Zde se nacházíte: 25fps » Komiks » Jak to doopravdy bylo se šéfem Labraziem

Jak to doopravdy bylo se šéfem Labraziem

Jak to doopravdy bylo se šéfem Labraziem
RECENZE – KOMIKS: Eric Powell: Goon: Mé vražedné dětství (a další tragické historky) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Když jsem se v recenzi na první knihu Goona zmínil o Alanu Mooreovi, nebyla ta poznámka úplně mimo. Pokračování, které nakladatelství ComicsCentrum v rychlém sledu (v rámci reklamní kampaně Vítězný Goonor) pro čtenáře připravilo spolu s dotiskem jedničky, mou myšlenku ještě potvrdilo. Dílo Erica Powella však mnohem více než se zmíněnými Strážci snese srovnání s Mooreovou Ligou výjimečných. Tam, kde Moore koncipuje svůj dvoudílný comics s přiloženými prózami a dalšími bonusy v (ironickém) duchu šestákových dobrodružství pro mladé chlapce z přelomu 19. a 20. století, dovádí Powell k dokonalosti stylizaci Goona jako brakového čtení pro chlapce z 50. let. Včetně onoho sebeuvědomělého mooreovského pomrkávání.

V jedné poznámce ve skicáři Powell zcela správně píše, že v Goonovi přece funguje všechno. Ano, za předpokladu, že jste suverénní autor s jasnou vizí a promyšleným konceptem, pak vám (podobně jako Powellovi) funguje všechno. Tak vedle sebe může stát bez problémů úvodní černobílá retrospektiva o tragickém Goonově dětství a o tom, jak se objevila ve městě zombie nákaza, příběh se šíleným vědcem dr. Slitinou, trojice opravdu hodně bizarních historek (z nichž prostřední nakreslil Kyle Hotz) nebo vysvětlení, jak se vlastně dali dohromady Goon a jeho „divnooký“ kamarád Franky. Dvoustránková comicsová parodie (ve své podstatě stejně politicky nekorektní jako věci z Ennisovy Bandy) přechází do dalšího dobrodružství zcela v duchu „spojováků“ mezi televizními skeči Monty Python.

Vrchol pro mě pak představuje třetí kapitola, rámovaná „fotorománem“ o chlapci, který odchází z domova, na své cestě nachází zaprášený goonovský comics a ten mu pořádně „otevře oči“. Není náhoda, že jde právě o příběh z dětství, kde se Goon poprvé setkává s Frankym. A je to příběh o dětské šikaně, ponížení a nahromaděném vzteku, který vyvře na povrch v nezapomenutelné replice: „Ale na co bych ho (Goona) potřeboval, když jsem plnej vzteku a mám kus olověný trubky?!“

Jestliže jsem na první knize oceňoval zejména výtvarnou stránku a bavil se tím, jak Powell v duchu zvolené stylizace rezignuje na konstrukci smysluplných zápletek a jejich rozuzlení, ve druhém dílu už jsem si vychutnával každé políčko, každou repliku (a není to jen kvůli tomu, že stejně jako Goon a Franky miluju Ingrid Bergmanovou).

Goon je trefa (tentokrát sice chybí reklama na Atomový hněv, ale plně ji nahrazuje představení sady Goon junior, s jejíž pomocí už nikdy nebudete za třídního otloukánka), dárek pro všechny příznivce originálních autorských comicsů a výživná porce zábavy pro jedince s vyhraněným smyslem pro humor.

P. S. Takže mu odpouštím i ty dvě hrubé pravopisné chyby v (jinak velmi kvalitně odvedeném) překladu.

Eric Powell: Goon: Mé vražedné dětství (a jiné tragické historky)

Comics Centrum, Praha 2013
136 barevných stran
299 Kč (v e-shopu vydavatele)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 267

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru