„Jmenuju se Carl Seltz, jsem výběrčí daní a chci jít domů.“

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 31. března 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Drsná škola (Frank Miller, Geof Darrow) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Kdybych měl na recenzi comicsu Drsná škola vyhrazeny jen dvě věty, zněl by text následovně:

Stálo za to čekat na rekonstrukci této knihy přes dva roky? To si pište!

Kdyby mi editor povolil jedno slovo, vypadala by recenze takhle:

Konečně!

Tady by bylo možné promnout unavené oči, zaklapnout notebook, jít se znovu s nejnovějším počinem ComicsCentra, který už teď v březnu aspiruje na cenu za vydavatelskou vypiplanost roku, polaskat a zítra jen posčítat „lajky“. Přesto cítím potřebu vysvětlit, proč Drsná škola prostě ve sbírce žádného comicsového fandy nesmí chybět.

Tento comics vyšel původně mezi lety 1990–1992 a scenárista Frank Miller (Návrat Temného rytíře, série Sin City nebo epos 300) jako námět použil povídku Philipa K. Dicka (1928–1982) Elektrický mravenec. Příběh je skutečně typickou ukázkou tvorby tohoto významného autora „filozofické“ sci-fi, který byl ve svém díle (nebo alespoň v jistém období) fascinován otázkami: Jak se liší lidé od vyspělých robotů? Co na svém chování můžeme označit jako zvlášť lidské? Mají androidi duši? A mají ji vůbec lidé? Nejznámějším příspěvkem na toto téma je román Sní androidi o elektrických ovečkách?, který kongeniálně převedl do filmové podoby Ridley Scott pod názvem Blade Runner (1982). Drsná škola ovšem připomíná svou základní dějovou linií jiný film. Vzpomínáte si na obyčejného chlápka s tváří Michaela Douglase, který jednoho dne vystoupil v losangeleské dopravní zácpě z auta, vydal se domů a jeho cestu lemovaly násilí a destrukce? Tvůrce Volného pádu (1993) podezřívám z toho, že četli Drsnou školu. V ní se totiž obyčejný zaměstnanec pojišťovny Carl Seltz vrací domů… a pozabíjí přitom několik stovek lidí. Ale jmenuje se vůbec Seltz? A skutečně se živí jako likvidátor v pojišťovně? Nejmenoval se předešlého dne náhodou Nixon a nepracoval jako výběrčí daní? A nezůstaly po něm v L.A. blízké budoucnosti také hromady mrtvol?

V Drsné škole se setkáváme s několika příznačnými dickovskými motivy – krizí identity, prolínáním snu a skutečnosti, podvrženými vzpomínkami, umělou inteligencí, která prochází bolestným sebeuvědomovacím procesem. To vše v dravém, akčním podání Franka Millera, který stěží dopřeje svému hrdinovi vydechnutí, nechává jej destruovat okolní svět, a zároveň podrobuje nelítostné demontáží i jeho vlastní tělo a mysl. Dialogy jsou úsporné (jak je u Millera zvykem) a svůj oblíbený prvek, vnitřní komentář, nahrazuje autor samomluvou, kdy hlavní postava nechápe, co se vlastně děje, a stále se verbálně utvrzuje v přesvědčení, že je normální chlap s funkční rodinou. Mimochodem, Dickova povídka Elektrický mravenec (česky vyšla roku 2002 v povídkovém souboru Minority Report) je jakékoli akce zbavena a vypráví příběh majitele úspěšné továrny na zbraňové systémy, který po dopravní nehodě procitá v nemocnici, s překvapením zjišťuje, že je pouhým elektrickým mravencem, tedy organickým robotem, a začíná experimentovat s iluzivním charakterem světa, který do té doby považoval za objektivní realitu.

Ovšem důvodem, proč si po přečtení comicsu protřít ony zmíněné unavené oči (respektive vzít si na jeho prostudování týdenní dovolenou), je kresba Geofa Darrowa. Millerovy vize (operací hrdiny počínaje a řetězovými bouračkami konče) jsou totiž vyvedeny v takových detailech, že to oči jednoduše nestíhají. Velkoformátovou knihu (254 x 326 mm) tak bude čtenář brát do rukou znovu a znovu, a stejně nezachytí vše, co Darrow do svých (zhusta celostránkových, ale někdy i dvojstránkových) kompozic vložil. Doslova si vyhrál s každým šroubkem, každým střepem či nápisem na ulicích L.A., které má dystopický charakter totálně přelidněné megalopole s bezdomovci, násilníky, obyčejnými lidmi, organickými roboty, automobily (jejichž značky odkazují na herecké ikony akčního filmu 80. let a svou podobou dodávají příběhu zvláštní retro nádech) a všudypřítomnou reklamou na sexuální služby všeho druhu. Byla by chyba zapomenout v této souvislosti na koloristu Clauda Legrise, jenž výrazně pomáhá čtenářově orientaci v obrazech.

Aniž bych chtěl na této publikaci hledat za každou cenu nějaké mouchy, jediné, čemu nerozumím, je trochu křečovitá snaha překládat do češtiny originální titul Hard Boiled. Drsná škola je sice korektním překladem sousloví „hard boiled (school)“ vztahujícího se k drsné škole americké detektivky, reprezentované Hammettem, Chandlerem nebo raným Macdonaldem, s nimiž Millera spojuje pojetí postav a důraz na akci, ale v souvislosti se sci-fi dickovského ražení bych se mu nejspíš vyhnul.

Na závěr poznámka, proč příprava Drsné školy pro tuzemské vydání trvala dva a půl roku. Jak vysvětluje tisková zpráva ComicsCentra, kniha prošla kompletní digitální rekonstrukcí, aby byly odstraněny chyby vzniklé původním analogovým zpracováním či skenováním litografií. Asi nejlepší je zabrousit přímo na stránky vydavatele. Zde se lze na ukázce přesvědčit, jak vypadala kresba a barevnost před a po rekonstrukci.

Protože tato restaurovaná verze má v ComicsCentru světovou premiéru a vzhledem k tomu, že exkluzivní (stovkou kusů limitovaná) edice Drsné školy se navzdory ceně vyprodala během několika hodin, doporučoval bych s nákupem „běžné“ verze příliš neotálet.