Zde se nacházíte: 25fps » Experimentální film » Galerie TIC: Umělci. Ti vyvolení, i ti nezvaní

Galerie TIC: Umělci. Ti vyvolení, i ti nezvaní

Galerie TIC: Umělci. Ti vyvolení, i ti nezvaní

EXPERIMENTÁLNÍ FILM – GALERIE – UMĚLEC JE VYVOLENÝ – MARIE MEIXNEROVÁ

Nejenom filmy živ je audiovizuální nadšenec, a tak jsme se na Zelený čtvrtek vydali omrknout, co se hýbe v Brně. Zaujal nás program Galerie TIC, jejíž tři výstavní síně nabízí až do 10. května program, v němž je významně zastoupen pohyblivý obraz. K jednotlivým výstavám se stručně vyjádříme níže, už teď ale můžeme předeslat, že jsme rádi, že jsme se nakonec do tajemného a velkolepého Brna, které je přeci jen z Olomouce trochu z ruky, vydali. Výstavní program totiž stál skutečně zato.

Díl první: Vojtěch Fröhlich v Galerii mladých

Díl druhý: Umělec je vyvolený 

Martin Horák (Náš nejlepší olomoucký výtvarník, 2005) (detail z expozice)

Předtím, než jsme definitivně opustili Brno, zamířili jsme se podívat do zbylých výstavních prostor Galerie TIC, do Galerie Kabinet a Galerie U Dobrého pastýře, kde do 10. května probíhá kolektivní výstava Umělec je vyvolený (kur. Marika Kupková).

Jak naznačuje samotný název, v popředí této exhibice stojí persona umělce jako romantické figury, jako někoho jedinečného, vyvoleného a geniálního. Vedle opěvování a vzhlížení umělců k významným postavám historie (např. grafika na zdi Lindy Dostálkové, Darth Vader a Armáda pro republiku Víta Soukupa) klade řada vystavovaných děl důraz na autorovo „ego“, tedy na díla, z nichž je patrné, že vlastní vyvolení pociťuje především on sám (Náš nejlepší olomoucký výtvarník Martina Horáka,  Životopis Václava Stratila, Solar Komplex Davida Helána). V některých případech tyto dvě roviny dokonce neodlučitelně splývají (Mark TherMaria Callas, Svätopluk MikytaL’udovít Štúr).

Každopádně z celé výstavy, orientované na současné umění českých a v České republice působících umělců, čiší nadnesenost a zábavná rozvernost, za kterou lze často tušit notnou dávku sebeironie.

Mezi vystavovanými díly je zastoupeno video (např. Mark Ther, Adéla Babanová…), fotografie (Svätopluk Mikyta, Filip Nerad..), malba (Vít Soukup), objekty, netart (Martin Kohout), grafika na zdi (Linda Dostálková) a prostřednictvím Životopisu Václava Stratila dokonce i literatura. Spojujícím leitmotivem všech děl je pak právě reflexe vlastní tvorby či výjimečnosti autora. Nás z pochopitelných důvodů zajímala především díla audiovizuální či s filmem propojená.

Adéla Babanová (Co se stalo Evě Weber? 2011) (pohled do expozice)

V Galerii Kabinet jsou vystavována celkem tři díla, která vyhověla našim výše uvedeným nárokům. Adéla Babanová zde má videoinstalaci Co se stalo Evě Weber? (video, 2011), která pojednává o osudu slavné, leč fiktivní umělkyně Evy Weber. S touto postavou se v mnoha obměnách setkáváme v autorčině tvorbě od roku 2008 (video Zurich). Paradokumentárnímu černobílému příběhu odehrávajícímu se u podlahy galerie bohužel nebylo z naší strany věnováno tolik pozornosti, kolik by si jistě zasloužil, neboť byla neustále strhávána na monstrózní sochu Darth Vadera (Vít Soukup, 2006) se zářivkou místo světelného meče, stojící v rohu místnosti.

Po delším ohledávání a očichávání jsme došli ke stavu hlubokého zklamání, který ostře kontrastoval s nadšením, jež v nás vyvolávala socha – její propracovanou strukturu a geniální zpracování zkrátka žádným možným či nemožným způsobem nelze zachytit optickou technikou, která ji mění v obludné, nezřetelné monstrum. Přitom detaily a struktura Vaderova těla jsou na soše to nejlepší a hlavní. Některé věci jsou zkrátka nepřenositelné, proto se ostatně chodí do galerií.

Třetím dílem, které rozpohybovalo jednu ze stěn galerie, bylo krátké video Marka Thera ze série videí s Mariou Callas (Maria Callas, 2003). Pokud jsme ve vás nechtěně vyvolali pocit, že do galerie se vyplatí zajet maximálně za nějakou sochou, kterou si doma neomatláte (a v galerii byste také moc neměli), určitě se to vyplatí i kvůli videím – např. k těm Therovým se na internetu (až na pár ojedinělých a „profláknutých“ výjimek) jen tak nedostanete. A voyeurské video, sledující operní pěvkyni, jak opouští svůj pařížský byt, byste tam nenašli ani za pomoci Síly.

Šarmantní diva Maria Callas se stala Therovým velkým vzorem a alter egem, v sérii snímků, které o/s ní natočil, se s ní dokonce plně identifikuje, když ji sám ztvárňuje: nechá se blahosklonně sledovat voyeurskou kamerou, která se z „ní“ a z její společnice – Audrey Hepburn – snaží co nejvíce zachytit okénkem auta, pozvolna projíždějícím městem (M.C. a A.H., 2001), nebo s grácií dovolí, aby se protnuly dva diametrálně odlišné světy, když nabídne pomoc Madonně a umožní jí sdílení vlastního hotelového pokoje (My Pleasure, 2003).

Mark Ther (Maria Callas, 2003) (pohled do expozice)

Vyvolení v Galerii U Dobrého pastýře

Mezi vyvolenými umělci vystavovanými v další části výstavy byli také tři persony, jejichž díla byla v centru našeho zájmu; totiž audiovizuální. I když Solar Komplex Davida Helána (2010), kdy zastiňoval díla jiných umělců a nechal jejich galerijní nasvětlení odrážet vlastním tělem (jeho reflektující obličej pak na nás svítí z objektu-lampičky), nebo aplikace na zdi Martina Horáka, svou monumentální monstrózností trochu připomínající estetiku socialistických nástěnek, hlásající nepokrytě do všech stran „Náš nejlepší olomoucký výtvarník“, rozhodně zahřála naše olomoucká srdce.

Pokud bychom se však měli držet audiovizálních děl, tím dalším byla Rodina Tomáše Hodboďe (2006), video-koláž, na které se setkávají členové jeho rodiny, kterým se snažil vysvětlit, o čem je vlastně performance, když je nechal jen tak stát. Členové stojí, každý jinak, moc je to nebaví a hlásí se o slovo. Jak správně tušíte, na rozdíl od výše popisovaných videí jde o dílo nenarativní. Dalším audiovizuálkem, tentokrát animovaným (animace plastelíny), je Unavená radost Matěje Smetany (2011), která se v prosinci zúčastnila soutěže na Přehlídce animovaného filmu v Olomouci, a o které blíže píšeme v souvislosti s kompilací Caution! Freshly Animated, na níž se Unavená radost objevuje.

David Helán (Solar Komplex, 2010)

V družném rozhovoru s paní kustodkou, která by se pro návštěvníky galerie doslova rozdala (děkuji!) jsem se dozvěděla, že právě toto dílo se prozatím dočkalo nejbouřlivějších reakcí, když několik dětských návštěvníků odmítalo opustit prostory galerie, neboť byli plastelínovým panáčkem, který si zkracuje životní nudu například tím, že se snaží udržet ve vzduchu pingpongové míčky pomocí vlastních tělních tekutin, naprosto fascinováni.

Posledním a-v dílem, za kterým jsme si došli do nejzazší části galerie, byl YouTube opus Martina Kohouta (Watching Martin Kohout, 2010–2011). Jde o sérii více než 800 videí, přehrávaných přímo ze serveru YouTube na monitoru zavěšeném na stěně galerie. Na videích je Martin Kohout a nic než Martin Kohout (občas někdo s Martinem Kohoutem), respektive hlava Martina Kohouta. Martin Kohout (800 × se mi jeho jméno do konce článku nejspíš zopakovat nepodaří, tak si to alespoň představte) se totiž po dobu cca jednoho roku nahrával na webkameru pokaždé, když sledoval nějaký obsah na serveru YouTube, a výsledné video pak nahrál jako videoodpověď na svůj YouTube kanál Watching Martin Kohout a hyperlinkem propojil s původním videem. Své video pak pojmenoval podle jednoduchého a neměnného klíče: před název původního videa připojil slovo „Watching“.

Problém je v tom, že Kohoutova díla hrají se svým divákem ošidnou intelektuální hru. Kohout je zcela cíleně konstruuje tak, aby plnohodnotně fungovala na řadě interpretačních i prezentačních úrovní, takže je každý (a pokaždé) vnímá jinak v závislosti na aktuální životní situaci, náladě, dosažených znalostech, teoretickém zázemí a samozřejmě na kontextu. Platí, že čím více toho víte, tím více nepřestáváte vycházet z úžasu, ale v zásadě se nemůžete seknout, protože neexistuje nějaký jediný správný způsob, jak pochopit význam díla – jednoduše proto, že významů je několik (čím více, tím lépe), a často ještě protikladných. A ve Watching se Kohoutovi v tomhle směru povedl skutečně husarský kousek.

Martin Kohout (Watching Martin Kohout, 2010-2011) (pohled do expozice)

Bohužel „brýlatý nerd“, který vám v galerii civí jakoby ze zrcadla přímo do očí, přičemž se snaží marně zaostřit a ideálně si u toho ještě čistí zuby (a ze zvukové stopy slyšíme např. promlouvat McLuhana, hloupoučkou melodii internetového kresleného seriálu nebo dětský sbor, snažící se „zamňoukat“ kočičí árii) většinu lidí natolik vyvede z míry, že jsou jejich schopnosti vytvořit si odstup a rozehrát nějakou intelektuální hru značně nahlodány. Málokdo už se pozastaví nad tím, proč v něm videa vyvolala takovou reakci, proč se s nimi vůbec Kohout nahrával, případně co tím mohl asi sledovat.1 Jakoby se náhle upozadil fakt, že Kohout si ve své tvorbě často pohrává s diváckou recepcí, se samotnými médii, že vyjadřovací prostředky často osekává na dřeň. Vždyť i Moonwalk (2008), jeho nejcitovanější dílo, ke kterému se odvolává i popiska na stěně galerie, tematizuje především samotné médium, bere si na paškál vyjadřovací prostředky internetu a diváka, jehož podvědomí donekonečna registruje jasný signál, že přijde video, a přitom se stává svědkem něčeho, co ve své původní podobě již nikdy nebudeme moci percipovat (součástí videa, které fungovalo v rámci uživatelského rozhraní YouTube, bylo i samotné prostředí, ve kterém bylo vystavováno – počítalo se zde s určitým poměrem stran okna, které bylo od té doby změněno, a s designem uživatelské lišty, která je ve videu multiplikována. Tento design byl změněn hned vzápětí a od té doby ještě několikrát.).

Důležitý je zde rovněž kontext YouTube – a to, že videa mimo tento kontext vnímat nelze, naznačuje i způsob jejich vystavení v galerii. Videa jsou pouštěna přímo z internetu na obrazovce visící na zdi, přičemž není zapnut „full screen“ mód, takže je viditelná nabídka automaticky generovaných doporučených videí po stranách a dokonce část komentářů.

Martin Kohout (Watching Martin Kohout, 2010-2011) (pohled do expozice)

Takový způsob sice upozorňuje na existenci díla (které je „trvale vystaveno“ na YouTube), zároveň však také na další možné způsoby jeho recepce. Dokonce návštěvníky dráždí tím, že dílo vlastně oklešťuje o jeho zásadní vlastnost: webovou interaktivitu a nekonečnou variabilitu. Přítomnost interaktivních prvků vybízejících diváky k aktivní participaci (vybrat, přeskočit, okomentovat, „olajkovat“, rozkliknout statistiku, podívat se prostřednictvím hyperlinku na mateřské video, které Kohout sleduje, nebo poposunout přehrávané video o kousek dopředu – zvlášť, když sledujeme Kohouta, jak dělá to samé, atd.) a v kontextu webového přehrávače „nepřirozená“ chronologičnost ostře kontrastuje s pasivní pozicí návštěvníka galerie, sledujícího „obraz“ na stěně. (Ovšem právě tato pasivnost a vydráždění může být hlavním důvodem a převládajícím uměleckým prvkem při vystavení tohoto díla v kontextu galerie – zpřístupnění interaktivního netartového projektu prezentačními strategiemi médií starších, neinteraktivních (v podstatě jako pohyblivého obrazu na stěně), nabízí nová, neotřelá čtení, a upozorňuje na povahu a strukturu médií, jež se stala natolik integrální součástí našeho života, že si již tyto struktury neuvědomujeme.)

Uvažujeme-li zde o Watching jako o netartovém YouTube projektu, vyvstává nám zde palčivá otázka, co lze vlastně v takovém případě2 vnímat jako umělecké dílo – jsou jím skutečně jen videa zachycující sledujícího umělce? Nebo jsou pouhým iniciačním prvkem mnohem rozsáhlejšího a komplexnějšího kolektivního díla, na kterém participují ostatní uživatelé YouTube? V takovém případě by ovšem Kohoutovo dílo stavělo celou koncepci do zajímavého kontextu – kdo je vyvolený? Může jím být v podstatě kdokoli z nás, kdo sleduje Kohouta na YouTube (více viz  recenze na Watching clip-2010-05-19 21;23;39 1.mov v tomto čísle), a přitom o tom ani nevědět? A kdo je potom arbitrem naší vyvolenosti – Kohout (nebo kdokoli jiný v podobné pozici) tím, že nás do toho celého namočil, nebo my, návštěvníci galerie, když se rozhodneme dílo chápat právě v tomto kontextu?

Nezvaní umělci

Není nemístné si podobné otázky o tom, jak výstavní taktika mění pohled na význam, autorství a komplexnost (co všechno je vlastně součástí uměleckého díla, a co už je jen nutné zlo?) klást, neboť prostřednictvím zmiňované „pasivní interaktivity“ se do výstavní síně vloudil nezvaný umělec, který se „sám vyvolil“.

U Watching Martin Kohout se poměrně nedávno objevila intervence v podobě uzavřeného cyklu komentářů: jde o jakýsi příběh či několik příběhů a básní, jejichž úseky jsou rozprostřeny v opačném chronologickém pořádku v rámci celého Watching (tzn. od nejnovějšího po nejstarší, což je pořadí, které nabízí automatické přehrávání videí z Kohoutova kanálu, nebo manuální rozklikávání při návštěvě www.youtube.com/martin0kohout). Věty, části vět či jednotlivá slova se zobrazují jako horní komentáře (top0comment) (tedy alespoň zatím, neboť jde o poměrně čerstvou záležitost, která nebyla doposud „přebita“ dalšími komentáři či spamově odfiltrována) pod některými Kohoutovými videi, přičemž je mnohdy obtížné rozlišit, že nejde o „obyčejný komentář“, který se primárně nevztahuje (?) k videu, protože jej často docela vtipně glosuje (viz obrázky v galerii pod článkem). V rámci dalších videí na něj však navazují další a další úseky textu, které skládají dílo částečně na Kohoutově opusu parazitující a částečně jej rozšiřující, nebo naopak dotvářející (záleží na tom, co se tedy rozhodneme brát jako umělecké dílo, jen webkamerová videa, nebo celé rozhraní včetně jakkoli subverzivních a iritujících komentářů?).

Kanál uživatele top0comment. Jednotlivé komentáře tvoří navazující text, strukturovaný do několika částí. (Screenshot, 14. dubna 2012)

Celá intervence je strukturována do několika částí včetně úvodu a závěru (kterému nechybí obligátní „The End“ a datace) a dokonce pojmenovaná („Top Comment“, což je i název celého jedovatě zeleného kanálu, který evidentně vznikl pouze za účelem komentovat Kohoutova videa, neboť vykazuje pouze onu jednorázovou aktivitu), a jako taková označena jako „samostatné umělecké dílo“, které je však  svou povahou úzce navázáno na Kohotova videa a těžko si lze představit, že by fungovalo skutečně samostatně. Navíc se zdá, že nejde o intervenci jen do „Kohouta“, ale dokonce o cílenou intervenci přímo do výstavního prostoru (srov. výše řečené o umění na internetu, interaktivitě a médiích… začíná to být zajímavé!).

Tomu by nasvědčoval nejen způsob rozmístění komentářů („Top Comment“ funguje, když se člověk nedívá na videa „internetově“ na přeskáčku, ale sleduje je obráceně chronologicky od nejmladšího po nejstarší, což je způsob, jak s nimi nejspíš nakládají právě v galeriích), ale především samotný úvod textu, který dokonce začíná tím, že se obrací přímo na kustodky! (Slogan ∷:Good morning Custodians∷: se pak objevuje i v popisu kanálu.) Také název „Top Comment“ jakoby počítal s tím, že komentář bude prezentován jako chronologicky nejmladší, a tedy nahoře (a tím pádem viditelný na velkém galerijním displeji – viz fotografie pohledu do expozice výše). I když jsou komentáře v angličtině, datum objevení intervence vede k úvahám o tom, zda není cílena přímo na právě probíhající brněnskou výstavu3 .

Každopádně jde o velmi zajímavé zpestření „vyvolenosti umělce“ a docela nás mrzí, že jsme si návštěvu v Brně načasovali tak nešťastně – zhruba týden předtím, než se intervence na internetu objevila. Bylo by daleko zajímavější celou věc objevit právě v galerijním prostoru a posoudit, zda a jak tam funguje. I když kdoví, možná bychom si jí v galerii ani nevšimli a pak by nás to doma mrzelo o to víc…

"Dobré ráno, kustodky", hlásá top0comment u jednoho z chronologicky nejmladších videí.(Screenshot, 14.dubna 2012)

Rádi bychom tímto poděkovali personálu Galerie TIC za jeho ochotu, hlavně nesmírně vstřícné paní kustodce.

P.S.: Byl jste někdo také navštívit výstavu Umělec je vyvolený v brněnské Galerii TIC? Všimli jste si intervence? Napište nám!

Pokud se na výstavu teprve chystáte a náhodou se tam s ní setkáte, pošlete nám fotky! Rádi publikujeme! Pokud máte vyhraněný názor na podobné zásahy, který byste rádi vyjádřili, nebo byste jenom rádi něco doplnili k reflektované výstavě (nebo napsali o výstavě úplně jiné), neváhejte využít možností komentářů pod článkem nebo se obrátit přímo na garantku této rubriky, Marii Meixnerovou: m.meix@seznam.cz. 

foto: © Marie Meixnerová

 

Vyvolení umělci:

Mark Ther (Maria Callas, 2003)
Adéla Babanová (Co se stalo Evě Weber? 2011)
Tomáš Hodboď (Rodina, 2006)
Matěj Smetana (Unavená radost, 2011)
Martin Kohout (Watching Martin Kohout, 2010-2011) 
David Helán (Solar Komplex, 2010) 
Vít Soukup (Armáda pro republiku, Darth Vader, 2006)
Svätopluk Mikyta (Ja L’udevít, 2009; Pokus o autoportrét I., II., 2004)
Teri Varhol (Turbion, 2011-2012)
Martin Horák (Náš nejlepší olomoucký výtvarník, 2005)
Filip Nerad (From Morning to Night Without Love, 2011)
Václav Stratil (Životopis)
Linda Dostálková (Bez názvu, 2012) – grafika na zdi

Odkazy:

http://galerie-tic.cz/
http://galerie-tic.cz/2012/03/umelec-je-vyvoleny/
http://galerie-tic.cz/2012/03/umelec-je-vyvoleny-2/
Recenze jednoho z Kohoutých videí z cyklu Watching v tomto čísle 25fps (Watching clip...)
youtube.com/martin0kohout
youtube.com/top0comment

Umělec je vyvolený. 21. března — 10. května 2012. Kurátor: Marika Kupková

Galerie TIC – Galerie kabinet a Galerie u dobrého pastýře
Turistické informační centrum města Brna, p. o.
Radnická 4
658 78 Brno

Otvírací doba:
út—pá 10.00 — 18.00 hod
so    11.00 — 17.00 hod
vstupné 40/20,- Kč, každou sobotu vstup volný

Print Friendly, PDF & Email
  1. Mohl být jeho motivem pouhý egocentrismus? Vzhledem k tomu, že Kohout je na internetu jako doma, musel jistě počítat s tím, že jeho nezaměnitelná fyziognomie – od naddimenzovaných brýlí, nestandardních účesů, přes nepřehlédnutelnou dentální anomálii až po neotřelý způsob oblékání – vyvolá záplavu negativních reakcí a komentářů (jejichž vkládání lze mimochodem zablokovat, stejně jako statistiky a videoodpovědi). Tedy spíše sebemrskačství? Indicie nasvědčují tomu, že problém toho díla bude daleko hlubší. []
  2. podobně jako v případě Moonwalku, na který bychom byli bývali dnes možná nahlíželi trochu jinak, kdyby se internet tak neuvěřitelně rychle neměnil a YouTube rozhraní by si udrželo svou tehdejší podobu déle []
  3. v příběhu rozloženém do komentářů se objevuje narážka na češtinu, ovšem i to může být jen dílem náhody, čeština jako exotický, neznámý jazyk apod. []

Autor

Profilový obrázek

oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o digital graffity by Glitchr, multiplied̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊ ̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊̊ ̊̊̊̊ ̊̊̊ ̊̊ ̊ oo̍̍̍o̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍̍̍̍o̍̍̍̍o̍oo̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗̗̗̗o̗̗̗̗̗o̗̗o ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, multiplied ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ digital graffity by Glitchr, mash-up ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ guerilla curating by (c) merry ▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀▀ it took me two and half fucking hours to curate Glitchr onto wordpress on my computer

Počet článků : 157

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru