Loď, která ztroskotala, aby se stala nepotopitelnou

Royal Mail Steamer Titanic, jak zní celé jméno legendárního parníku, jistě netřeba představovat. Po boku Bounty, Lusitanie a Santa Maríi jde zřejmě o nejznámější plavidlo, co kdy brázdilo oceány. A jistě není náhoda, že všechny zmíněné lodě skončily na mořském dně. Protože námořní katastrofa Titaniku byla označována jako „největší mimoválečná“ až do roku 1987, patří jí podle této logiky po právu pozornost dost možná největší. Nikdy se nedostala mimo povědomí, mimo zájem a fascinuje nepřetržitě od noci ze 14. na 15. dubna 1912, tedy rovných sto let.

Vymyslet by to nešlo

Příběh Titaniku je natolik atraktivní a působivý, že bez jakéhokoliv historického přehledu bychom museli film či knihu o něm obvinit z lacinosti, klišoidnosti a naivity. Dějiny mají skutečně smysl pro drama, považte: luxusní loď, vrchol pohodlí a technologie, převáží přes oceán nesourodý vzorek evropského obyvatelstva za lepším osudem v Americe. Jen proto, aby většinu potkala smrt v ledové vodě, když neorganizovaná posádka naprosto selže při evakuaci a nejdokonalejší bezpečnostní opatření vytvořená člověkem zklamou v souboji s plovoucí krou. Gentlemani nechávají nastoupit ženy a děti první, zatímco chudina v podpalubí bojuje o svá zavazadla – svůj jediný majetek –, který se jim opouští jen velmi těžko. Zkušený kapitán s vizáží sira trpí se svými cestujícími. Každý nakonec odhalí svou pravou tvář, když si snaží zachránit holý život, nebo se naopak obětuje pro své blízké. Lodní orchestr hraje až do poslední chvíle. Bylo by vůbec možné vymyslet tento příběh, aby mu někdo uvěřil? Jenže on se přesně takhle stal!

Titanic byl senzací již během své stavby, až katastrofa z něj ale udělala skutečnou hvězdu. Aby byl příběh ještě efektivnější, podařilo se například skoro vytěsnit, že se společnost White Star Line pyšnila ještě dvěma sesterskými, prakticky identickými obry (z nich HMHS Britannic se rovněž potopil, tentokrát za první světové války, a pouze RMS Olympic se dočkal „důchodu“), a že už o dva roky později byla na vodu spuštěna o pár metrů delší RMS Aquatania konkurenčního Cunardu.

Krom několika podobných a zřejmě nevyhnutelných mýtů a zveličení, kdy byla Titaniku přiřčena větší výjimečnost, než jakou mohl mít a měl, bylo ale vždy zajímavé, že vyprávění o katastrofě samotné směřovala vždy směrem k hledání pravdy, ne jejímu zkreslování. Samozřejmě krom pár týdnů bezprostředně po události, kdy byly emoce čerstvé a svědectví nejasná. Každá další publikace, kniha i každý další film se ale snažily ukázat nehodu o něco přesněji a přesvědčivěji. Někdy samozřejmě – alespoň z dnešního pohledu – se směšným výsledkem (Vyzvednutí Titaniku, Raise The Titanic, 1980 – natočeno ještě před nalezením vraku, proto je loď vyzvednuta v jednom kuse). Zřejmě proto, že na tomhle příběhu skutečně netřeba nic zásadně vylepšovat.

Na tuhle noc se skutečně nezapomnělo.

Ve jménu krále, prezidenta i vůdce

Lidé napříč společenskými vrstvami nemohli katastrofě uvěřit a byli jí zasaženi. Chtěli odpovědi. Vyšetřovací komise ale leda hledaly, na koho svalit vinu. Média zase ukázala naplno svou bulvární tvář a při hledání senzací v osudech boháčů (tehdejších celebrit) zapomněla na lidské drama. Tak se stalo, že se téma Titaniku nejvíc ze všech zhlédlo v rodícím se umění kinematografie, které hlásalo, že když chce, dokáže zachytit skutečnost jako máloco a diváka „přenase na místo dění“, což bylo jistě velmi zajímavé, možná přímo děsivě fascinující.

Snímky Titanic (In Nacht und Eis, 1912) a Atlantis (1913), popisující nehodu (Atlantis se ovšem Titanikem jen inspirovalo v několika scénách potápění, ve skutečnosti adaptuje stejnojmennou předlohu vydanou již před potopením), bývají označovány za jedny z prvních příslušníků katastrofického žánru, někdy dokonce za ty vůbec první. Zdaleka však nezůstalo jen u nich. IMDb vám po zadání pojmu „Titanic“ najde přes 120 titulů, které se lodí nějak zabývají. Značná část jsou dokumenty, některé filmy o Titaniku naopak nemají jeho jméno v titulu. Někdy zase snímek pouze využívá slavné jméno k připodobnění – i to ovšem můžeme vnímat jako vliv slavného příběhu. S touto četností může soupeřit snad jen Noemova archa. Příběh Titaniku tedy rozhodně nezůstal bez povšimnutí a filmaři i diváci se k němu velmi často vraceli.

I když primárně šlo většinou spíš o rekonstrukci katastrofy, samo téma vyloženě vybízí k tvoření metafor a přirovnání. Proto téměř každý snímek o něm nabízí politický nebo ideologický výklad (i kdyby nezáměrný) a námět nebyl i při své jednoduchosti dlouho vyčerpán. Někdy stojí filmaři na straně bohatých (S.O.S. Titanic, 1979), jindy chudých (Titanic, 1997). Za zřejmě nejbizarnější počin můžeme považovat německý Titanic z roku 1943, který uprostřed války nabídl Bruce Ismaye jako hrabivého Žida a celý snímek byl očividnou nacistickou propagandou. Vždyť vznikl na popud samotného Goebbelse. Zobrazeni majitele lodi jako padoucha je často opakující se motiv, situace k tomu ostatně sama vybízela a jeho přesvědčování kapitána nedbat nebezpečí je známé klišé, zde ovšem vyhlíží přímo jako typická karikatura nebezpečného a zkaženého Žida. Stejně tak celá loď je prezentována jako důkaz arogance britské buržoazie, která v luxusních jídelnách pořádá dýchánky, zatímco chudina v podpalubí hladoví (což byla samozřejmě lež – Titanic byl na jejich poměry velmi komfortní i pro cestující nejnižších tříd). Nemilosrdný způsob, jakým je s chudinou zacházeno během samotného potápění, tedy asi nepřekvapí. Technicky do té doby nejpokrokovější snímek o katastrofě byl promítán i v Protektorátu a divákovi dopřává jistě velkolepou podívanou – jeho pochybné propagandistické vyznění ho dnes ale odsunuje na pokraj zájmu.

Chaos a zkáza uprostřed luxusu je ve filmech o Titaniku nevyhnutelný motiv.

Čekání na Camerona

Filmy o Titaniku vždy naplňovaly předem dané schéma a byly čitelné a nepřekvapující dějem. Těžko je vinit – zase tolik možností, jak příběh odvyprávět, se nenabízí. Otázkou vždy bylo jen, kdo bude hlavním hrdinou, s nímž katastrofu prožijeme. Mohl to být druhý důstojník Charles Lightoller, nejvýše postavený přeživší člen posádky (A Night to Remember, 1958), John Jacob Astor, nejbohatší muž na lodi a jeden z nejbohatších Anglie (S.O.S. Titanic, 1979) nebo i fiktivní Jack a Rose (Titanic, 1997). Molly Brownová, jedna z nejoblíbenějších a značně zkarikovaných figurek, nemohla chybět nikdy. Vždyť o ní dokonce vznikl muzikál s přiléhavým názvem „Nepotopitelná Molly Brownová“ (The Unsinkable Molly Brown, 1964).

Divák vždy věděl, že uvidí dobře známý koncept technicky zpracovaný opět o něco lépe, třeba doplněný o nějakou příjemnou romanci. To se stalo devizou. Snímky o Titaniku totiž spojuje právě to, že nemohou překvapit klasickým zvratem. U každé nové adaptace Sherlocka Holmese, Tří mušketýrů a Drákuly se tvůrcům otevírají nové možnosti pojetí, dějových obměn, kterými diváka překvapí. A vždy se najde někdo, obzvlášť z nové generace, kdo nakonec ani ten dobře známý příběh nezná. Bez přehánění lze říct, že v tomto případě každý divák ví, že se loď potopí a mnoho lidí zemře. Pokud si filmař vybral přímo historickou osobu, pravděpodobně ví z doslechu i jak to s hrdinou dopadne.

Protože dění samotné každý divák dobře znal, stalo se pro filmy o Titaniku příznačné právě to, že už nehledaly způsoby, jak ho překvapit, ale jak ho víc potěšit a víc naplnit jeho očekávání. Proto není divu, že vrcholem tohoto maratonu je jedenáctioscarový megafilm Jamese Camerona, po němž filmaři téma prakticky opustili.

Není kam stoupat

Technicky maximálně vyspělý snímek vlastně téma Titaniku ukončil, od roku 1997 nebyl natočen žádný další vysokorozpočtový fikční kinofilm o této lodi, což je nejdelší odmlka, jaké se námětu dostalo. A možná je to dokonce odmlka konečná, protože zkrátka není kam stoupat. Loď už nemůže být předvedena realističtěji, protože Cameron dal postavit její maketu v téměř identickém měřítku a k vraku se dokonce potopil. Stejně tak sama katastrofa odpovídající tehdejším studiím vraku už bude jen těžko někdy zrekonstruována se stejnou důsledností a srovnatelnými finančními možnostmi štábu.

Titanic Jamese Camerona s rozpočtem vyšším, než byla cena pravého kolosu, se stal vrcholem skoro devadesátileté snahy co nejvíc se nehodě přiblížit – tedy ryzím naplněním záměru katastrofického žánru, jemuž dala nehoda Titaniku dost možná vzniknout. Dokonce (přes všechnu kritiku) nabídl nejsložitější a nejkomplexnější scénář, kdy zobrazil chudinu i boháče, promenády i kotelny. Jakkoli můžeme diskutovat o umělecké hodnotě, realističnosti a objevnosti ústředního románku a přestože novější výzkumy průběh potopení upřesňují, hlavní motiv pro vznik snímků o slavné lodi, tedy přiblížení katastrofy divákovi, byl naplněn a už ho nepůjde posunout dál. Jako symbolickou tečku Cameron svůj velký úspěch téměř přesně na stoleté výročí uvádí i do 3D kin, čímž dodává svému snímku nejmodernější technický háv.

V osmdesátých letech se podařilo dokonce Titanic vyzvednout – alespoň ve filmu.

Co bude dalších sto let?

Tím nechci říct, že už nikdy nemůže vzniknout kvalitní snímek odehrávající se na Titaniku, jen těžko to ale může být další klasický katastrofický film jako jeho předchůdci, protože už zkrátka nemá, co by mohl objevit.

Prostor zřejmě zůstává na poli dokumentů, protože s každou novou studií zjistíme o slavné historické události něco nového, přestože minimálně Titanica (1995) a Cameronovo Tajemství Titaniku 3D (Ghosts of the Abyss 3D, 2003) si získaly značnou pozornost už v minulosti. Téma Titaniku jistě nebude zapomenuto, ale filmaři možná v dalším století zaujmou opačné tendence a naopak budou nabízet komornější projekty.

I přes Cameronův megafilm zastiňující předchůdce je ale stále zajímavé vrátit se do minulosti a spolu s vývojem katastrofického žánru sledovat pokrok celé kinematografie. Nemožnost vyvíjet příběh, pokud měl zůstat „podle skutečné události“,  způsobila upnutí se čistě na pokrok formy.  Žádný další opakující se námět svůj vývoj tolik nepropojil s vývojem filmové techniky – kaskadérských výkonů, výrobou maket, počítačových efektů a kamer, pro které bývá vždy všudypřítomná voda zkouška ohněm. Asi i proto se málokterý snímek o Titaniku stal „nadčasovým“ – na to až moc podléhají vyspělosti své doby.

Na každý pád je jisté, že slavná loď se skutečně stala nepotopitelnou, i když jinak, než Bruce Ismay s Thomasem Andrewsem, její majitel a konstruktér, zamýšleli. Zatímco vědci předpokládají, že do deseti let se trup odpočívající skoro čtyři  kilometry pod hladinou zhroutí a loď ztratí pevný tvar, jiné obrysy, ty vytvořené jejími obdivovately, jí zůstanou. Vděčit za to Titanic může hlavně kinematografii, která se k němu během desetiletí vrátila nejednou a dokonce vyprodukovala film o něm donedávna nejvýdělečnější ze všech. Loď, která bortila žebříčky, se tak promítla do filmu, který dokázal to samé.

Zdroj obrázků: www.allmoviephoto.com

Výběrová filmografie:
Titanic (In Nacht und Eis, 1912, rež. Mime Misu)
Titanic (Titanic, 1943, rež. Werner Klingler, Herbert Selpin)
Titanic (Titanic, 1953, rež. Jean Negulesco)
Zkáza Titaniku (A Night to Remember, 1958, rež. Roy Ward Baker)
Unsinkable Molly Brown (The Unsinkable Molly Brown, 1964, rež. Charles Walters)
Vyzvednutí Titaniku (Raise the Titanic, 1980, rež. Jerry Jameson)
Titanica (Titanica, 1995, rež. Stephen Low)
Titanic (Titanic, 1997, rež. James Cameron)
Tajemství Titaniku 3D (Ghosts of the Abyss, 2003, rež. James Cameron)

Doporučená četba:  HUBÁČEK, Miloš. Titanic, 2002, nakl. Paseka, Praha – Litomyšl. ISBN – 80-7185-486-7