Dennis Hopper: Interviews

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

Jen málo osobností ze světa filmu mělo tak pohnutý život a dokázalo opakovaně „vstát z mrtvých“ a začít svou kariéru od znova jako Dennis Hopper (1936–2010). Hollywoodský enfant terrible na sebe poprvé upozornil v polovině 50. let po boku duševně (rebelantsky) spřízněného Jamese Deana, ale záhy si za své vzpurné chování v Hollywoodu vysloužil pověst zapovězeného herce. Byl to dnes již památný konflikt s Henrym Hathawayem při natáčení westernu From Hell to Texas (1958), kterým před sebou na dlouhých osm let zavřel dveře všech velkých studií, aby se pak díky témuž režisérovi mohl vrátit zpět na hollywoodské výsluní po bok velkých hvězd (konkrétně Johna Waynea a Deana Martina ve westernu Synové Katie Elderové). Po veleúspěšné Bezstarostné jízdě (1969), která spolu s dalšími progresivními snímky mladých režisérů koncem 60. let iniciovala zrod Nového Hollywoodu, znovu narazil na dno s komerčním propadákem The Last Movie (1971). Hopperovo vysněné životní dílo bylo odsouzeno k nepochopení a dodnes (do jisté míry neprávem) stojí ve stínu jeho volnomyšlenkářského motorkářského debutu. Obdobně je tomu i v případě jeho pozdějších režijních projektů, ryze punkového kanadského snímku Out of the Blue (1980) či atmosférického neonoiru s Jennifer Connelly a Virginií Madsen Žhavé místo (1990). Po Hopperově druhém comebacku v polovině osmdesátých let, kdy definitivně překonal dlouholetou závislost na drogách a alkoholu, bylo totiž spíše než jeho režijní tvorbě věnováno podstatně více pozornosti jeho výrazným excentrickým rolím, zejména z pro něj velmi úspěšného roku 1986 (Modrý samet, Na břehu řeky a Hráči z Indiany).

O nedoceněnosti Hopperovy subverzivní režijní tvorby aktuálně píše redaktor amerického časopisu o nezávislé filmové scéně Filmmaker Nick Dawson v jím editované knize rozhovorů s Dennisem Hopperem ze série „Conversations with Filmmakers“.1 Šestadvacet sebraných rozhovorů (a profilově laděných textů) o Hopperovi z více než padesátiletého období jeho aktivní tvorby náležitě demonstruje Dawsonovy teze o zneuznaném umělci. Pro většinu novinářů se terčem zájmu stával Hopperův životní příběh stydlivého farmářského chlapce ze zapadákova na americkém středozápadu, který „herecky vyrostl“ po boku Jamese Deana, bouřil se proti autoritám a ničil svůj talent pod vlivem drog a nabubřelého ega. I v textech z 80. a 90. let se mnoho autorů vrací k divokému období hercovy kariéry na přelomu 60. a 70. let a ke stále živému odkazu Bezstarostné jízdy. Nick Dawson mimochodem bystře poukazuje, že ačkoliv Hopper většinu své kariéry strávil diskuzemi o Bezstarostné jízdě, v době jejího uvedení do kin o ní vzniklo jen relativně málo rozhovorů, což jen svědčí o tom, jak nečekaný její komerční úspěch byl. (str. xiv)

Nelze si rovněž nevšimnout, v jakých typech časopisů se o Hopperovi psalo – vedle časopisů pro teenagery v rané fázi jeho kariéry si jeho nonkonformní osobnost nezřídka nacházela cestu na stránky nejrůznějších mužských a ženských časopisů typu Esquire, Gallery či Viva – a že serióznost těchto magazínů byla přímo úměrná skandálům, které Hoppera obklopovaly. Jedno však mají všechny texty společné, a to Hopperovu otevřenost. Míra upřímnosti (nejen) v souvislosti s jeho drogovou závislostí bude možná pro někoho až překvapující. Ve vyčerpávajícím, třicetistránkovém rozhovoru s Lawrencem Lindermanem z roku 1972 Hopper například otevřeně hovoří o svých kontroverzních názorech na legalizaci heroinu, případně o své (ne)závislosti na kokainu a zkušenostech s dalšími omamnými látkami. Téma závislosti je stěžejní i pro text Davida Dodda z roku 1995, který původně vyšel jako součást jeho knihy Playing It Straight: Personal Conversations on Recovery, Transformation and Success, v níž o svých drogových úletech rozmlouvá řada amerických umělců. Z pozdních článků bezesporu vyčnívá rozhovor s věhlasnou novinářkou Lynn Barber pro britský Observer, ve kterém se autorka nezdráhá jízlivě komentovat některé hercovy výroky a jeho chování a v němž jsou mj. citovány Hopperovy pobouřené reakce na tehdy aktuální knihu Petera Biskinda Bezstarostní jezdci, zuřící býci, která Hoppera nevykreslila zrovna nejpříznivěji. Kdybych ovšem měla vyzvednout jeden vskutku unikátní rozhovor, pak by to byl ten, pod nímž je autorsky podepsán sám Dennis Hopper a který vedl s Quentinem Tarantinem v době jeho práce na střihu Pulp Fiction (1994). Je zajímavé sledovat vzájemné interagování těchto rebelů – jednoho téměř na sklonku kariéry a druhého teprve na vzestupu. Velkého prostoru se v něm dostává Tarantinově „soukromé filmové škole ve videopůjčovně“ a nové vlně násilí v tehdejších filmech.

Diskutovaná témata se sice v jednotlivých rozhovorech nezřídka opakují a naopak některá fakta se ve všech ne zcela shodují (například rozpočet Bezstarostné jízdy není vždy uváděn stejně), ale s tím se u publikace tohoto typu předem počítá. Úsměvná je reakce Tonyho Shafraziho z rozhovoru pro newyorský Index Magazine z roku 19992: když si čtenář téměř v každém rozhovoru přečetl o Hopperově klíčové hádce s Henrym Hathawayem, o které se herec vždy zeširoka rozvyprávěl, reportérova otázka „To byl kdo?“ na adresu Hopperovy poznámky o významném režisérovi studiové éry vskutku vyčnívá.

I po své smrti Dennis Hopper stále zůstává provokativním umělcem se silně podmanivým kouzlem osobnosti. Čím více o něm víte, tím více prahnete poznat jej blíže, byť s jeho názory a představami o světě zcela nesouhlasíte. Kniha Dennis Hopper: Interviews doplněná o tvůrcovu komentovanou osu života a filmografii je ideálním startovním zdrojem informací o tomto  fascinujícím filmovém rebelovi.

Dennis Hopper: Interviews

Nick Dawson (ed.)
University Press of Mississippi, 2012
240 str.
kniha je k dostání na webových stránkách vydavatele