Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Fantastický trip za hranice sdílených iluzí

Fantastický trip za hranice sdílených iluzí

Fantastický trip za hranice sdílených iluzí
RECENZE: Futurologický kongres (režie: Ari Folman, 2013) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Nedělní projekce Futurologického kongresu se v Karlových Varech nesla ve zvláštním duchu. Snad to bylo jejím načasováním na půl desátou dopoledne, ale značná část diváků se místo pozorného sledování filmu oddávala spokojenému podřimování. Některé nový snímek Ariho Folmana naopak nadchnul a dojal až k slzám. Jako divák se k druhé skupině hlásím s radostí, jako filmový kritik se ale v této pozici ocitám nerad. Postihnout  tento film slovy a snažit se psaným, pokud možno souvislým projevem vyjádřit zážitek z jeho sledování, totiž představuje nelehkou výzvu. Jednak proto, že ty největší emocionální zbraně filmu je dobré ponechat v utajení a jednak proto, že jejich výjimečnost jednoduše uniká většině analytických nástrojů a racionálních zdůvodňovacích mechanismů. Na úvod se tak omezím jen na jedno vcelku obecné a možná trochu senzační prohlášení: Futurologický kongres se v pozitivním smyslu nepodobá téměř ničemu, co v současné kinematografii vzniká.

Folmanovu volnou adaptaci sci-fi povídky polského spisovatele Stanislawa Lema někteří připodobňují k jiným vědeckofantastickým snímkům o vztahu mezi realitou a fikcí (eXistenZ, Matrix). Futurologický kongres má ale ideově i formálně přece jen mnohem blíže k dosud nejznámějšímu filmu izraelského režiséra, Valčíku s Bašírem. Netradiční ztvárnění traumatické zkušenosti z války zaujalo diváky i festivalové porotce svým neotřelým přístupem založeným na překvapivém kontrastu animace a autentických záběrů. Animace navíc Folmanovi, který byl současně hlavním hrdinou filmu, sloužila jako svého druhu autoterapie – jako prostředek vzpomínání na potlačenou minulost. Motiv vzpomínek, které si protagonista aktivně (znovu)vytváří a do jisté míry jimi nahrazuje nebo částečně překrývá skutečnost, se objevuje také v Kongresu. Stejně tak se ale tento nesmírně ambiciózní snímek věnuje pozici (ženských) hereckých hvězd v současném hollywoodském systému, nastupující digitalizaci, fetišistickému uctívání nových technologií a zhoubné lidské tendenci unikat do stále dokonalejších iluzí.

Příběh Kongresu se přitom nabízí popsat jako propádání do čím dál větší hloubky, během kterého postupně přichází na řadu výše zmíněná témata. Nejde o klasické vyprávění, jež by pouť do říše fantasmat a přeludů motivovalo dobrodružným cílem a překonáváním překážek, ale o sérii několika navazujících oddělených segmentů. Hranice mezi nimi jsou zprvu dobře patrné, aby se poté úplně rozpily v uhrančivý rej křivek, fluidně se proměňujících postav a slovy nepojmenovatelných bytostí. Průvodcem na této cestě je americká herečka Robin Wright, která zde hraje samu sebe – čtyřicátnici, jež má nejlepší roky za sebou a hollywoodští bossové už ji považují za odepsanou. Záchrana ovšem vězí v technologickém zázraku: nově vyvinutém „skenování“ herců, jejichž dokonalé klony pak továrna na sny může nekonečně dlouho využívat jako v čase zafixované, nestárnoucí divácké idoly. Kongres tak mimo jiné vtipně reflektuje současnou touhu Hollywoodu vyrábět pokud možno levné, na známém produktu postavené série filmů na pokračování.

Další narativní kotvou, k níž se Kongres opakovaně navrací, je mladý Aaron, syn Robin. Aaron trpí vzácným Usherovým syndromem, který jej předurčuje k pomalu postupující hluchotě a slepotě. Ani tato postava se neobjevuje v Lemově předloze, takže by bylo snadné ji označit za prostředek bezúčelného citového vydírání. Chlapcova choroba má ale v Kongresu svůj smysl, který souzní s významovým zaměřením filmu. Jak prohlásí Paul Giamatti při lékařském vyšetření nedoslýchavosti, Aaron symbolizuje možný technologický pokrok v oblasti vstřebávání filmové a jiné mediální zábavy, kdy příjemce vnější stimuly v mozku sám přetváří ve vlastní fikci na základě svých vzpomínek, tužeb a představ.

Především pro první polovinu Kongresu je příznačné, že dialogy jsou až na výjimky zcela podřízeny tématu. Film se tak doslova stává rozpravou nad mizením hmatatelných zážitků, digitalizací a mediálním fetišismem obecně. Může to téměř vypadat, že snímek své myšlenky tímto způsobem sděluje snad až příliš polopaticky. Vše se ale mění s nástupem závěrečných dvou aktů, které naopak rozhovory minimalizují na úkor halucinačních animovaných výjevů. Těžko tyto obrazy přirovnávat k něčemu známému pozemskému, přestože jsou mimo jiné zabydleny dobře známými postavami jak z popkultury, tak z různých typů mytologií. Jde v tu chvíli o jakousi extrémní formu kolektivního lucidního snění, které jako by se odehrávalo na nebeských astrálních pláních. Je zkrátka nutné to na vlastní oči vidět.

Ty nejtěžší emocionální údery, které Kongres na svém konci udílí, pak zužitkovávají téměř všechno, co do té doby snímek opatrně rozehrál. Nejen že se v této finální fázi celého „tripu“ skutečně vytrácí jakákoli jasná hranice mezi realitou, snem, minulostí a budoucností. Završuje se tu také putování Robin a Aaronův osud, což jednotlivým obrazům a montážím dává tu největší váhu. Futurologický kongres je striktně umělecké, ale svým záběrem odvážné dílo epických rozměrů, jež sice reflektuje aktuální technologická dilemata, ale dělá to unikátním způsobem a zároveň má univerzální platnost překračující dnešní dobu. Takhle originální dystopické sci-fi s nezapomenutelně mrazivým dopadem tu nebylo roky.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru