud bychom tuto tezi brali více do důsledků, můžeme s ní pracovat v každé druhé scéně. Slizký Martin Vanger poslouchající Enyu při nezákonných činnostech může být jednou z nich.

Román a de facto celá trilogie Milénium jsou velmi košaté co do počtu vedlejších postav, čímž se nestávají zrovna nejvděčnějším filmovým materiálem. Fincher si literární předlohu zadaptoval po svém. Nečtenář bude po prvním zhlédnutí v proudu jmen lehce tápat, ovšem v konečném důsledku se vždy divákovi důležité zvraty a souvislosti vyjeví. Hlavní vyšetřovací část je tak spíše jakousi záminkou pro detailnější pitvání dvou hlavních protagonistů, protože film začíná a končí kauzou s Wennerströmem a velké odhalení zmizelé dívky a vražd působí jako vložená epizoda. V dávkování informací muselo dojít k mnoha kompromisům a přestože se můžou jevit motivace postav ploché či nedotažené (přičemž ta Blomkvistova se v závěru filmu ukáže jako zbytečná), prim zde hrají činy a jednání. Ke kondenzaci vyprávění dochází výlučně filmovými prostředky – montáží, zvukovými můstky. Perfekcionismus a hravost Finchera pak vyplývají na povrch při pro „hlavní“ dějovou linku nedůležitých scénách – především sexuální zážitky Lisbeth jsou točeny ozvláštňujícím způsobem až s jistou dávkou úchylky k detailům. U tohoto typu scén je režisérská genialita a Fincherův osobní vklad filmu nejpatrnější. Za pozornost stojí nejen vybudované napětí, ale i šokující momenty (kočka, střelba u chaty).

Muži, kteří nenávidí ženy jsou znepokojujícím filmem. Přesně dle přísad mrazivého krimi thrilleru je zde často využíváno ruchů a roztěkané hudby. O hudební doprovod se postarala dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, která s režisérem spolupracovala už na The Social Network a jejíž styl je zde jasně patrný. Ruchy se přelévají z diegetického prostoru do nediegetické hudby a disharmonická zvuková stopa nejenže podtrhává znepokojující atmosféru, ale přímo ji i v některých pasážích vytváří. Zvuk hraje primární roli hned v několika scénách a prolíná se do dalších. Nejtypičtějším příkladem budiž scéna v kanceláři, kdy je Lisbeth donucena k orálnímu sexu. Znepokojující zvuk v pozadí dělá kulisu celé scéně a dle potřeby je zesilován a ztlumován. Divák zvuk chápe jako dráždění svých receptorů a jako nediegetickou hudební složku. Vzápětí se však ukáže, že se jedná o vysavač na chodbě… Zvuk v další scéně (Blomkvist sedí v letadle) pokračuje a prolne se do zvuků turbíny letadla a následně zastavujícího auta (Blomkvist vysedá z taxíku), kde končí. V jiném případě má zvuk narativní funkci – Martin Vanger pozná, že v jeho domě někdo byl až v okamžiku, kdy uslyší průvan z nedozavřených dveří. Podobných příkladů by se dalo ve filmu najít desítky. Hudební složka je mnohem bohatší než u většiny soudobé produkce a taktéž mnohem odvážnější a inovativnější.

Film je natáčen digitální kamerou a inscenuje akci do několika plánů, přičemž však úsporně hospodaří s hloubkou pole a zaostřuje většinou jen první plán. Ten se může následně přeostřit, ale tak či onak je zbytek prostoru divákovi skryt, stejně jako postavám. Důležitým prvkem, se kterým se významově pracuje, je detail. Blomkvist se posune v případu až tehdy, kdy se na fotografii podívá lupou atp. Časté nájezdy a odjezdy kamery fungují jako reflexe vnitřního stavu hrdinů (např. znásilnění). Setkáme se s několika typy objektivů a kamer (Vangerova kamera v jeho „mučírně“, Lisbethiny nainstalované kamery u vchodu atp.). Postmoderní zesílená kontinuita (rychlejší střih, bližší rámování, odpoutaná kamera atd.) zde má své místo, stejně jako hlediskové záběry nebo již zmíněné přeostřování. Jakkoliv zvuk překypuje informacemi, obrazová složka spíše koresponduje s detektivním vyšetřováním a některé informace záměrně zatajuje.

Američtí Muži, kteří nenávidí ženy nejsou zbytečným filmem. Ani zdaleka. Fincher natolik režijně dospěl, že si troufnul zadaptovat těžkou látku a činí tak bez ohledu na dřívější švédskou verzi. Svým přístupem ke kriminálnímu žánru je opět podnětný a komplexní, sumarizuje hlavní myšlenky předlohy, vystihuje jejího pokřiveného ducha a libuje si v nepříjemných výjevech plných agrese a násilí.

The Girl with the Dragon Tattoo

Režie: David Fincher
Scénář: Steven Zaillian
Kamera: Jeff Cronenweth
Střih: Kirk Baxter, Angus Wall
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Daniel Craig (Mikael Blomkvist), Rooney Mara (Lisbeth Salander), Stellan Skarsgård (Martin Vanger), Robin Wright (Erika Berger), Christopher Plummer (Henrik Vanger)
USA, 2011, 158 min
Česká premiéra: 12. ledna 2012 (Falcon)