Allan Dwan: režisér, který byl (téměř) u všeho

Na letošním festivalu Il Cinema Ritrovato v italské Boloni filmový kritik Dave Kehr prohlásil, že rok 2013 je pro odkaz Allana Dwana zatím výjimečný. Kromě výběrové boloňské retrospektivy jeho tvorbu připomněl i festival němých filmů v San Franciscu a zejména Muzeum moderního umění (MoMA) v New Yorku, na jehož půdě bylo v průběhu června a července odpromítáno čtyřicet režisérových snímků pokrývajících všechna klíčová období jeho bohaté kariéry. Světlo světa letos spatřily i dva záslužné vydavatelské počiny: v prvním případě se jedná o pětijazyčnou antologii (volně ke stažení!) nabízející padesátku textů o vybraných Dwanových snímcích. V případě druhém jde o klasickou režisérskou monografii, kterou jako e-book i vázanou publikaci vydalo nakladatelství McFarland.

Její autor Frederic Lombardi stál před mimořádně obtížným úkolem. Výzvu představovala již šíře Dwanova díla, které čítá na čtyři stovky titulů z let 1911 až 1961. Řada raných snímků se ovšem nedochovala a jedinými materiály umožňujícími zrekonstruovat jejich produkční historie a dějové synopse jsou záznamy v dobovém tisku. Další komplikaci představovala osobnost samotného Dwana. Režisér, který se dožil úctyhodných 96 let, byl sice na konci svého života velmi sdílný (zpovídali jej například Peter Bogdanovich nebo Joseph McBride), mnohé z jeho historek se ovšem ukázaly jako výrazně přibarvené nebo dokonce nepravdivé, jak dosvědčuje srovnání s archivními materiály či výpověďmi kolegů. Není tedy divu, že výzkum Lombardimu zabral celých sedm let. Autorova úzkostlivá snaha předložit co nejvěrnější a nejplastičtější portrét Dwana a jeho díla se mimo jiné projevuje v šíři materiálů, které posloužily jako základ práce: kromě článků v dobových periodikách se jednalo o korespondenci, záznamy produkčních a distribučních společností, cenzurní zápisy a rozhovory s pamětníky. Důležitým – i když, jak už bylo zmíněno, choulostivým – zdrojem informací byly i výpovědi samotného Dwana, které poskytoval v průběhu 60. a 70. let.

Lombardi knihu otevírá kapitolou popisující Dwanovo rodinné zázemí, dospívání a nakonec příchod k filmu, k němuž pravděpodobně došlo v roce 1909. Následujících devět oddílů je rozčleněno podle nejvýznačnějších fází jeho režijní kariéry. Kapitola druhá se zabývá jeho průkopnickou činností u nejrůznějších produkčních společností aktivních v průběhu 10. let (mj. Flying „A“ Pictures, Universal, Famous Players, Triangle ad.). Na ni navazuje pojednání o spolupráci s hercem Douglasem Fairbanksem, která bezpochyby představuje jeden z Dwanových uměleckých vrcholů (s filmy jako The Half-Breed, Robin Hood a The Iron Mask). Čtvrtá kapitola se věnuje režisérově snaze o získání nezávislosti v podobě vlastní produkční společnosti. Úspěšnému profesnímu partnerství s herečkou Glorií Swanson (Zaza, Manhandled nebo Stage Struck) je věnován oddíl číslo pět. Od roku 1929 až do přelomu 30. a 40. let bylo Dwanovo jméno spojeno především s firmou Fox Film Corporation (od roku 1935 Twentieth Century-Fox). Jejich plodnou spoluprací, z níž vzešly například snímky Heidi (1937) nebo Suez (1938), se zabývá šestá kapitola. Následující stránky se věnují režisérovým komediím, které představují možná nejméně doceněnou část jeho tvorby (doporučuji zejména fraškoidní Up in Mabel’s Room a sturgesovské Rendezvous with Annie). Osmá kapitola mapuje působení u společnosti Republic Pictures, pro kterou Dwan naopak režíroval nejspíš nejslavnější snímek své kariéry, válečné drama s Johnem Waynem V píscích Iwo Šimy. Předposlední část knihy se zabývá spoluprací s nezávislým producentem Benedictem Bogeausem, jenž byl zodpovědný například za western Silver Lode, alegoricky vypovídající o období mccarthismu, nebo barevné noirové drama Slightly Scarlet nasnímané kameramanem Johnem Altonem. Závěrečná kapitola popisuje Dwanův odchod z filmového průmyslu, vývoj kritického zájmu o jeho dílo a konečně i jeho stáří strávené po boku Bonity Simmons, kterou mělo okolí dlouhá léta za umělcovu ošetřovatelku.

Lombardiho publikace je pozoruhodná svým záběrem i pozorností k detailu. Ne vždy se však podle mého názoru autorovi daří tyto dvě tendence (tedy kontexualizovat a zároveň jít do hloubky) držet v rovnováze. Například v pasážích o Fairbanksovi či Glorii Swanson jsem si někdy připadal, jako bych četl monografie o nich, nikoliv o Dwanovi. Lombardi totiž do textu často zařazuje pasáže o filmech, na nichž se Dwan autorsky nepodílel. Jindy u mě naopak převažoval pocit, že bych se bez některých informací zcela obešel, nebo je alespoň uvítal v poznámce pod čarou, kde by nepůsobily tolik rušivě. (To se týká nejrůznějších drobných připomínek, které mi mnohdy připomínaly sekci trivia na IMDb.) Zbytečně podrobné a popisné jsou i dějové synopse, a to zejména ke snímkům ze 40. a 50. let. Autor je prokládá jen minimem analytických postřehů a jejich čtení tak může být úmorné (ať už jste dotyčný film viděli či nikoliv). Jinak řečeno, snaha napsat definitivní, všeobsáhlou monografii o Allanu Dwanovi, kombinující životopisné pojednání, produkční historie, analýzy a přijetí v tisku, místy vyznívá až příliš úporně.

Kniha nese název Allan Dwan and the Rise and Decline of Hollywood Studios, a přestože éra postupného ustanovování hollywoodského studiového systému je popsána obratně a živě, o transformaci a „úpadku“ amerického filmového průmyslu v 50. a 60. letech se toho příliš nedozvíme. Nevnímám to jako zásadní výtku; zmiňuji to pouze proto, že titul knihy může vyvolávat nepřiměřená očekávání. Za větší slabinu textu považuji Lombardiho úsilí najít v Dwanově enormně rozsáhlé tvorbě nějakou spojovací nit. Po přečtení několika úvodních kapitol je zřejmé, že jím má být motiv „ztraceného otce“, který se v různých variantách vynořuje ve filmech nejrůznějších žánrů. Později Lombardi opakovaně hovoří o motivu voyeurismu. Osobně oba tyto motivy vnímám jako příliš obecné na to, aby se staly základem pro tvrzení o jedinečnosti Dwanova světonázoru a tematického směřování. Lombardimu jejich existence (či spíše „odhalení“) slouží zejména k tomu, aby mohl režiséra „zrovnoprávnit“ s ostatními hollywoodskými auteury, jejichž žánrově pestrá tvorba by se podle přesvědčení Andrewa Sarrise a jeho nástupců měla vykazovat nějakým jednotícím prvkem.

Všechny kritické připomínky ale blednou tváří v tvář rozsáhlému (až monumentálnímu) textu, za nímž stojí roky bádání a upřímného zájmu o Dwanovo dílo. Pokud se chcete seznámit s tvorbou režiséra, který byl v období klasického Hollywoodu téměř u všeho, neváhejte a publikaci si rozhodně pořiďte.

Allan Dwan and the Rise and Decline of Hollywood Studios

Frederic Lombardi
Jefferson, McFarland
2013, 370 stran
kniha je k dostání na stránkách vydavatele