Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Zvláštní monografie

Zvláštní monografie

Zvláštní monografie
RECENZE – KNIHA: Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem (Host, 2011) – VERONIKA ZÝKOVÁ -

Možná si ještě pamatujete na rozhovor s Milošem Fryšem z nakladatelství Camera obscura, který jsme vydali v listopadu 2007. Fryš tenkrát hovořil o připravovaných titulech, mezi nimiž figurovala publikace autorů Petra Bilíka a Věry Adiny Šefrané o Ladislavu Helgem. Tehdy se také jednalo o zařazení scénáře Horečky podle Karla Pecky do publikace. Od té doby uplynulo hodně času. Kniha vydaná Hostem na začátku roku 2012 (avšak datovaná rokem 2011) nese autorství pouze Petra Bilíka a scénář Horečky čtenář v knize nenalezne.

U publikací, na které se čeká tak dlouho, panuje na jedné straně vysoké očekávání spojené s předpokladem, že dotyčný zasvětil knize velké množství času a práce, na druhé straně zas pochybnosti, zda publikace vůbec vyjde. V případě monografie zaměřené na tvorbu Ladislava Helgeho lze konstatovat ve zkratce toto: kniha nakonec vyšla, ale její obsah provází rozpaky.

Michal Večeřa vytknul prvnímu svazku hostovské edice Filmová knihovna ( monografii Jiřího Horníčka o Gustavu Machatém) zbytečně dlouhý název obsahující dva podnázvy a obálku, ve které se střídá hned několik fontů. V případě druhého svazku je situace v tomto ohledu prakticky totožná. První dvě části názvu lze akceptovat (Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem.), ale třetí (Kapitoly z dějin československé kinematografie po roce 1945) je zbytečná, a to také proto, že autorova práce i přes určitou snahu nepředkládá širší rozhled v oblasti československé kinematografie a zasazení Helgeho díla do jejího kontextu.

První část knihy sestává z několika kapitol. V úvodní krátké kapitolce Půlstoletí s filmem autor shrnuje působení Helgeho, následuje předmluva a kapitola nazvaná Historický kontext s důrazem na realistickou tradici českého filmu. Ačkoli se v této kapitole snaží autor o popis zmíněného historického kontextu po 2. světové válce, nemůžu se ubránit dojmu, že je nadbytečná a v kontextu monografie příliš nefunguje. S tvorbou Ladislava Helgeho ji pojí až poslední odstavec.1

Každá ze studií věnovaných Helgeho filmům (s. 23–116) podle slov autora mapuje „narativní a formální složku snímku včetně nezbytného přiblížení děje, shromažďuje a analyzuje kritickou reflexi filmu a zasazuje jej do širších souvislostí.“2 Bohužel, jednotlivé analýzy, stejně jako snaha zařadit filmy do kontextu domácí a světové kinematografie nedopadají často příliš přesvědčivě. Nevím, do jaké míry autor aktualizoval svůj text disertační práce Ladislav Helge (Kapitoly z dějin českého filmu 50. a 60. let), nicméně absence některých pramenů ve vztahu k předkládaným filmům je zarážející. Proč například v podrobně rozebírané dobové recepci Školy otců (1957) chybí jakákali zmínka o anketě z měsíčníku Film a doba3, kde byla filmovými kritiky Škola otců označena za nejlepší film uplynulého roku spolu se Zářijovými nocemi? Těžko pochopitelná je také absence citací či jakýchkoli odkazů na referáty přednesené na banskobystrické konferenci v prosinci 1957, na což upozornil také Jan Jaroš ve své recenzi.4 Překvapivé je to zejména proto, že autor banskobystrické dokumenty v seznamu pramenů uvedeny má.5 Ve svém hodnocení daných filmů je Bilík střízlivý, což je sympatické, protože zdaleka ne všechny Helgeho filmy jsou kvalitní, což kriticky přiznává sám režisér.6

Rozebíraný scénosled v jednotlivých studiích sice Bilík odůvodňuje tím, že dané „filmy nejsou úplně dostupné“7, nicméně je třeba říct, že tato argumentace by byla oprávněná spíše před pěti lety; řada Helgeho filmů se tehdy v TV vysílání neobjevovala, ale v posledních letech máme možnost vidět poměrně často jeho filmy na CS Filmu, TV Barrandov a někdy také v ČT. To platí i pro jeho méně známé filmy jako Bílá oblaka nebo První den mého syna.8 Nehledě na to, že jsou „archivovány“ po odvysílání na nejmenovaných úložištích a jsou tak širokému okruhu zájemců dostupné. Každý tak má možnost udělat si názor sám. Sběr dobové recepce považuji za přínosný a legitimní, ale bohužel i on má své limity, jak jsem zmínila výše. Chronologicky řazené studie o jednotlivých filmech jsou proloženy kapitolami zaměřenými na Realismus a český film šedesátých let a FITES – společenství filmařů jako občanské hnutí. Tyto kapitoly bohužel nepřinášejí zásadní ani nové informace.

Za jeden z největších nedostatků celé publikace považuji minimální prostor věnovaný zhodnocení nerealizovaných scénářů (Nerealizované scénáře – filmařská váhavost a politický diktát), kterým se sice autor následně věnuje v rozhovoru s režisérem, ale to nic nemění na tom, že jim podle mého názoru mělo být věnováno více prostoru než jen pouhé 3 strany (S. 118–120). Rozhodně by neuškodilo ocitovat relevantní části scénářů a zhodnotit je ve vztahu k další Helgeho tvorbě. V souvislosti s tímto autorským opomenutím působí trochu úsměvně režisérovo vyjádření na s. 146: „Vždy mě velmi dráždilo, že se v analýzách režijní tvorby opomíjí nerealizované scénáře, které jsou nedílnou součástí profilu každého režiséra, ať už jde o ty nejlepší či nejhorší latentní projekty. Zajímavým paradoxem je, že to, co nebylo natočeno, je v předpokladech mnohdy mnohem lepší než to, co realizováno bylo.“9 Naštěstí se některými nerealizovanými scénáři k filmům Ladislava Helgeho zabývá ve své monografii Štěpán Hulík.10

Pokud do této chvíle zaznívaly zejména výtky, druhá část Bilíkovy práce, již zmíněný rozhovor (S. 124–199) poskládaný z rozprav v širokém časovém rozpětí11, si zaslouží uznání. V předmluvě ovšem zarazí alibisticky působící upozornění autora: „Rozhovor ve druhé části práce neužívá poznámkový aparát. Vzhledem ke svému obsahu vyžaduje poučeného čtenáře a poznámkový aparát by podle mého názoru čtení plynule navazujícího interview jen komplikoval.“12 Do poznámek pod čarou autor často „odkládá“ údaje k filmům, které by výrazně nepřekážely ani v hlavním textu (rok, režisér). Tohoto prostoru využívá také k poskytnutí stručných informací o některých hercích (např. Júliu Pántikovi), nicméně u Helgeho spolupracovníků tomu tak není. V hlavním textu se např. dozvídáme, že „Helge vsadil na osvědčené spolupracovníky, asistentem režie byl Čestmír Mlíkovský, kameramanem Ferdinand Pečenka a střih byl svěřen Josefu Dobřichovskému.“13 Přitom právě některá méně známá jména by si bližší informace jistě zasloužila. Sice je později v rozhovoru často řeč o spolupráci s řadou tvůrců, např. Čestmírem Mlíkovským, ale neuškodilo by mít pod čarou pohromadě krátké info nejen o něm, ale i dalších Helgeho spolupracovnících,

Nicméně kontinuální, nerozčleněný rozhovor funguje velmi dobře jako retrospektivní pohled na život a tvorbu výrazné a zajímavé osobnosti. Od dětství a dospívání během první republiky, kdy Helgeho formovaly různorodé vlivy a impulzy (beseda s Jiřinou Štěpničkovou o natáčení Čápovy Babičky, působení v Dismanově rozhlasovém sboru), se autor dostává ke spojení Helge-film. Od počátků – působení ve Filmovém archivu – a místa „adepta režie“ u filmu Jan Roháč z Dubé až po takřka osudové setkání s Jiřím Krejčíkem a později první samostatné režie. Následně přichází zákazy, odstavení od režijní práce, působení ve FITESu (od r. 1965) a později v Laterně magice. Rozhovor zakončuje ohlédnutí za polistopadovým působením Helgeho, který se vzdal svých funkcí a odešel do ústraní, a pohled na současnost.

Přínosné je Helgeho svědectví o kauze Císařův pekař a pekařův císař, na kterém působil v počátcích jako asistent režie Jiřího Krejčíka. Zajímavé jsou právě ty pasáže, kdy autor konfrontuje režiséra se zjištěními čerpanými z archivních materiálů, jako v případě zmíněného filmu; Helge s překvapením reaguje na fakt, že Martin Frič Císařova pekaře točit nechtěl. V této souvislosti je na místě zmínit přínos Věry Adiny Šefrané, jíž Bilík v předmluvě děkuje za „kvalifikovanou spolupráci na výzkumu“14 O archivní materiály jsou opřeny také rozhovory o nerealizovaných scénářích a „prověrkách režisérů“, kárném projednávání Studu atd. Helge je racionální a (sebe)kritický, ohlíží se za svou tvorbou, společenskými a politickými událostmi spjatými s kulturou, ve kterých hrál leckdy významnou úlohu. Před očima nám vyvstává obraz člověka a tvůrce, který si je vědom svých omylů, ale který ve svých filmech vždy usiloval o reflexi společenského a politického dění. Zničující zásahy do tvůrčí integrity pro něj představovalo vynucené přetočení konce Velké samoty (1959) a zamítnutí scénáře Věže. Právě proto, že se mohla režisérova umělecká dráha vyvíjet zcela jinak, jsou pro mě osobně tak zajímavé nerealizované scénáře. Rozhovor se dá přečíst velmi snadno na jeden zátah, protože čtenáře vtáhne do víru dění a je skutečně poutavý a informačně přínosný. Režisér popisuje natáčení doprovázené komplikacemi nejen technického rázu, spolupráci s hereckými představiteli, předkládá názor na kontroverzní osobnost Otakara Vávry, privatizaci Barrandova, ale i aktuální politické a kulturní dění. Dalo by se říct, že jediné, co chybí této druhé části k dokonalosti, je obrazová příloha, která by dokumentovala natáčení jednotlivých filmů nebo například činnost FITESu.

Opět musím sáhnout ke srovnání s publikací Kinematografie zapomnění Štěpána Hulíka, v níž autor v závěrečné části předkládá rozsáhlé rozhovory s řadou osobností spojených s čs. kinematografií, mimo jiné s Ladislavem Helgem.15 V obrazové příloze své knihy čtenářům nabídl vedle dalších fotografií také zajímavé dokumenty z barrandovského archivu, mezi nimi výpověď adresovanou Ladislavu Helgemu. Ta je v Bilíkově knize pouze zčásti ocitována pod čarou16. Absence obrazové přílohy zamrzí už proto, že měl autor možnost čerpat fotografie nejen ze soukromého archivu režiséra, ale také z barrandovského archivu, kde se nachází řada pracovních fotografií k mnoha filmům. Při pohledu na knihu, která má celkem 228 stran, je patrné, že by jí obrazová příloha prospěla a pro čtenáře by představovala o důvod více ke koupi. Fotografií je v knize pouze několik (právě z archivu režiséra) – ale nikoli z natáčení, nýbrž přímo z filmů17, navíc se jedná o skutečně emblematické záběry.

Monografie ve výsledku nepůsobí jako kompaktní a funkční celek. Jako by rozhovor s Ladislavem Helgem svým rozsahem nestačil na to, aby kniha dosáhla potřebného počtu stran, a tak autor musel rozsah doplnit texty k filmům. Rozbory jsou však výrazně méně zdařilé než zaznamenaná konverzace s režisérem. Ač to může vyznít příliš krutě, není těžké si představit, že namísto monografie mohly být rozhovory publikovány postupně v Iluminaci. V knižní podobě mají však alespoň šanci dostat se k širšímu okruhu čtenářů, což si bezpochyby zaslouží.

 

Ladislav Helge. Cesta za občanským filmem. Kapitoly z dějin české kinematografie po roce 1945
Vydavatel: Host
Rok vydání: 2011
228 stran, vázaná vazba
Doporučená cena: 299 Kč

Print Friendly
  1. S. 22: „Ideologická aplikace pojmu socialistický realismus na film odumírá ve druhé polovině padesátých let se zrodem realistických děl s etickým poselstvím, která z podstaty nemohla být jiná než kritická. A Ladislav Helge byl v tomto hnutí předním činitelem.“ []
  2. S. 11 []
  3. Red. Novoroční anketa. Film a doba 4, leden 1958, č. 1, s. 5–18. []
  4. Upozaděný filmař Ladislav Helge. Dostupné z: <http://www.kultura21.cz/literatura/3839-upozadny-filma-ladislav-helge> [odkaz navštíven 25. 2. 2012] []
  5. S. 216. []
  6. Osobně si v Helgeho filmografii cením nejvíce Školy otců a Studu, na Jarním povětří oceňuji zejména některé herecké výkony, způsob snímání a mizanscénu. Na opačném pólu se ocitá První den mého syna, na který by se dalo aplikovat queer čtení, ač leckteré zajímavé konotace režisér velmi pravděpodobně nezamýšlel. Celkově se v režisérově filmografii, čítající 7 realizovaných snímků, střídají nadprůměrné, průměrné i podprůměrné filmy. []
  7. Viz Vychází monografie režiséra Ladislava Helgeho. Dostupné z: <http://www.rozhlas.cz/mozaika/film/_zprava/vychazi-monografie-rezisera-ladislava-helgeho–1021540> [odkaz navštíven 25. února] []
  8. Vysílání jednotlivých filmů na českých stanicích lze dohledat např. přes databázi fdb.cz. V případě vysílání ČT na ceskatelevize.cz. Například Škola otců byla promítána na ČT poprvé v novém tisíciletí v dubnu 2008. Údaje z 90. let nemám k dispozici, jsou k dispozici od r. 2000. []
  9. Srov. Hulík, Štěpán: Nejlepší scénáře se do realizace nedostaly. Rozhovor s Marcelou Pittermannovou. Iluminace 22, 2010, č. 2, s. 83-101. []
  10. Horečkou na s. 52-55 a Jak se peče chleba na s. 47. Viz Hulík, Štěpán. Kinematografie zapomnění. Praha 2011. []
  11. První rozhovory probíhaly již v roce 2003. []
  12. S. 22. []
  13. s. 41 []
  14. Viz s. 12. Autorka se odborně zabývá obdobím 1948–1956, a mimo jiné právě snímkem Císařův pekař a pekařův císař, ve své disertační práci Praxe filmové produkce pod dohledem ideologie. []
  15. S. 335-353 []
  16. S. 104, pozn. 11. []
  17. Pokud nepočítáme současnou titulní fotografii režiséra a jeho fotografii ze 60. let. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 187

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru