Příběhy soukromého očka Johna Blacksada

Nedávno na 25fps Michal Večeřa recenzoval vynikající noirový komiks Criminal Eda Brubakera a už je tady další noirově laděná záležitost, která stojí za pozornost. Komiks dvou Španělů, scenáristy Juana Díaze Canalese a ilustrátora Juanja Guarnida se na první pohled podobá grafickému románu Grandville1 scenáristy a výtvarníka Bryana Talbota, který svůj fikční svět zabydlel stejně jako Canales antropomorfními zvířaty v čele se hřmotným jezevčím detektivem inspektorem LeBrockem a jeho asistentem Krysmyší. Na rozdíl od něj však v Canalesově příbězích nenajdeme postavy lidí, kteří jsou ještě podřadnější než automatoni. Co má Blacksad i Grandville společné, je zejména nadčasovost, s jakou autoři tvoří paralely k událostem a problémům skutečného světa.

Blacksad vychází jako pátý svazek edice Mistrovská díla, v níž nakladatelství CREW vydalo napříkla Moebiova Arzacha nebo společnou práci Alejandra Jodorowského a Moebia Incal 2 a jeho zařazení mezi tato klasická díla je oprávněné. Příběhy soukromého detektiva Johna Blacksada získaly řadu cen (a tři nominace na Eisnerovu cenu), ve světě se jim dostalo značného ohlasu (viz cizojazyčná vydání na blacksadmania.com) a popularitu si získaly i mezi čtenáři komiksového časopisu CREW, ve kterém vyšly tři příběhy. Souhrnné vydání, které vyšlo v prosinci 2012 v CRWI, nabízí celkem čtyři příběhy a dvě krátké bonusové epizody. Důvod k radosti nad kompletem je o to větší, že v zahraničí toho zatím více nevyšlo – nepočítáme-li vydání skic, storyboardů a akvarelů prvního příběhu pod názvem Blacksad: Les Dessous de l’enquete (2001) a dvě knihy samotných akvarelů L’histoire des aquarelles (2005, 2010).

Zasazení do Ameriky poloviny 20. století, výrazná práce s atmosférou a v centru dění drsný detektiv v baloňáku, který řeší případy svých klientů a klientek – to vše  samozřejmě evokuje nejznámější hrdiny noirových příběhů, jakými jsou Sam Spade nebo Phil Marlowe. Setkáme se i s dalšími prvky noirů, jako jsou voiceover hlavního hrdiny, který je vypravěčem komentujícím dění, nebo flashbacky a retrospektivy. Drsný černý kocour John Blacksad vám rozhodně k smíchu nebude. Když se naštve, dokáže ztropit pořádnou paseku a jde neústupně za svým cílem (tzn. za odhalením pravdy, vyřešením případu) přes veškeré nebezpečí i na úkor osobního štěstí.

První příběh Kdesi uprostřed stínů (Quelque part entre les ombres, 2000) líčí pátrání po vrahovi Blacksadovy někdejší milenky a podle jeho slov i velké lásky. Atmosféra z příběhu čiší od prvních okének a není těžké Blacksadovi fandit, když v retrospektivě zavzpomíná na seznámení, chvíle zamilovanosti (vyvedené veselými barvami, vzduchem poletují květiny a Blacksad drží v zubech růži) i rozchod (potemnělé barvy, uvadající růže ve váze). Na cestě k vyřešení případu čeká Blacksada několik nebezpečných překvapení.

Druhý příběh s názvem Národ ledu (Arctic Nation, 2003) zdařile staví proti sobě polární zvířata proti těm ostatním a není těžké uhodnout, že černý kocour Blacksad nepatří do oné „vyvolené“ skupiny, kam spadají polární vlk, liška, medvěd a další. Paralely k dnešku i minulosti jsou patrné a skvělý výběr antropomorfních zvířat (záporáci disponují na první pohled nepříjemnými tvářemi a odpovídající mimikou) přesně vystihuje jednotlivé charaktery.

Rudá duše (Âme rouge, 2005) se točí kolem honu na komunisty a hrozby atomové války. Tvůrci si dávají práci s vtipnými odkazy na skutečné osobnosti (Např. na s. 121 se o básnícím bizonovi dozvídáme: „Mohli jste tu osobně potkat Greenberga, pološíleného básníka…“ Ve třetím příběhu ale dojde třeba i na kočičího Hitlera.) a zdařile do příběhu propasírují nadsázku i mrknutí na čtenáře. To když se Blacksad setká s další osudovou láskou svého života Almou Mayerovou, autorkou knihy LaFontaine dnes, která se ho ptá: „Máte rád bajky?“ Většina ženských postav, zvláště těch, se kterými se Blacksad sblíží, je k nerozeznání podobná lidským ženám, tedy až na ta ouška, která prozrazují, že jde o kočky. Jinak je zvířecí svět opravdu pestrý: kozel, sova, šimpanz, králík (který má opravdu rychlé běhy), had, tygr, lev, sup, kůň a mnoho dalších postav pobaví svým výrazem, třeba jako arogantní želva. Řada z nich má navíc své příběhy, díky kterým si k těmto epizodním a vedlejším postavám lze vytvořit pouto.

Řadu flashbacků tvůrci čtenářům přichystali ve čtvrtém příběhu s názvem Peklo, mlčení (L’Enfer, le silence, 2010). Možná nejsmutnější příběh ze všech je v jedné z hlavních linií vyprávěním o skvělém jazzovém muzikantovi jménem Sebastian, který propadl drogám – ovšem nic není tak jednoduché, jak se zdá. Příběh je sice umně napsán a je zajímavý, ale ve finále trochu moc složitý a překombinovaný. Ve druhém a čtvrtém příběhu provází Blacksada jeho věrný sidekick, lasička Tejden, který obstarává komické vsuvky a potřebné odlehčení. Je totiž tak trochu smolař, na kterého překvapivě kočky letí, jenže on na nějaký ten slibně se rozvíjející špás nemá čas – je novinář a pátrá po pravdě stejně jako Blacksad.

První z bonusových krátkých příběhů (Plivnout do nebe) – vyprávění matky, která ztratila syna – obsahuje přes veškerou tragičnost vtipnou pointu, kterou nevyzradím. Název druhého příběhu (Jako pes a kočka) zas tak překvapivý není, ale je milým shrnutím pocitů soukromého očka, kterému na konci každodenní neveselé reality zbývá alespoň přítel, se kterým se může sejít u kávy. Autoři jdou už v prvním příběhu proti stereotypu, že pes a kočka se nemůžou ani cítit (a policisté a soukromí detektivové jakbysmet). Naopak, i když se to zpočátku nezdá, stanou se z nich nejlepší přátelé, protože oba, vlčák Smirnov i kocour Blacksad, jsou nezkorumpovaní a mají nezpochybnitelný smysl pro spravedlnost.

Tím, co činí z Blacksada výjimečnou záležitost, nejsou ani tak samotné příběhy, jako jejich provedení. O skvělém vystižení charakterů zvířecími postavami by se dalo básnit dlouho. Není od věci, že autoři dlouho vybírají to správné zvíře a pro inspiraci neváhají zabrousit k reálným postavám. Tak třeba hroch ve čtvrtém příběhu byl inspirován podobou Orsona Wellese ve filmu Dotek zla (Touch of Evil).3 Kresba a práce s barvou jsou zde na takové úrovni, že příběh může být klidně průměrný a přesto se bude jednat o parádní zážitek. Blacksad prostě patří mezi ty komiksy, k nimž se čtenář vrací už kvůli precizní, nádherné výtvarné stránce a detailům. Sám Canales skromně, ale trefně připisuje úspěch Blacksada skvělému výtvarnému provedení, kresbě a barvě Juanja Guarnida. Opravdu si nelze představit Blacksada bez oněch zářivých i temných barev, ale ani samotné příběhy nejsou „k zahození“ a nezůstávají nic dlužny svým vzorům. Co se hard-boiled inspirací v komiksovém světě týče, Canales zmiňuje mj. komiks Alack Sinner José Muñoze a Carlose Sampaya.4 Je ale jasné, že nemalou inspiraci čerpal z amerických filmů noir.

Guarnido vybírá a mění velikost a frekvenci okének podle druhu akce. Například v prvním příběhu je po řežbě v pokoji a vyslechnutí umírajícího záporáka scéna ukončena záběrem z nadhledu – na celé stránce je zdemolovaný pokoj, vysílený a přemýšlející Blacksad, stejně jako mrtvá kobra. V Pekle, mlčení se můžeme pokochat pohledem na ulici plnou karnevalového veselí, do kterého je Blacksad proti své vůli vtažen a ztrácí tak stopu padoucha, kterého pronásledoval. Práce s barvami a stíny je opravdu lahůdková. Ať už jde o místnost osvětlenou desítkami (či stovkami) svící, z nichž sálá zlatá záře, nebo stínohru během slunečného dne v kavárně pod stromy. Kochat se lze i modrozelenou barvou v mořském akváriu s prohánějícími se hejny malých rybek, západem slunce nebo rozedněním. Retrospektivy jsou buď barevně odlišené (např. nakreslené tužkou, vyvedené ve stylu starých černobílých fotografií), nebo jsou patrné změnou prostředí, ve kterém se odehrávají. Nejsou u nich časové poznámky, což není nutné, protože si časové zasazení lze domyslet z kontextu vyprávění.

Naprosto dynamické užití prostředků, které si asociujeme s filmem (jako např. střih, záběr-protizáběr a různé narativní prvky), přirozeně vyvolává otázku ohledně zfilmování. Od prvního vydání vlastní práva na film producenti, a ačkoli se spekulovalo o řadě jmen na režisérském postu, zatím se zřejmě ke zfilmování neschyluje.5

Komiksu nelze snad nic vytknout, stejně jako českému vydání. Chyby jsou skutečně ojedinělé (S. 146: „‚Projekt Noe.‘ Říká to něco?“ Předpokládám, že nejde o záměr, ale vypadlo „ti“. Na s. 37: „Taky se povídám, že nemáme moc rádi hlodavce.“) Lítost nad tím, že jsou zatím k dispozici pouze ony čtyři případy PI Blacksada, mírní prohlášení tvůrců, že brzy přijdou s novým příběhem a Blacksadovu postavu nehodlají opustit. Doufejme tedy, že se třeba za pár let dočkáme souborného vydání nových případů. Každopádně ať už sáhnete po brožovaném vydání nebo zvolíte limitovanou vázanou verzi, čeká vás četba, při které se nebudete moct odtrhnout. Zároveň si budete přát mít dostatek vůle Blacksada odložit a oddálit tak nevyhnutelné nalistování poslední stránky.

Odkazy:
1. část rozhovoru s Juanem Díazem Canalesem
2. část rozhovoru s Juanem Díazem Canalesem

Juan Díaz Canales, Juanjo Guarnido: Blacksad

Nakladatelství Crew, 2012
224 barevných stran
Doporučená cena: 549 Kč (brožovaný) a 789 Kč (vázaný)