Apoštolové českého historického docu-dramatu

SERIÁL-TIP: Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Česká televize se konečně vydala cestou, kterou už nějakou dobu kráčí například britská BBC či kabelové televizní kanály jako History Channel. Připravila totiž pro své diváky čtyřdílnou minisérii, která může hrdě nést žánrové označení docu-drama. A jako téma si producenti zvolili příběh slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Příběh veskrze aktuální, neboť jsme před několika týdny oslavili výročí 1150 let, které uplynuly od příchodu těchto osvícených mužů, kteří výrazně ovlivnili domácí raně středověkou kulturu.

Neznalost žánru docu-dramatu je – jak tomu napovídají některé komentáře uživatelů na Česko-Slovenské filmové databázi (CSFD.cz) – očividná. Ano, Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů se skutečně pohybují na hraně mezi hraným filmem a dokumentem. Ale není to výsledek nerozhodnosti tvůrců, jak někteří diskutující neváhají tvrdit. Docu-drama JE už z principu žánrem „na půl cesty“. Přístupnou formou hrané filmové rekonstrukce přináší divákům zajímavá historická fakta. Z dokumentárního filmu si pak bere hlavně komentář vypravěče, který má jednotící funkci – vytváří širší kontext, doplňuje informacemi viděné a ve své podstatě dodává dílu onen „punc dokumentárnosti“. V docu-dramatu tak mizí některé nešvary dokumentu obecně – problém mluvících hlav (tj. soustředění se na předávání informací pouze verbální cestou), přílišná suchopárnost výkladu (tj. důraz na edukativnost bez atraktivity) apod. Docu-drama je poměrně komplexní formou, která výborně splňuje požadavky na předávání vzdělávacích informací v současné době, která cílí na spojení atraktivity s přesností výkladu a zároveň využívá moderních technologií.

Jako bo tьlja plъtьchъ nastojitъ

vьsę tьlęšti pače gnoja gnojęšti

jegda svojego brašьna ne imatь

tako duša vьsjaka otpadajetь žizni

božija ne imušti života

jegda slovese božija ne slyšitъ.

(Proglas)

Na konci prvního tisíciletí byla Velká Morava územím, kde se utvářely církevní dějiny. Nacházela se totiž přesně na místě, kde se střetávaly sféry vlivu Franské říše (tj. západního křesťanství) a Východořímské říše, tj. počínající pravoslavné liturgie. A kníže Rostislav (Milan Bahúl), odmítnut Římem se svou žádostí o vyslání náboženských učitelů, kteří by vyučovali ve slovanském jazyce, se obrací na Východ. Byzantský císař vyšle na Moravu dva vzdělané muže, Konstantina (ve své době jeden z největších géniů tehdejšího světa) a jeho bratra Metoděje. Jejich působením se tak Moravanům konečně dostane mší sloužených v jejich jazyce i překladů evangelií. Zároveň tím vyvolá spor, který se do jisté míry táhne až do dnešních dob. Čtyřdílné docu-drama v režii Petra Nikolaeva1 postupuje velmi pečlivě už od dětství obou věrozvěstů až k jejich smrti. Zároveň se zabývá i historickými okolnostmi a disputací, které se nad náboženskými otázkami vedou v Římě, Konstantinopoli či Řezně a také odhaluje politické spory a zákulisní intriky, pro které se náboženský problém stal vhodnou záminkou.

O relevanci filmového dokumentu by měl poskytnout vodítko zejména seznam odborných spolupracovníků. Ten však v případě Apoštolů Slovanů vzbuzuje oprávněné pochybnosti. Vedle skutečně erudovaných historiků, odborníků na byzantsko-slovanské vztahy, archeologů a církevních odborníků se totiž mezi „odbornými spolupracovníky“ vyskytuje tajemník ekumenické rady, koordinátor projektu Dny lidí dobré vůle, husitský (!) teolog a také akademik, jehož badatelským zaměřením jsou sociální a politické dějiny První republiky (!). Úplně chybí slavisté. A to je chyba, protože seriál v divácích potvrzuje hojně vžitou mýlku, že Cyril s Metodějem přinesli na Velkou Moravu češtinu. Nikoliv. Přinesli staroslověnštinu – později uznanou jako čtvrtý církevní jazyk2. Na tomto místě vzniká asi největší chaos a největší pochybení, které se tvůrcům seriálu – i přes proklamovanou historickou správnost a poctivost – podařilo vytvořit. Veškeré prostory (Byzanc, Velká Morava, Řím, Řezno…) jsou totiž místy, kde se mluví češtinou. Autenticita seriálu by tak byla mnohem větší, pokud by alespoň občas zaznívala řečtina, praslovanština, němčina nebo latina. A když už ne tyto všechny jazyky (chápu, musely by přibýt podtitulky a další prvky potenciálně odrazující diváky), alespoň modlitby mohly být prezentovány ve staroslověnštině. Vytvořil by se tak rozdíl mezi „starou“ latinskou liturgií a „novou“ přinesenou věrozvěsty. Vždyť Proglas3 ve staroslověnštině už pronikl do středoškolských učebnic literatury a Otčenáš má nazpaměť naučený téměř každý student bohemistiky. Má-li být jedním z nosných principů dokumentů osvěta, tým Petra Nikolaeva fatálně selhal. Potvrzují už tak zažitý blud o češtině přinesené na Moravu (hmm… a jak se tady asi mluvilo před příchodem soluňských bratří?). A zároveň jdou tvůrci sami proti sobě, když je v popiscích a komentáři užíváno praslovanských podob slov glagolice a Veligrad (místo dnes užívaných hlaholice a Velehrad). Samozřejmě aniž by cokoliv vysvětlili.

Ale abychom tvůrcům jen nekřivdili. Zřejmá je pečlivost při práci s prameny (do oči bijící – v pozitivním slova smyslu – je hojné citování legend Život Konstantinův a Život Metodějův) a historická věrnost, byť kostýmy a exteriéry působí přeci jen trochu naleštěněji a „nověji“, než by bylo záhodno v historicky autentickém docu-dramatu.

Chvályhodná je i snaha alespoň částečně zbořit některé zakořeněné polopravdy – zejména ty, které se týkají historických skutečností. Podíváme-li se totiž na vyobrazení slovanských věrozvěstů, nejčastěji se setkáme s obrazem dvou kmetů v bohatě zdobených řízách. Seriál ukazuje jinou, pravděpodobnější, realitu. I když přijmeme fakt, že v raném středověku byla  poněkud jiná průměrná délka života, než je dnes, Cyril s Metodějem měli ke kmetskému věku – i na svou dobu – celkem daleko. Padesátník Metoděj a šestatřicátník Cyril také byli kolem roku 863 sice vzdělanými, ale řadovými mnichy – tudíž na zdobené řízy, vyhrazené vyšším církevním funkcím, neměli nárok. Podobně je na pravou míru uvedena i podoba jejich příchodu na Velkou Moravu. S poselstvem, koňmi a spoustou lidí okolo. Ne jen ve dvou, jak to tak nějak implicitně vyplývá z toho, co je nám na škole podsouváno.

Herecká tíha leží zejména na Ondřeji Novákovi – stejně tak, jako ležela na skutečném Konstantinovi, který byl mozkem celého projektu. V seriálu je vykreslen jako moudrý, na svůj věk možná až přemoudřelý filozof až ježíšovského typu. Byl mu dán obrovský dar. Vybírá si však svou daň na Konstantinově zdraví. Misii na Moravu by nikdy nedokončil nebýt svého bratra. Roman Zach v roli Metoděje má skutečně proporce „opory“ (se svými dvěma metry hravě převyšuje všechny ostatní a v mnoha záběrech ční jako dominanta, jako jakýsi odraz biblického apoštola Petra „skály“, na němž byla vybudována církev) a jakoby jeho výška šla ruku v ruce i s charismatem. Scéna, v níž Moravanům naučeným na zpotvořeninu latiny „Krleš, krleš“ navrhne, že mohou používat překlad „Kriste, smiluj se“ má v sobě obrovskou sílu. A to díky Zachově hereckému talentu. Ostatní postavy jsou obsazeny nepříliš známými, ale kvalitními herci. Občas se objevivší vyloženě známá tvář (Josef Abrhám, Vladimír Javorský) nijak nenarušuje celkový dojem „sledování historie“, spíše potvrzuje prestižnost minisérie.

Z celého projektu čiší technická poctivost, s jakou bylo k jeho výrobě přistupováno. Velkolepé exteriéry Velehradu či (na domácí poměry) epické bitvy – to vše je na nebývalé úrovni. O to zarážející jsou však zřejmé technické nedodělky. Zejména je to místy velmi pochybná úroveň počítačem generovaných scén – pokud skutečně tvůrci plánují ze seriálu udělat celovečerní film pro kina, měli by v tomto směru na svém díle velmi zapracovat. Na televizní poměry, resp. domácí televizní poměry, lze však mluvit o téměř špičce. Co však nelze pominout, je kolísavá kvalita zvuku. Mnohdy je postavám velmi špatně rozumět, dialogy se rozplývají v ozvěně místností a nebo naopak překvapují plochostí postsynchronů. A to je problém, vzhledem k faktu, že Apoštolové Slovanů spíše redukují komentář na úkor právě dialogů postav.

Apoštolové Slovanů jsou první vlaštovkou, která může do českých televizních vod vnést nový subžánr – historické docu-drama. 4 Nesou si však s sebou několik vad na kráse, které dílu schází k absolutní dotaženosti. Přesto však se jedná o záslužný počin, který je dost možná cestou, jak trochu upravit vnímání našich dějin, které pořád pracuje s Janem Husem a husitstvím jako s nejvýznamnější érou českých dějin5. Česká televize tak konečně začala naplňovat to, co se od veřejnoprávní televize očekává, a začala dávat peníze svých plátců do smysluplných projektů. Ne jen do pochybných adaptací zavražděných spisovatelek natáčených komerčně úspěšnými režiséry.

Otьče našь, iže jesi na nebesi, da svętitъ sę imę tvoe, da pridetъ cěsarьstvo tvoe, da bǫdetъ volě tvoě ěko na nebesi i na zemli; chlěbъ našь nasǫštьnii daždь namъ dьnьsь i ne vъvedi nasъ vъ napastь nъ izbavi ny otъ lǫkavago.

(Otčenáš)

Pozn. Velký dík za pomoc při vzniku této recenze patří doc. Miroslavu Vepřkovi z Katedry bohemistiky Univerzity Palackého v Olomouci.

Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů

Režie: Petr Nikolaev
Kamera: David Ployhar
Hrají: Roman Zach, Ondřej Novák, Milan Bahúl, Hynek Čermák, Vilém Udatný, Marian Roden, Josef Abrhám, Vladimír Javorský, Tomáš Racek, Tomáš Vaněk
Česká republika, 2013, Česká televize, 4 díly/51 minut