Americký sen naruby

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

V situaci, kdy bibliografie filmu noir čítá stovky publikací a další přibývají každým měsícem, je mimořádně obtížné nalézt dosud neprobádané téma či zvolit dosud neaplikovaný historiografický/analytický přístup. Mark Osteen, profesor z Loyola University v Marylandu, se ve své knize Nightmare Alley. Film Noir and the American Dream zaměřuje na způsoby, jakými noirové snímky ztvárňují a ve většině případů i nevyhnutelně podrývají americký sen o štěstí, prosperitě a společenském vzestupu.

Zatímco většina klasických hollywoodských snímků ukazuje americký sen jako něco konkrétního a dosažitelného, protagonisté filmů noir často narážejí na nepřekonatelné nástrahy osudu; mohou se snažit, jak chtějí, ale štěstí je jim zapovězeno. Osteen lokalizuje pesimismus filmu noir ve společenské situaci během druhé světové války a bezprostředně po ní. Ve společnosti posedlé konzumem, bohatstvím a kariérním vzestupem se americký sen stal ideálem dostupným jen hrstce vyvolených, zatímco většina Američanů o něm mohla jen (marně) fantazírovat. Autor je přesvědčen, že právě koncept amerického snu je pro analýzu filmu noir relevantním nástrojem, jenž umožňuje odhalit společenské a politické nevědomí své doby: filmy noir 40. a 50. let totiž podle Osteena nutně odrážejí tužby a úzkosti svých diváků. Osteen si je vědom toho, že tzv. zeitgeist teorie, jíž je zastáncem, byla v minulosti ostře kritizována – mj. Davidem Bordwellem, Richardem Maltbym či Stevem Nealem. Proto do úvodní části knihy zařazuje krátkou obhajobu tohoto přístupu, kterou zakončuje spekulativním tvrzením, že „odcizené postavy filmu noir zpředmětňují protispolečenské tendence sdílené filmovými publiky: dostávají příležitost vyjádřit to, co ostatní museli skrývat. (…) Film noir (…) představuje skrytou arénu, v níž Američané – zástupci proměňující se společnosti – inscenovali své nejnaléhavější obavy a své znepokojení.“ (s. 14–15) Do jaké míry se Osteenovi daří zvolený přístup obhájit, musí každý čtenář posoudit sám. Pokud základní premisu přijmete, čeká vás podnětné čtení. V opačném případě zůstanete s největší pravděpodobností autorovými interpretacemi neohromeni.

Kniha je rozdělena do osmi tematických bloků, které se dále štěpí do výkladů jednotlivých snímků, v nichž Osteen vykazuje poučenost psychoanalýzou, feminismem, kulturálními studiemi či dokonce muzikologií. V první kapitole jsou diskutovány noirové snové sekvence, jež podle autora často dávají průchod kolektivním traumatům a neurózám. Mezi analyzovanými snímky najdeme například Strange Illusion (1945), The Strange Affair of Uncle Harry (1945) nebo Hitchcockovu Rozdvojenou duši (Spellbound, 1945). Další část se věnuje ztrátám paměti a záměnám identit, což jsou motivy přítomné například ve snímcích Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947), My Name Is Julia Ross (1945) nebo No Man of Her Own (1950). Třetí blok analýz se zaměřuje na postavy válečných veteránů, které v noirech jako The Blue Dahlia (1946) nebo Křížový výslech (Crossfire, 1947) často trpí posttraumatickým syndromem a jemu navzdory se snaží začlenit zpět do společnosti. V následující kapitole se Osteen zabývá motivem obrazů či portrétů, který hraje prim mimo jiné v Premingerově Lauře (1944) nebo diptychu Fritze Langa Žena za výlohou (Woman in the Window, 1944) a Scarlet Street (1945).

Samostatná kapitola je rovněž věnována roli automobilů, které jsou prominentní zejména ve filmech zasazených do Los Angeles a okolí (Pojistka smrti / Double Indemnity, 1944) nebo ve snímcích o milencích na útěku (Gun Crazy, 1949 nebo Žijí v noci / They Live by Night, 1949). Hudbou a postavami hudebníků se zabývá šestá kapitola, v níž Osteen pracuje s příklady převzatými ze Siodmakovy Phantom Lady (1944) či z nedoceněného snímku Roye Williama Neilla Black Angel (1946). V části nazvané „Femmes Vital“ se pozornost obrací na ženské postavy (mj. ve filmech Gilda / 1946 a Prokletí nepláčou / The Damned Don’t Cry, 1950) a ženské filmařky – scenáristky (Ketti Frings, Catherine Turney), producentky (Joan Harrison, Virginia Van Upp) a jedinou hollywoodskou režisérku té doby Idu Lupino. Osmá kapitola se soustředí na filmy liberálních a levicových filmařů, například Julese Dassina, Abrahama Polonskyho či Roberta Rossena. Závěrečný epilog na tuto kapitolu navazuje a tvoří jej analýzy radikálních filmů Try and Get Me (1950) a Lupič (The Prowler, 1951), které podle Osteena završily inverzi a finální odmítnutí amerického snu.

Nesporným kladem publikace je skutečnost, že se Osteen nezaměřuje pouze na kanonizované noiry jako Pojistka smrti, Mildred Pierce (1945) nebo Zabijáci (The Killers, 1946), ale stejný či dokonce větší prostor poskytuje opomíjeným a zřídka analyzovaným titulům, jakými jsou například filmy režiséra Cye Endfielda The Underworld Story (1950) a Try and Get Me (1950). Jak jsem naznačoval výše, hodnocení samotných analýz / interpretací záleží na vašich čtenářských preferencích: pokud inklinujete k neortodoxnímu čtení filmových děl, jež odhaluje „skryté významy“, existuje velká pravděpodobnost, že vás Osteenova kniha zaujme. Pokud však naopak upřednostňujete empiričnost a věcnost, budete se více než tří set stranami prokousávat jen s obtížemi a nelibostí. Nutno podotknout, že Osteen provedl i rozsáhlý výzkum primárních archivních materiálů – například cenzurních zápisů či scénářů. Jeho výsledek je však bohužel vidět především v poznámkách pod čarou, nikoliv v hlavním textu, v němž si autor povětšinou vystačí se samotnými filmy (což je vzhledem ke zvolené perspektivě pochopitelné). Na otázku, zda se knize Nightmare Alley daří říct k problematice filmu noir něco svěžího a relevantního, tak neexistuje jednoznačná odpověď: každý čtenář si tu svou musí zformulovat sám.

Nightmare Alley. Film Noir and the American Dream

Mark Osteen
Baltimore, Johns Hopkins University Press
2013, 324 stran
kniha je k dostání na stránkách vydavatele