„Násilí má nejrůznější úrovně“

ROZHOVOR s tvůrci filmu Záblesky chladné neděle (režie: Ivan Pokorný, 2012) – CECÍLIE JÍLKOVÁ –

Nový český psychothriller Záblesky chladné neděle podle scénáře Ivy Procházkové rozehrává soukromé drama čtyř lidí, jejichž cesty se protnou během jedné podzimní neděle – zdánlivě nahodile, na první pohled bez osudového plánu. Matoucí mimikry protagonistů vyvolávají množství domněnek a otázek, jejich skutečné záměry a identita se však vylupují zvolna, zdráhavě, těžko rozpoznatelné v pletivu lží a přetvářky. Nikdo není tím, kým se na první pohled zdá být. Paranoia se v řadě scén úspěšně maskuje dojmem reálného ohrožení, skutečné nebezpečí se naproti tomu vynořuje zrádně a nečekaně. Prvky road movie kombinované s hrou na schovávanou posiluje výstižná psychologie všech čtyř postav, které jdou za svými mnohdy iluzorními soukromými cíli a tu vědomě, tu nechtěně utahují síť. Bojuje se o vztahy, jde o život. Manželka, nebo prostitutka? Starostlivý ochránce, nebo násilník? Spolehlivý otec od rodiny, nebo skrytý donchuán? To jsou otázky, které se vynořují a přinášejí pochyby o možnosti definovat lidskou povahu.

Co vás přivedlo na tento námět, kde jste brala inspiraci?
Iva Procházková: Beru nápady skoro vždycky kolem sebe. Ve skutečných lidech a situacích, do kterých se dostávají. Asi před dvěma roky jsem se najednou začala až překvapivě často setkávat se ženami, které poznaly na vlastní kůži fyzický nebo psychický teror. Uvědomila jsem si, že tento druh násilí je mnohem rozšířenější, než se domníváme. Má nejrůznější úrovně a je těžké mu uniknout zejména v manželských nebo déletrvajících partnerských vztazích. Pro zpracování tématu jsem zvolila psychothriller, protože jeho obrazová síla strhává svou autenticitou. Kdybych látku pojednala jako beletrii, třeba povídku, umožnilo by mi to sice důkladnější psychologickou drobnokresbu, ale zároveň bych se připravila o vizuální element, který je pro identifikaci s postavou nesmírně důležitý.

Richarda jste dle svých slov psala podle skutečné postavy. Prozradíte, kdo je tím vzorem?
Iva Procházková: Richard je – samozřejmě pod jiným jménem a s odlišnými životními okolnostmi – mladý muž, kterého znám. Jeho skutečnou identitu neprozradím, protože bych tím nikomu neprospěla.

Režisér a producent filmu Ivan Pokorný vsadil na zatím nepříliš okoukané herecké tváře (Adéla Petřeková, Robert Jašków, Kryštof Rímský, Jan Plouhar).

Spolupráci s Robertem Jaškówem, Janem Plouharem i Kryštofem Rímským už máte vyzkoušenou. Jak se vám pracovalo s tehdy čerstvou absolventkou DAMU, Adélou Petřekovou?
Ivan Pokorný: Trochu si stavím image na objevování neokoukaných herců. Adéla je v tomto smyslu trefa do černého. Je vnímavá, nebojí se, hezky se na ni dívá a hlavně (!) je nezaměnitelná. Na DAMU preferují výchovu „univerzálních herců“. Držím palce každému, kdo se z pokusu o jednotný nátěr vyškubne a hledá svoji jedinečnost.

Na jaký druh diváka jste myslel, když jste film tvořil?
Ivan Pokorný: Film je hlavně pro ty, kteří za výrazem „zábava“ nevidí jen řachandu, pro ty, kteří nemusí v každém filmu najít 5 nejpopulárnějších českých herců, pro ty, kteří jsou ochotni důvěřovat silnému příběhu a zajímavým postavám.

Tvůrci také vsadili na moderní techniku. „Měli jsme možnost vyzkoušet kameru, která byla v danou chvíli jediná na světě a uměla to, co jiné kamery neuměly,“ říká Pokorný. K práci s tímto technologickým výdobytkem přizval Pokorný mladého německého kameramana Armina Dierolfa. Ten, spolu se svým specifickým stylem zachycení obrazu, vnesl do filmu i zneklidňující atmosféru napětí. „Armin má talent odtrhnout obraz od skutečnosti, dát mu zcela jedinečný rám, který ze světa, o němž si myslíme, že je nám důvěrně známý, vytváří něco nového, lehce ireálného a přitom svébytného.“

Další člen tvůrčího týmu, který jako technický supervizor od samého počátku úzce spolupracoval s Dierolfem a Pokorným, byl Vojtěch Pokorný, syn režiséra.

Ajťák na place

V dnešní době vyspělých informačních technologií je natáčení filmu a jeho postprodukce složitý proces, součin softwarů, formátů a dalších nezbytností, které spolu musí bezproblémově komunikovat. Sestavit veškeré kamerové a počítačové vybavení, zaručit kompatibilitu mezi jednotlivými elementy a starat se během natáčení i postprodukce o to, aby vše fungovalo, je náplň práce technického supervizora. Předpokladem pro ni je značný přehled o technologickém vývoji a vědomostní zázemí s přesahem do většiny zúčastněných, hlavně technických profesí.

„Technický supervizor pomáhá už v přípravách definovat způsob natáčení,“ říká Ivan Pokorný. „Hledá optimální řešení různých úkolů, navrhuje workflow od A do Z, koordinuje práci dalších profesí. Já osobně před těmito pokořiteli digitálních zázraků hluboce smekám.“

Vojtěch Pokorný – technický supervizor, DIT (Digital Image Technician) a Highspeed operátor začal pracovat jako IT Trainer v Nizozemí. Po dvouleté praxi v Hamburku jako střihač pro krátké televizní formáty absolvoval studium u Deutsche Film- und Fernsehakademie Berlin v oboru kamera. Natočil několik filmů a současně působil v Mnichově jako Digital Image Konsultant ve firmě zabývající se výrobou kamerové techniky. V současnosti pracuje i jako kameraman a konzultant pro produkční firmy a jednotlivé projekty.

Co přináší tato profese nového do procesu výroby filmů?
V.P.: Nebudu popisovat technické detaily. Z pohledu tvůrců je nejpodstatnějším přínosem to, že pokud svou práci dělám dobře, ušetřím produkčním firmám a projektům mnoho peněz, které mohou utratit například na dekoracích, délce natáčení, castingu, prostě jinde před kamerou.

Jaké dovednosti kromě těch čistě technických musí technický supervizor mít?
V.P.: Spíš než o dovednosti se jedná o kumulativní zkušenosti. A na rozdíl od jiných „ajťáků“ se člověk asi víc naběhá. Důležitá je také komunikace se zbytkem týmu. Nejpodstatnější je posouzení požadavků kameramana a režie a jejich sladění s tím, jakou techniku momentálně nabízí trh. Nemluvím teď o dalším důležitém faktoru, kterým jsou finanční možnosti. Musíte dobře vědět, jak to chodí na place, vyznat se v branži a znát i její „úchylky“, o technicko-kreativní způsobilosti a afinitě nemluvě.

Jaké výstřelky moderní techniky jste používali při natáčení Záblesků?
V.P.: Highspeedová kamera PS-Cam X35 byla v době natáčení teprve ve stádiu prototypu. To obnášelo více práce, protože mnoho věcí se nedalo nastavit přímo na kameře, ale bylo nutné připojit laptop a přeprogramovat určitá nastavení. S ohledem na váhu a velikosti zařízení ve spojení s naším svižným způsobem natáčení jsme tuto kameru využívali jen v některých scénách.

Dierolf točil také na kameru SI2K, která nahrává přímo do počítačové jednotky. Pracovali jsme na rychlé vyměnné harddisky SSD (Solid State Drive), protože psaný objem dat byl velmi vysoký. Počítačová jednotka, software a kamera byly na sebe navzájem perfektně vyladěné, což přinášelo možnost pohodlně hlídat expozici, ostrost, rozdělení barev, nadepisovat scény na digitální klapky a spousty jiných šikovných funkcí.

Po ruce jsme měli ještě jeden laptop speciálně na kontrolu a takzvané předbarvení materiálu pro střižnu. Pracovali jsme totiž ve formátu RAW, což znamená zjednodušeně řečeno, že se nahrává datový proud, který senzor vytváří, bez veškerých korekcí. V podstatě se jedná o zelenorůžový barevný obrázek. Veškeré barevné informace se dopočítávají později s pomoci složitých algorytmů v procesu „debayering“ – a tím jsem trávil své noci.

Jak vám klapala spolupráce s Pokorným a Dierolfem?
V.P.: Bezvadně. Za nejdůležitější považuju, že režisér i kameraman byli otevření „vychytávkám“ a novým trendům. Bez důvěry k moderní technice ze strany režie a kamery by film v téhle podobně nikdy nemohl vzniknout.

Zdroj fotografií: zableskychladnenedele.com