I am happy, happy, happy, happy

Publikováno: Jana Jedličková Publikováno dne: 12. ledna 2012 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Víkend (režie: Andrew Haigh, 2011) – JANA JEDLIČKOVÁ –

Přestože britský režisér Andrew Haigh není ve světě filmu žádným nováčkem (má za sebou řadu krátkých snímků a celovečerní debut Greek Pete s podtitulem „rok v životě prostituta“), všeobecné pozornosti se mu dostalo až po festivalovém uvedení druhého snímku Víkend, který měl premiéru v minulém roce (evropská premiéra proběhla v rámci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a snímek byl poté uveden i na Queer filmovém festivalu Mezipatra). Romance dvou mladých mužů, kteří spolu neplánovaně stráví víkend, však v druhém plánu skrývá nejedno příjemné filmové překvapení.

Russell (Tom Cullen) je už od pohledu zcela obyčejný britský mladík, který se pohybuje mezi úzkým okruhem svých přátel, zcela neznámým davem dalších obyčejných Britů a Britek, kteří se po večerech chtějí bavit, a mezi svými kolegy v ne zcela naplňující práci plavčíka v jednom z londýnských bazénů. Bydlí na panelovém sídlišti v Notting Hill a byt si ze sentimentálních důvodů zabydluje především starou veteší z antikvariátů a bleších trhů. Nejzábavnější činností je návštěva nočních gay barů, do kterých ovšem chodí velmi nerad, a nezapomínejme ani na rekreační konzumaci drog a alkoholu všeho druhu. Jeho život je bez nejmenší nadsázky nudný. Haigh ale nekoncipuje Víkend jako touhu hrdiny dostat se z každodenní nudy, ani jako příběh výjimečného člověka, který je objeven svým okolím. Namísto toho nechává Russella užívat si svoje jednotvárné přežívání a s gustem ho u toho pozoruje.

Po vzoru hollywoodských romancí je jednoho dne Russell nucen navštívit rodinnou oslavu, na které se sice nesetkává se svou osudovou láskou, nicméně po zdařilé výmluvě večírek opouští a vyráží do místního gay baru, aby si ještě zpříjemnil už tak dlouhý večer. Zcela ignorován, avšak zřetelně zaznamenán svým pro daný okamžik vybraným partnerem nejen na noční rádoby tanec v rytmu techna, se odhodlává nevzdat svá snažení o nočního společníka a svými půvaby okouzluje jednoho z nejmenších návštěvníků baru. Jak se diváci a divačky dozvídají o pár záběrů a jeden ostrý střih dále, Russell je, jako v každé správné filmové romantice, zachráněn svým „vytouženým“ klukem na jednu noc. Ke svému zděšení ale zjišťuje, že jeho nový nocležník nestojí jen o trochu sexu a ranní kávu do postele, nýbrž má přímo umělecké ambice a k tomu pořádnou dávku odhodlání. Glen (Chris New) směle vytahuje diktafon a snaží se ze stále konsternovaného Russella dostat přesný popis minulé noci v rámci připravovaného „art projektu“. Vyjádřit slovy události a emoce, které proběhly, je ale, jak se ukazuje v průběhu celého snímku, ne zrovna snadný úkol nejen pro Russella.

Zřetelně žánrově a obsahově kategorizovat Víkend je téměř nadlidský úkol. Ačkoli by bylo jistě nejsnazší pokusit se interpretovat narativní strukturu skrze žánr romantického filmu, unikla by nám zcela zásadní dokumentární a v neposlední řadě i psychologická poloha snímku. I když nejsem zrovna fanouškem čehokoli i vzdáleně připomínajícího pokus o tzv. filmovou romantiku, právě Víkend je svou civilností a absencí prvoplánového patetična jednou z vůbec nejzdařilejších filmových romancí, které byly natočeny, dost možná aniž by se o to sám režisér snažil. Současně ale představuje kvalitně natočený, po všech stránkách osobitě sestavený dokument nejen o životě mladých lidí v Británii (jak upozorňuje nejedna zahraniční kritika a recenze na daný film), ale také o úskalích a chápání coming outu1 samotnými gayi, potažmo lesbami a dalšími sexuálními minoritami, kterým se film prvoplánově nevěnuje.

Síla Víkendu netkví v herecké akci, které je ve filmu dosti pomálu, ale především v dialogu postav, hmatatelném tichu doplňovaném ruchy města a v obraze zprostředkovaném skrze kameru Urszuly Ponkitos. Jak Tom Cullen, tak Chris New jsou veskrze hereckými nováčky, nepočítaje drobné divadelní role a studium herectví, přesto však nebývale překvapují zprostředkováním široké škály emocí i hloubkou psychologického prokreslení svých postav. Nezmínit nejde ani civilnost a samozřejmost, s jakou uchopují svoje postavy. Není nejmenší problém představit si Russela i Glena jako skutečné muže z masa a krve, namísto Haighovou fantazií vytvořené postavy. S takovýmto pojetím herectví jde ruku v ruce dokumentární styl celého filmu, který je alfou i omegou Víkendu. Ruční kamera se nebojí zaostřovat nejmenší detaily tváří hrdinů, ani je sledovat zpovzdálí skrze plot místního autobusového nádraží. Narušuje intimní prostor mezi Russellem a Glenem, aniž by se stávala třetím nezvaným hostem při konverzaci o milostných aférách obou mužů, ani svou přítomností neničí tenzi obestírající scénu během hádky o nutnosti sebeupřímnosti mladíků. Zprostředkovává divákům i divačkám diskuzi o nezbytnosti a úloze štěstí a odkrývá masky hrdinů, kteří se snaží jeden před druhým a oba přede všemi úpěnlivě naplňovat očekávání druhých. Russell je nevázaný, Glen je upřímný, Russell je samotář, Glen je suverén, Russell je otevřený, Glen nepotřebuje přátele. A všichni jsou neskutečně šťastní.

Andrew Haigh vybírá pouhé dva dny ze života obou postav. Dva dny, které jsou tak obyčejné jako každé další dny, přesto však výjimečné jedním setkáním na jednom průměrném sídlišti. Dva dny, které nemají šanci se opakovat. Až s voyeurským požitkem sledujeme z bezprostřední blízkosti rozpad identity Russella i Glena a jejich (a dost možná i naši) touhu získat něco, o co přinejmenším jedna z postav dle svého přesvědčení vůbec nestojí. Strachu ze sebe sama ale nečelí jenom fiktivní hrdinové, Haigh ze zálohy útočí nenuceným, avšak intenzivním způsobem i na diváky a divačky, kteří chtě nechtě přemýšlejí nad vyslovenými pochybnostmi spolu s Russellem a Glenem, a někteří či některé se v jejich maskách zcela jistě i zhlédnou.

Víkend představuje unikátní příklad současné britské nezávislé kinematografie. Kombinací dokumentu a hrané fikce naráží na soudobé problémy společnosti a jejích jednotlivých subkultur, aniž by ale rezignoval i na osobnější úroveň snímku, skrze kterou se svět hrdinů přímo protíná s tím naším, diváckým. Víkend není rozhodně snímkem, který byste chtěli zhlédnout po dlouhém vyčerpávajícím dni v ubíjející práci. Rozhodně je ale filmem, který vám na dlouho uvízne v hlavě.