Lidská duše jako bitevní pole

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 29. ledna 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Bitevní pole. Kniha první (Garth Ennis & Russ Braun & Peter Snejbjerg & Carlos Ezquerra) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Je chvályhodné, že si nakladatelství BB/art vzalo pod svá křídla výrazného comicsového scenáristu Gartha Ennise (nar. 1970). Ještě větší pochvalu si zaslouží za to, že neustrnulo u vydávání jeho nejznámějších projektů (série Preacher, Hitman a Punisher MAX), ale že jej tuzemskému čtenáři představuje také jako zapáleného nadšence do všeho, co souvisí s druhou světovou válkou. Po loni vydaném Mírotvůrci, který je ovšem pohledem do minulosti Nicka Furyho (a ukazuje, jak pozdější šéf S.H.I.E.L.D.u přišel za války o oko), máme nyní možnost vidět také Ennisovu serióznější tvář. Bitevní pole nabízejí pohled na tři významná bojiště druhé světové války a (především v první a druhé povídce) do nitra postav, které válečné běsnění nevratně poznamenalo.

Noční čarodějnice se odehrávají na východní frontě a sledují dvě vyprávěcí linie. Mladý příslušník wehrmachtu Kurt Graf se spolu se svými druhy těžce probíjí ruským vnitrozemím. Tou největší bitvou, kterou musí dennodenně vybojovávat, však nejsou střety s vojáky Rudé armády, nýbrž zápas o zachování své lidské podstaty a důstojnosti v podmínkách, v nichž většina zdivočí v nelítostné bestie. Anna Charkovová je optimistická pilotka sloužící v ženské jednotce nočních bombardérů. Její riskantní mise na zastaralých dvojplošnících Po-2 spočívají v tichém přiblížení se k německým pozicím a následném bombardování. I bez znalosti jiných Ennisových scénářů je jasné, že se cesty Kurta a Anny v závěru osudově protnou.

Drahý Billy je milostný (zdánlivě hemingwayovský) příběh, na kterém leží nepřekročitelný stín válečného traumatu. Je vyprávěn retrospektivně formou dopisu psaného zdravotní sestrou Carrie Suttonovou a adresovaného jejímu milenci. Bitevní pole leží tentokrát na Dálném východě, ale tím skutečným bojištěm je především lidská duše s její (ne)schopností vyrovnat se s prožitým utrpením.

Poslední povídka Tankisté je z celého souboru nejpřímočařejší. Sleduje putování ztracené osádky britského tanku krajinou francouzské Normandie v létě 1944 a její střet s obávanými německými tigery.

Bitevní pole usvědčují z hlubokého omylu všechny, kteří Gartha Ennise považují za autora, jenž groteskně nadsazenou brutalitou, cynismem a černým humorem maskuje neschopnost vzbudit svými příběhy skutečné emoce. Ačkoli se nevyhýbají drastickým válečným výjevům, jsou zaměřena především na postavy, jejich vztahy a psychické prožívání. Důležitou roli zde sehrávají ženy, dvakrát se objeví motiv znásilnění (v první povídce spíše okrajově, ve druhé je určující pro další konání hlavní hrdinky), dvakrát citové sblížení, jež ovšem ve válce nemá (a nemůže mít) dlouhodobější perspektivu. Koneckonců, i v Tankistech, kde žádná žena nevystupuje, jde spíše než o válečné dobrodružství o postupné narůstání respektu mezi novým velitelem tanku (svérázným desátníkem Stilesem) a střelcem.

Co se týká zobrazovaného násilí, stál nejspíš Ennis před podobným problémem jako Steven Spielberg při natáčení Zachraňte vojína Ryana (1998). Jakou míru válečné brutality ještě divák/čtenář snese, aniž by to v jeho vnímání posunulo danou epizodu mimo oblast reality? Pokud si vzpomínáte na záběr vojáka bloudícího v dešti střel po pláži Omaha a hledajícího vlastní ustřelenou paži, na (během několika vteřin) dvakrát zasaženého “šťastlivce” nebo okamžik, kdy se voják opře o zeď a ta svým provalením odhalí skrytou nepřátelskou jednotku, pak víte, o čem mluvím. Ennis pak v rozsáhlém doslovu vysvětluje, co je v příbězích založeno na výzkumu historických pramenů (seznam použité literatury následuje) a co je dílem fikce. K první povídce lze navíc doporučit tuzemský dokument Kamarádky na smrt (2007, rež. Ladislav Kaboš), v němž na kameru vzpomínají příslušnice Svobodova 1. československého armádního sboru (zdaleka nejde “jen” o zdravotnice!), k poslední dokument Jana Nováka Tankisté (2003), kde veteráni ostravské operace popisují, jak vypadala služba u tohoto druhu zbraně.

Nejdrásavější sekvencí celého comicsu kupodivu není scéna zběsilého boje muže proti muži v těsném prostoru jakéhosi bytu mezi německými a ruskými vojáky (bajonet v oku, obličej rozmlácený úderem ručního granátu) ani jatka uvnitř tanku po zásahu nepřátelskou střelou, ale tichý okamžik na mořském pobřeží, kdy si Japonci vychutnávají cigaretu, zatímco skupince žen stojících po kotníky ve vodě vytékají zpod sukní tenké pramínky krve. Válka pak s sebou přináší i naprosto surreálné okamžiky, jako je ten s nedopsaným úkolem z aritmetiky nebo přízračné setkání britských tankistů s osamělým německým vojákem.

Osobně nemám rád, když na povídkové sbírce pracuje více výtvarníků, protože se může stát, že některá kresba čtenáři “nesedne” a tím pokazí dojem ze scénáře, ale to není případ Bitevních polí. Braun, Snejbjerg a Ezquerra se (podobně jako Ennis) ponořili do studia archivních materiálů, a ačkoli styl kresby je u každého jiný (Snejbjergova elegance, Braunův divoký expresionismus), dohromady tvoří kompaktní celek bez slabého místa. První a třetí povídku navíc barevně sjednocuje kolorista Tony Aviña (vynikající sekvence v Nočních čarodějnicích, kdy temnota skrývající bombardéry po otočení stránky nečekaně rozkvete výbuchy protiletadlových střel).

Bitevní pole jsou ve všech aspektech vynikající válečný comics. Překladatel Martin Verner se s ním po jazykové stránce popasoval se ctí, oříškem jistě musel být Stiles a jeho (pro ostatní členy osádky téměř nesrozumitelné) nářečí ze severovýchodu Anglie, jež je jediným zdrojem humoru v celé knize. Čtení je to strhující a nezbývá než si přát, aby brzy následovala kniha druhá, případně předchozí Ennisovy War Stories.