Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Vlaky ve filmu noir – 2. část

Vlaky ve filmu noir – 2. část

Vlaky ve filmu noir – 2. část

TÉMA – VLAKY: Vlaky ve filmu noir – 2. část – IMOGEN SARA SMITH (překlad: ELIŠKA ŽIDOVÁ) –

První část překladového článku si můžete přečíst zde.

Vlakem na útěku

„Člověče, ona vypadala, jako kdyby ji vyhodili z nejmizernějšího nákladního vlaku na světě,“ říká Al o Veře ve filmu Objížďka (Detour). Naskočení na nákladní vlak je příkladem ztracené existence dokonce více než stopování. Během krize se naskakování na vlak stalo epidemií – nákladní vlaky byly někdy tak přeplněné tuláky, že se těmito „boudami“ nedalo projít. Ale od poválečných let postavy ve filmech jezdí nákladními vlaky jen tehdy, když jsou na útěku. Ve filmu The Brothers Rico, až z roku 1957, Richard Conte utíká před pátráním tak, že cestuje v nákladním vagónu: železnice nabízí neviditelnost, útočiště v přehlíženém stínu Ameriky, který naprosto kontrastuje s průhledností skleněných letišť. Auta se svými poznávacími značkami se dají příliš snadno najít; nákladní vlaky projíždějí prázdný, zaplevelený prostor bez povšimnutí.

Dokonce i v Gun Crazy, ve filmu posedlém auty, skončí Bart a Laurie ve vlaku téměř na konci svého útěku. Stejně tak Bill a Kathy ve filmu Tomorrow is Another Day (1951): poté, co utíkají po přestřelce v New Yorku, se zdá, že se vracejí zpátky v čase, dokud se nesetkají s rodinou, podobnou té Joadově, při jízdě do tábora na sběr salátů v přecpané rachotině. Uprostřed putování se prchající milenci poflakují na břehu nad železniční tratí, oblečení v džínách a kožených bundách, a mluví o minulosti. V tomto nezvykle optimistickém železničním noiru se pár navzájem najde během cestování.

Bývalý tulák Robert Mitchum odpověděl na otázku pátrající po cíli jeho mladických toulek: „Nemám vůbec žádný cíl. Jen se nepřestávám pohybovat.“ Jeden teenager v rozhovoru s Thomasem Minehanem v jeho knize Boy and Girl Tramps of America z roku 1934 prohlásil: „Nezajímá mě, jak jedu, dokud jedu.“ Hospodářská krize, stejně jako emocionální krize přenesly na zemi skličující stagnaci a apatii a mobilita se stala všelékem. Od zmodernizovaných, aerodynamických křivek ve stylu art deco až po filmy s Fredem Astairem, uctívaný pohyb kultury 30. let a úplnou svobodu. Lidé jezdili nákladními vlaky jen proto, aby se někam posunuli, pro útěchu, že se dostanou pryč odkudkoli, kde dřív pobývali, a kvůli hluboce zakořeněnému americkému přesvědčení, že nové místo znamená nový začátek.

Příslib cesty vedoucí ke svobodě byl jednou z mnoha tradovaných představ zasažených smrtícím zklamáním filmu noir. Všechny příběhy o útěku končí stejně, postřílenými nebo doslova „zajatými“ uprchlíky. Nákladní vlaky představovaly komunitu nezaměstnaných a bezdomovců a ve filmech noir se staly výhradní doménou zločinců. Ve filmu Shockproof sedí výrazný, v podstatě neškodný pár (na útěku poté, co žena zastřelila svého budižkničemu ex-přítele) nepohodlně v uzavřeném nákladním vagónu, zatímco je tulák poučuje o tom, proč je bezpečnější mít u sebe nůž než pistoli. Žánr dvojice na útěku začíná filmem You Only Live Once (1936) režiséra Fritze Langa, snímkem vytvořeným na obrysech Bonnie a Clyde, jejichž bezcílné závodění kolem srdce Ameriky v ukradené fordce V-8 poskytlo ideální odpočinkovou zábavu pro Američany uvězněné v bahně tehdejší krize. Ve filmu You Only Live Once začíná cesta milenců na mlhou zahaleném odstavném nádraží, kde se zraněný uprchlý trestanec Eddie (Henry Fonda) schovává v nákladním vagónu. Jeho manželka Jo (Sylvia Sidney) ho najde a když Eddie zoufale nabízí, že se sám udá, Jo s naléháním odmítá: „Máme právo na život.“ Ale na konci jejich útěku je právě smrt jedinými dveřmi ke svobodě.

Tajemný vlak

Stejně jako noir převzal motiv jízdy vlakem z 30. let a přidal si vlastní nepřívětivý nádech, vytvořil temné verze dalšího artiklu 30. let – film je umístěn výhradně do osobního vlaku. Tento žánr zahrnoval crazy komedie, jako je Twentieth Century, a napínavé záhadné příběhy, jako je Zmizení staré dámy (The Lady Vanishes). Ať už je zápletka jakákoliv, všechny tyto filmy použily kombinace klaustrofobie a rychlosti, aby vytvořily zvláštní napětí. Špionážní thrillery jako Night Train to Munich a Berlin Express použily vlaky k zapouzdření tehdejší válečné Evropy se všemi jejími riziky, tajemstvími, intrikami a zoufalými plány. V těchto vlacích je plno podezřelých postav a postav tak okázale neškodných, že prostě musí být podezřelé.

Nic v těchto poměrně konvenčních filmech neodpovídá strašidelné scéně v Langově filmu Ministerstvo strachu (Ministry of Fear, 1944), kdy je hlavní hrdina (Ray Milland) propuštěn z blázince do světa šílenějšího než cokoli uvnitř jeho stěn. Poté nasedá na anglickou lokálku, přičemž s sebou nese dort, který právě vyhrál na zlověstném místním trhu. Dělí se o jinak prázdné kupé se slepým mužem, který osahává dort, jako kdyby bylo něco uvnitř ukryté. Strach zapečený do dortů, trhy a rachotící venkovské vlaky – film je oprávněně nazýván hitchcockovský, ale smysl pro chatrnou mysl balancující na okraji, ponoření se do temnoty a spletité objevy patří opravdu k Langovi a jsou to ryze noirové rysy.

Chytré vizuální prvky oživují klaustrofobii v The Narrow Margin

Film Narrow Margin (1952) je naproti tomu prozaický, místo evropské atmosféry disponuje americkými ctnostmi: svižnou akcí a tvrďáckými hláškami. Vlakové prostředí tohoto filmu – o nevrlém policejním detektivovi doprovázejícím vdovu zločince, aby svědčila u soudu – mohlo ušetřit náklady, ale jeho hlavní výhodou je potlačení emocí těch dvou tak, aby si mohli následně vychutnat virtuózní hádku plnou urážek v ping-pongovém stylu. Charles McGraw a Marie Windsor sehrají jednu z těch filmových úžasných nenávistivých afér, stupňující se k úplnému vrcholu urážek, ve stísněném prostoru Pullmanova kupé1. Ačkoli se film netočí kolem záhady, ani zde není vše takové, jak se zdá. Stejně jako v dalších filmech o ohrožených lidech, kteří se snaží přežít cestu vlakem, je tu naznačeno, že nejlepší místo k úkrytu je přímo všem na očích.

Vizuálně nejkrásnější ze všech železničních filmů noir je podceňovaný The Tall Target (1951) režiséra Anthonyho Manna, který ukázal lesknoucí se uhlově černou krásu parních lokomotiv tak úchvatně, jako fotografie O. Link Winstona. (Jeho nečestnou biografii, která odráží nejošklivější noirové milostné trojúhelníky, můžete zhlédnout v dokumentu The Photographer, His Wife, Her Lover.) Mannovo historické drama zachycuje detektiva Johna Kennedyho (Dick Powell), který je přesvědčen, že odhalil spiknutí chystající zavraždění Abrahama Lincolna během cesty na inauguraci2. (Jméno protagonisty nevyžaduje komentář.) Přestože ti, kdo by měli být Kennedyho spojenci, mu nevěří a brání mu v každém kroku, vplíží se do vlaku bez jízdenky a prožije nebezpečnou noc v okázalých vagonech připomínajících labyrint, vyhýbá se nepřátelům a pátrá ve snaze najít budoucího vraha. Vlak jedoucí do Baltimoru je zaplněný nervózní, popudlivou směskou seveřanů a jižanů, úředníků a otroků, povýšených krasavic a záhadných invalidů, z nichž všichni jsou kradmí a proradní, někteří schovaní pod přepychovou vrstvou půvabu. Interiér vlaku je celý vyveden v naleštěných dřevěných panelech a sametových závěsech, zářících střapcích a mosazných držácích jemně osvětlených kulatými plynovými lampami. Během jedné ze zastávek proběhne příšerná rvačka uprostřed stoupající bílé páry a lesknoucích se černých kol lokomotivy. Neustálý zvuk kol je jako osudové odpočítávání hodin.

The Tall Target byl kritizován za nedostatek napětí, protože víme, že Lincoln nebude zavražděn. Kromě toho, že tento přístup opomíjí celou pointu filmů (dalo by se i říci: „jsou to jen herci, nikdo opravdu neumře, tak kde je to napětí?“), je zde také temná, nevyslovená předzvěst, protože víme, že Lincoln bude zavražděn jen o čtyři roky později. Krásný černý vlak evokuje pohřební vlak, Lincolnův expres, který veze prezidentovu rakev do Illinois, cestou přes Baltimore a další města, během národního smutečního obřadu.

Akce na palubě vlaku v The Tall Target

Konec trati

V refrénu vězeňského tradicionálu, známého díky nahrávce, kterou pořídil Leadbelly pro Johna Lomaxe ve věznici Angola, se zpívá: „Ať na mě svítí výjimečný půlnoční svit.“ Někteří folkloristé citovali legendu mezi odsouzenými ve věznici Sugar Land, že světlo vlaku zářící do cely bylo znamením, že vězeň by měl být propuštěn. Podle dalších zdrojů se pouze předpokládalo, že vlak projíždějící kolem vězení symbolizuje svobodu a únik z uvěznění. Ale Carl Sandburg, který vydal svou verzi písně, spekuloval, že zpěvák ve skutečnosti radši touží být pod koly vlaku, než by si odseděl dlouhý trest. Pohyblivost a omezení pohybu, svoboda a osud, útěk a smrt: vlak projíždějící v noci kolem může znamenat cokoli z toho. Záleží na tom, kdo naslouchá.

Van Heflin v klimaxu filmu Act of Violence, odehrávajícím se nádraží

Téměř na konci filmu Act of Violence (1948) se Frank Enley (Van Heflin) tiskne k řetězovému plotu, stíhaný démony své minulosti, na opuštěném kraji města. Zvedne hlavu při tlumeném odbíjení zvonu, slyší slabé zahvízdnutí a přijíždějící vlak. Přejde přes tmavé odstavné nádraží a stojí na kolejích, zatímco lokomotiva v bílém oblaku páry valícím se z komína k němu pomalu přijíždí. V poslední vteřině jí uskočí z cesty, poražený svým pudem sebezáchovy, a vzlykající hanbou se zhroutí.

Frankova druhá šance odčinit zradu, které se dopustil na svých mužích v zajateckém táboře během 2. světové války, přichází na malém železničním nádraží v jeho rodném městě Santa Lisa (nádraží Glendale Southern Pacific Station). Jde tam, aby se setkal s Parksonem (Robert Ryan), který tábor přežil a který Franka pronásledoval kvůli pomstě. Nádraží je v noci opuštěné, papíry a uschlé listí se zmítají ve větru foukajícím přes koleje směrem k opuštěnému nákladnímu vagónu. Na nástupišti jdou proti sobě dva muži jako ve westernové přestřelce, až na to, že jenom Parkson má zbraň. Jak Frank kráčí vstříc smrti, tlumené řinčení zvonu se znovu ozývá a řítící se kola vlaku, spíše než zesilující hudba, podtrhují kulku, která ho sráží k zemi (není to ta, kterou očekával). Parkson pronásledoval Franka přes celou zemi autobusem linky Greyhound, v autě, na lodi i pěšky, nezastavitelný jako zombie. Ale nikdy nebyl spojován s vlaky: ty namísto toho představují ještě vražednější sílu Frankovy viny.

V porovnání s auty vlaky nezabíjejí v noirových filmech tolik lidí, ale zatímco auta ve smyku se nedají kontrolovat, obrací se ve vzduchu a v plamenech vybuchují, vlaky v sobě mají působivou, obrovskou důstojnost napovídající o spravedlivém nebo nemilosrdném fungování osudu. Strýček Charlie (Joseph Cotten) ve filmu Ani stín podezření (Shadow of a Doubt, 1942), jehož zlověstný příjezd do malého městečka Santa Rosa je zvěstován vlakem, nakonec z jednoho vlaku vypadne, když se pokouší zabít svou neteř. A jediný režijní počin Petera LorrehoDer Verlorene (1951) – končí tím, jak jde osamocený přes mrazivou zimní pustinu, jako malá shrbená postava v černém plášti, kde sám ulehá na železniční koleje. Je to další člověk, jehož vzpomínky na válku jsou smíšené se vzpomínkami na jeho vlastní zločiny (jedním z nich byla vražda spáchaná na zastaveném vlaku při náletu.). Daří se mu to, co Frank Enley nedokázal: nechává vlak – jak znějí slova další staré bluesové písně – uklidnit jeho mysl.

Strýček Charlie (Joseph Cotten) a jeho zkáza ve filmu Ani stín podezření (Shadow of a Doubt)

Film Night has a Thousand Eyes (1948) režiséra Johna Farrowa začíná nezdařeným pokusem o sebevraždu v seřaďovacím nádraží přetvořeném Johnem Seitzem (který také snímal Pojistku smrti [Double Indemnity] a Revolver na prodej [This Gun for Hire]) v neklidný, ale nádherný sen. Lesknoucí se lokomotivy se jako inkoust vynoří ze zářivých, stoupajících oblaků páry. Síť zabočujících a křížících se kolejí se slabě třpytí na zemi jako hedvábná pavoučí vlákna. Muž, který něco hledá, nachází na kolejích pár černých rukavic, poté ženskou kabelku s rozházenými věcmi na chodníku. Pak vidí její majitelku, v bílém plášti, běžící po vysokém schodišti na dřevěnou lávku, kde se připravuje ke skoku, zatímco se k ní přibližuje vlak. Na poslední chvíli ji muž chytne a strhne na jinou trať, kde je zahltí oblaka páry a obklopí poryv vzduchu jako obrovský povzdech.

Železnice, stejně jako nádraží, jsou naplněné zneklidňující atmosférou pomíjivosti, zbytků z odjezdů a příjezdů. (Jeden noir odehrávající se na stanici konečné zastávky, Union Station, je neuspokojivě prozaický; nemá nic společného s filmem Union Depot, který je zaplněný tuláky, zloději kabelek, kapsáři, opilci, zpívajícími dívkami na mizině, padělateli a jedním opravdu strašidelným sexuálním maniakem.) Ale kde je stanice hemžící se davem, tam je málo lidí po celé železnici. Ta je místo toho zaplněná řinčením a broušením kovu, dechem těch obrovských železných monster.

Struktury kolejí, drátů, signalizací a přejezdů podobné bludišti vytváří ideální prostředí pro honičky, jako je ta před koncem britského noiru It Always Rains on Sunday. „Jehla v kupce sena,“ poznamenává přednosta železnice k chytání uprchlého trestance v kolejišti – chaos přijíždějících a odjíždějících vlaků, spojovací a rozpojovací vagony, rozdělení tratí, oslepující pára, ubíhající kola. Ale není tu cesta ven a žádný ze špinavých vagonů uhlí nenabízí únik, rozhodně ne víc než vlaky projíždějící na vyvýšené trati nad nudnou londýnskou ulicí, kde se odehrává většinu filmů, které nenabízí žádný prostor ani pohyblivost. Vyčerpaný trestanec běžící blátem a kalužemi s policií v patách se raději snaží vrhnout se dolů do cesty vlaku než jít zpátky do vězení. Také on je proti své vůli na poslední chvíli zachráněn.

Jak sklesle říká žena v Night has a Thousand Eyes, poté co získá zpět svou kabelku a zjistí, že její hodinky jsou rozbité: „Alespoň ty jsem zastavila.“ Vlaky nikdy nezastavují. Šinou se sem a tam, svými cestami se vyplétají ze struktury. Ve filmech z 30. let jsou to kočovné komunity karnevalových umělců (Hoop-La), tuláků (Wild Boys of the Road), nebo euforických boháčů (Příběh z Palm Beach [The Palm Beach Story] – 1942, ale ve stylu 30. let).

Není překvapením, že noir nám umožňuje vidět vlaky prázdné a hrozivé, přibližující se jako sama noc.

Původní článek vyšel v časopisu Noir City, který vydává Film Noir Foundation:
SMITH, Imogen Sara: Trains in Film Noir. Noir City, sv. 6, č. 3, podzim 2011, s. 42–49.

Děkujeme autorce Imogen Sara Smith a šéfredaktorovi Noir City Donu Malcolmovi za svolení k publikování překladu. Ilustrační fotografie použité v článku pochází ze sbírky Film Noir Foundation.

Print Friendly
  1. Pozn. ed.: http://www.railswest.com/pullman.html []
  2. Pozn. ed.: slavnostní obřad uvedení do úřadu []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 245

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru