Zde se nacházíte: 25fps » Téma » „Chtěl jsem zachytit skutečný New York“

„Chtěl jsem zachytit skutečný New York“

„Chtěl jsem zachytit skutečný New York“
ROZHOVOR s animátorem a spisovatelem Andym Londonem – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Andy London je newyorský režisér, autor grafických románů a animátor. Se svou ženou Carolyn řídí produkční společnost London Squared Productions (od r. 1999). Vytvořili řadu oceňovaných filmů: krátké stop motion animace Subway Salvation (2003) a The Back Brace (2004), krátký hraný film I’m in the Mood for Death a rotoskopovaný A Letter to Colleen (oba 2007). V roce 2008 vytvořili The Lost Tribes of New York City, ve kterém jsou pouliční objekty nenápadně animovány, promlouvají lidskými hlasy a představují nejrůznější obyvatele New Yorku. Tento film také získal řadu cen a v newyorském Muzeu moderního umění byl součástí výstavy Talk to Me. Dalšími zajímavými projekty jsou hudební videoklipy, a také interaktivní web nazvaný eager-to-please.com. V rozhovoru Andy London mluví o svém pobytu v České republice, o tom, jak vznikaly snímky A Letter to Collen a The Lost Tribes of New York City, o psaní grafických románů, svém pohledu na rotoskopii a mnoha dalších zajímavých věcech.

Anglická verze rozhovoru je zde. / English version of the interview is here.

České čtenáře pravděpodobně bude zajímat, že jste strávil docela dlouhý čas v České republice…
Přijel jsem tam v roce 1993, zůstal pár let a v roce 1996 jsem se vrátil. Opravdu jsem si to užil. Během té doby jsem angličtinu a tvořil grafický román. Měl jsem hodně českých přátel a v době, kdy jsem odjížděl, jsem mluvil opravdu hodně česky, taky jsem cestoval po ČR. Byla to doopravdy skvělá zkušenost, zůstal bych déle, ale moje manželka měla zánět slepého střeva a hodně se to zkomplikovalo, takže jsme v roce 1996 odjeli. Od té doby jsem se nevrátil. Pořád mám v České republice přátele, kteří mě navštěvují v New Yorku, bavím se s nimi na Facebooku, na Gmailu, někdy si voláme přes Skype. Rád bych se někdy vrátil. Náš film Lost Tribes of New York City bude na nějakém novém festivalu v Liberci v květnu. Rád bych tam jel, ale nemyslím si, že se to uskuteční. Máme rok a půl starého syna, takže je složité s ním cestovat.

A jak jste se do České republiky vlastně dostal a co jste dělal předtím?
V 80. letech jsem studoval na Pratt Institute. Poté, co jsem odpromoval, jsem se stal hlídačem, protože když máte magisterský titul z malování, je pro vás velmi obtížné najít si práci v oboru. Takže než jsem se dostal do ČR, pracoval jsem jako bezpečnostní hlídač v Metropolitním muzeu umění. Potkal jsem německou studentku z Bavorska a začal jsem s ní chodit. Studovala na jihu Francie v Montpellier a já si řekl, že se přestěhuju do Francie, abych jí byl blíž, ale nemohl jsem tam najít práci a v té době byla v ČR řada možností učit angličtinu. Vždycky jsem chtěl učit, ale neměl jsem učitelský titul. Tak jsem se přestěhoval do Prahy a říkal jsem si, že Montpellier není tak daleko. Ale neuvědomil jsem si, že to je opravdu hodně dlouhá cesta vlakem nebo autobusem. Ale do ČR jsem šel také proto, že jsem nechtěl být hlídačem napořád. Tahle práce mě bavila, díval jsem se na obrazy, naučil jsem se hodně o historii umění, ale začalo to být nudné, tak jsem chtěl utéct a prožít dobrodružství.

Rotoskopoval jste velmi osobní snímek A Letter to Colleen. Jaký program jste použil, proč jste zvolil rotoskopii a jak dlouho trvalo vytvoření tohohle filmu?
Použil jsem Flash a tablety Wacom a pár počítačů. Několik mých studentů mi pomáhalo a natočili jsme video na velmi levnou Sony kameru se standardním rozlišením. Zorganizovali jsme párty s mými studenty. Ve 4 odpoledne se hodně opili a zhulili a moje žena, která hraje Colleen, se s nimi líbala, já je natáčel, aby to bylo hodně realistické. Další část byla ta, kde se ženou předstíráme sex v našem bytě na podlaze. To natočila naše kamarádka, která amatérsky točí. Všechen materiál jsme přenesli do Flashe a políčku po políčku, 12 fps, jsme všechno asi rok překreslovali. Byla to dlouhá doba. Většinu jsem dělal sám, ale měl jsem 4 nebo 5 studentů, kteří mi pomáhali s pozadími a dalšími věcmi.

Pokud bych tehdy film animoval ručně, vypadalo by to moc šíleně a prašteně – my jsme ale chtěli opravdu vážný film. A nechtěli jsme udělat hraný film, protože hraný film je by byl opravdu drahý, pokud bychom chtěli dosáhnout vzhledu, který jsme si určili, a museli bychom jít do velké produkce. Díky rotoskopii jsme mohli nechat představivost více otevřenou, protože jí neukazujeme vše. A co se mi opravdu líbilo na rotoskopii, bylo, že jsme Colleen mohli udělat opravdu filmově. To bylo velké dilema. Kdybych to nakreslil ručně, nemyslím si, že bych měl styl nebo schopnosti dostat tam tu filmovou kvalitu, kterou jsme hledali, ty šílené úhly a všechno. Udělali jsme hodně testů. Strávil jsem asi čtyři nebo pět měsíců zkoušením různých technik a stylů pro tenhle film.

Potom jsem jeden den vzal videokameru a natočil se, jak chodím po podlaze v bytě, převedl jsem to ve Flashi a má manželka řekla: „To je ono.“ A tak jsme to udělali… Kolem tohohle filmu bylo hodně kontroverze, protože mí kolegové-animátoři mají vyhraněný názor, že člověk má všechno udělat sám a všechno je o dovednostech. Někdy s nimi nesouhlasím, protože podle mě je všechno o konceptu, o nápadech – a jakákoli technika ten koncept uvede do praxe, je v pořádku. Na rovinu, rotoskopie není jednoduchá, protože hodně stopáže bylo rozmazané, protože jsme točili ve standardním rozlišení ve tmě. Musel jsem si hodně procvičit figurativní kreslení, protože velká část byla ručně kreslená, abych opravil, co bylo třeba, a aby všechno fungovalo. Takže to byl doopravdy obtížný film.

Také to, že je film založený na skutečném příběhu, všechno dost ztížilo. Ta dívka, se kterou jsem měl sex a se kterou jsem nemluvil přes 20 let, nevím, jak mě vygooglovala, ale když jsme dokončovali film, napsali mi, jak se mám a chtěla si se mnou promluvit. Našla naše webovky a viděla klip z toho filmu, který jsme dělali – tehdy se jmenoval A Letter to Christine, což je její jméno a ona si to ihned spojila a uvědomila si, že je to příběh té noci – začala znova pít, protože byla naštvaná na to, co jsem udělal. Ale teď je v pořádku, mluvil jsem s ní nedávno, jsme přátelé na Facebooku a je naprosto střízlivá a funguje, takže je to OK. Takže to byl jen krátká recidiva. Ale měl jsem z toho špatný pocit. Bylo to ale něco, co jsem musel udělat, protože ten příběh mě pronásledoval řadu let a já ho chtěl konečně dát k ledu, což jsem udělal.

Vaše animace před Colleen byla dost odlišná, i když taky osobní…
Před A Letter to Colleen jsme udělali The Back Brace a hodně dětských televizních kanálů nás kontaktovalo, asi 3 nebo 4, abychom udělali TV show založenou na Back Brace. Strávili jsme se ženou dva a půl roku tím, že jsme se snažili vymýšlet tyhle show a nic z toho nebylo. Byl to šílený bolehlav, protože pokaždé, když jsme jim nabídli nápad, řekli: Tohle je moc takové… Nebo: Tohle je moc makové… Ale pořád nám volali a otravovali nás, neměli jsme moc peněz. Byli jsme z toho tak zhnusení, že jsme se rozhodli vytvořit A Letter to Colleen, aby to přestalo. Nechtěli jsme být známí jako animátoři dětských filmů. A fungovalo to. Udělali jsme A Letter to Colleen a přestali nám volat. (smích) Byl to konec. A vlastně jsme díky tomuhle filmu vydělali peníze A Letter to Colleen, prodali ho TV stanicím a byli hodně spokojení.

Vaše interaktivní webové stránky eager-to-please.com jsou dost vtipné. Jak se tenhle projekt vyvinul?
Při tvorbě jsme se opravdu bavili. Než jsem potkal svou ženu, vytvořil jsem grafický román. Grafický román v Americe je nulové, hrozné odvětví. Je tam asi tak 20 lidí, kteří tvoří grafické romány a asi 500 lidí, kteří je čtou. A to je strašně rozčilující, protože já miluju grafické romány. Nakreslil jsem grafický román, když jsem byl v Praze. Našel jsem vydavatele a nevydělal jsem žádné peníze. Byla to frustrující zkušenost. Takže když jsme objevili animaci, dala nám okamžitě publikum, viděli jsme, jak se lidé smějí a tleskají. To byla opravdu příjemná zkušenost. Nevydělalo to moc peněž, ale bylo to pěkné, protože jsme občas nějaký film prodali televizi a hodně lidí ho mělo možnost vidět. Začali jsme mít videa na YouTube a Vimeu a mít hodně zhlédnutí.

Ale já opravdu chci udělat další grafický román, protože je to rychlejší médium pro vyprávění příběhů a já mám tolik příběhů, které chci odvyprávět… Takže jsem se rozhodl, že vytvořím další grafický román – a zase jsem měl tu stejnou frustrující zkušenost. Tentokrát jsem dokonce nesehnal vydavatele. Mezi mými přáteli je hodně autorů grafických románů a dost úspěšných, ale prostě mi nepomohli. S ženou jsme se rozhodli vzít tenhle grafický román a převést ho do interaktivní podoby na webu a udělat z něj filmy a TV show. To děláme právě teď. Máme manažera v L.A., který nám pomáhá prodat pilotní díl. Jsme uprostřed jeho tvorby – jde o 22minutý příběh o mé sestře a jejích partnerech.

Nastal skutečně zajímavý vývoj. Stejná Francouzka, která publikovala Persepolis Marjane Satrapi, si myslí, že můj grafický román může prodat. Překládáme ho do francouzštiny. Velmi mě inspiruje web, YouTube, Vimeo a interaktivní webové stránky. Poslední dobou jsme se na tuhle oblast zaměřili a chceme ji dále prozkoumávat. Začínáme spolupracovat s New York City subway systems. Chtějí po nás videoinstalaci pro metro, která bude dost podobná Lost Tribes of New York City. Je to směr, kterým se chceme vydat. Moje zázemí je ve výtvarném umění – malování, sochy a instalace. Je pěkné, že po 20 letech od absolutoria konečně začínám dělat to, z čeho jsem získal titul. Vždycky budu dělat filmy, ale je pěkné podnikat různé věci. Je nuda dělat tu samou věc znovu a znovu.

Jak vznikal váš film The Lost Tribes of New York?
Když jsem žil v Praze, naučil jsem se učit angličtinu jako druhý jazyk a to bylo mou živností od roku 2003 do roku 2006. Takhle jsem vydělával většinu peněz, učením soukromě a na školách. Kolem roku 2002 jsem si začal vydělávat také animací. Takže jsem řadu let učil angličtinu velmi zajímavé studenty z celého světa, které jsem hodně dobře poznal a začal být jimi fascinován. Začal jsem si nahrávat rozhovory s nimi a ukládat je na harddisk… Vlastně jsme v roce 2007 natočili film Three Words about New York, kde jsem dělal rozhovory s řadou svých studentů o New Yorku. Potom přišla má manželka s nápadem udělat z toho hraný film, kde herci hráli mé studenty. A to byl ten nejhorší film, jaký jsme kdy udělali. Bylo to příšerné neštěstí. Prostě nabubřelý, hrozný 20minutový film. Ale ten materiál nás opravdu upoutal. Nechal jsem si všechny nahrávky. Bylo to jen audio, žádné video. Můj záměr tehdy byl ten, že budu animovat kreslené postavičky s hlasy studentů, ale nevěděl jsem, jak na to.

Potom v roce 2008, když se v USA zbortila ekonomie. Moje žena to pocítila jako první, protože pracuje v reklamě, já jsem v létě nepracoval, protože byly školní prázdniny. Najednou nebyla práce pro ni ani pro mě. Topili jsme v dluzích, což bylo vtipné, protože 2 nebo 3 roky jsme vydělávali dost velké peníze. Byli jsme ve velkém průšvihu. Neplatili jsme nájem a dostávali od našeho bytného nepěkné dopisy. A zrovna jsme měli psa, štěně, takže jediné, co jsme mohli dělat, bylo sedět v bytě nebo jít ven se psem. A to bylov Harlemu, což je zajímavé místo, ale taky špinavé a nechutné. Takže jsme chodili se psem a dívali se na všechen ten městský mobiliář, protože pes to čural a sral na schránky, chodníky, hydranty… A já jsem dostal tenhle nápad: Proč nevezmeme ty rozhovory, které jsme udělali, a nespojíme hlasy s městským mobiliářem? Začal jsem animovat mobiliář s hlasy a mé první pokusy byly hodně podobné kreslenému filmu, přeháněl jsem obličeje a nevypadalo to realisticky. Potom moje žena navrhla udělat to opravdu nenápadné, takže je těžké poznat, že mobiliář mluví. A výsledek se nám opravdu líbil.

Použil jsem levný rekordér zvuku Zoom H2. Začali jsme předstírat, že jsme dokumentaristé a dělali s lidmi rozhovory o New Yorku. Ptali jsme se jich na stejné věci, na jaké jsem se ptal svých studentů. Chodil jsem ráno za bezdomovci na hnusná místa jako Penn Station a poflakoval se s opilci, abych získal zajímavé nahrávky. Tehdy jsem učil ve Philadelphii jednu hodinu týdne a musel jsem vyjet opravdu brzy, takže jsem nasedl v 5 nebo 6 ráno na vlak. Opravdu jsem chtěl zachytit skutečný New York – a skutečný New York, to jsou opilci, bezdomovci, turisti, místní… nejrůznější lidé, to je kolorit města. Chtěl jsem si být jist, že jsem demokratický, a tak jsem zahrnul všechny druhy lidí. Pracovali jsme na tom 5 měsíců, mám hromadu materiálu. Stříhali jsme a stříhali, až jsme našli správné kusy městského mobiliáře a kompozice. A potom jsme vytvořili náš film.

A byl to úspěch
Nemysleli jsme si, že film bude tak úspěšný, protože to byl takový divný nový projekt, takový odklon od našich předchozích snímků. Přihlásil jsem ho do velmi malé soutěže Animační společnosti v New York City, nazvané CEPA, a dopadlo to hodně dobře. Jeden z našich kolegů, který píše pro Cartoonbrew, byl v publiku a viděl reakce lidí a napsal o tom článek. Ten film byl už online a jeho článek vedl ke stovkám tisícům zhlédnutí, což vedlo k show v Muzeu moderního umění. Byli jsme součástí exhibice nazvané Talk to Me a to teď vede k práci pro MTA, což je newyorská přeprava. Začínáme podobný projekt pro metro a pro Grand Central Station. Je to něco, v čem rozhodně chceme pokračovat.

Jeden z důvodů, proč rád učím, je ten, že rád potkávám lidi, jsou velmi inspirující a zajímaví. Tenhle druh projektu mi dovoluje animovat, tvořit film a zároveň se potkávat s lidmi, což je skvělé, protože  animace může být často velmi osamělá záležitost. Zavřete se prostě ve studiu a trávíte hodiny kreslením políčka za políčkem. Takže to bylo na The Lost Tribes of New York City pěkné, že byl člověk venku s lidmi. Ať se jich vyptáváte, nebo natáčíte městský mobiliář. Je na tom něco bezprostředního a uspokojivého. Tvorba většiny našich filmů zabere spoustu času, ale v případě The Lost Tribes of New York City můžete animovat 10 vteřin za jedno odpoledne.

Ve vašem krátkém, černohumorném filmu I’m in the Mood for Death exceluje Sonya Rokes. Mohl byste mi povědět o tomhle snímku víc?
Sonya Rokes je naše kamarádka, opravdu talentovaná herečka. Vlastně byla kameramankou sexuálních scén v A Letter to Colleen, oba filmy vznikaly současně, protože je to jediný člověk, kterému nevadilo vidět mou manželku a mě nahé. (smích) Natočili jsme tenhle film v jejím bytě na Manhattanu, bylo to dvoudenní natáčení, její byt je opravdu malý a ona sbírá hodně věcí, takže to bylo hodně šílené, ale Sonyu zbožňuju. Moje žena to režírovala a je to příběh o její obsedantně kompulzivní poruše, kdy musí na všechno sahat, než jdeme spát, kontroluje pětkrát zámek, jestli je vypnutá trouba a to mě dovádí k šílenství.

Sonya je divadelní herečka, ale má opravdu skvělé načasování a pokaždé, když jsme dělali další záběr, tak předvedla úplně přesně to samé načasování. Na vteřinu přesně. Miluju ten film. Je to náš jediný hraný film. Chtěli bychom jich udělat víc, ale problém je, že jsou strašně drahé. A je těžké je udat v televizi, na rozdíl od animovaných filmů. Ale tenhle film si vedl dobře. Byl promítán na mnoha festivalech a dostal hromadu cen.

Na druhou stranu, moje žena pracuje jako kreativní ředitelka Nickel Odeonu. Režíruje hrané reklamy a podobné projekty. Ale v roce 2007 chtěla prozkoumat oblast hraného filmu víc, protože měla tenhle problém: děláme všechno společně, ale ona neanimuje. A animátoři v New Yorku jsou tak trochu předsudeční. Myslí si, že když člověk neanimuje, tak nemá být uveden jako režisér. To je pitomost, moje manželka je mnohem lepší režisér, než jsem já. Vlastně všechno co vytváříme společně, ona režíruje. Já animuju a řeším výtvarnou stránku. Takže byla v roce 2007 frustrovaná a chtěla si udělat jméno hraným filmem a tohle byl náš pokus. Rozhodně jí to pomohlo. Teď už tenhle problém nemá.

Jaký je váš názor na rotoskopii?
Myslím, že člověk musí být ve světě animace velmi opatrný s technikou. Hodně škol a společností klade velký důraz na techniku, na to, že technika je na prvním místě, aby film vypadal zajímavě, ale zapomínají na pointu vytvoření jakéhokoli filmu – že ať už jde o hraný film, nebo animaci, musí lidi bavit. Pokud je něco velmi krátké a máte opravdu super techniku, tak to lidi bavit bude. Ale když to trvá déle než pár minut, musíte mít nějaký druh narativní struktury, aby film udržel pozornost diváků. Celovečerní filmy, které se spoléhají na techniku, jako například rotoskopované filmy, můžou být nebezpečné, protože nikdo nebude sledovat animovaný experiment hodinu a půl. Nejsem velký fanda rotoskopie, existují některé roto filmy, které ukazuju svým studentům a které sleduju pořád dokola, ale všechny jsou krátké. Ale nejsem proti tomu. Myslím, že rotoskopie je fajn. Osobně mám ale  rád lidi, kteří kreslí sami. Ale víte, co je doopravdy husté? Jak se jmenuje? Joseph Pierce! Viděla jste jeho film A Family Portrait? Doprdele! (Pošlu vám odkaz později.) Má nový film The Pub. A to je opravdu něco. Vezme stopáž živé akce, převede to do černobílé, potom to rotoskopuje a pak přidá animaci k rotoskopii, přehání výrazy, ústa, jazyk… Je to dechberoucí, úžasný… Tak tohle je skvělé. Myslím si, že hodně z toho není o technice. Je to skvělý vývoj rotoskopie. Dá vám to ránu a to je hodně vzrušující. To je rotoskopie, která se mi opravdu líbí.

Mám rád všechny druhy animace. Hodně teď animaci učím. A když učím, tak se nedržím jediné techniky. Vždycky se snažím studentům ukázat všechno možné, takže vidím, kde mají silné a slabé stránky. Mám rád stop motion, pixilaci, 2D počítačovou animaci, miluju Mayu… Jsem velký fanda Davida O’Reillyho. Je úžasný. Dřív jsem nesnášel Mayu. Moje oblíbené Maya filmy jsou ty, které vám dají znát, že jsou Maya. Nesnaží se zakrýt skutečnost, že jsou dělané v 3D. Nesnáším, když se 3D filmy snaží být stop motion. Protože nejsou stop motion, jsou 3D. Nějak vypadají, nějak působí. Pokud to necháte znát, je to bezva. Myslím, že je důležité ukázat proces. Tak to cítím, ať jde o hudebníka nebo filmaře. Nechci, aby tam panovala nějaká iluze. Rád vidím malbu nebo jakékoli jiné médium, kterým bylo dílo vytvořeno.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 264

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru