Nesnesitelná lehkost beztíže

RECENZE: Gravitace (režie: Alfonso Cuarón, 2013) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Impozantní. To lze o nejnovějším filmu mexického režiséra Alfonsa Cuaróna říct bez nejmenších pochyb. Působivě natočené vesmírné drama přináší jednak poměrně reálné, závažné a divácky atraktivní téma přežití člověka v jednom z nejnehostinnějších prostředí, jednak se při té příležitosti navíc vehementně snaží napravit množství filmových nešvarů, kterými dnes stále trpí většina snímků zasazených do otevřeného vesmíru. Cuarón si v Gravitaci dává velmi záležet na tom, aby věrohodně zachytil zákonitosti působení fyzikálních sil i techniku a vybavení používané dnešními astronauty a vytvořil tak autentické prostředí vědeckých misí na orbitě planety.

Míra preciznosti a věrnosti, se kterou se režisér snažil přivést na stříbrné plátno atmosféru orbitálních misí, už si oprávněně vysloužila nadšené přijetí a uznání diváků a kritiky po celém světě. Snaha věrněji ilustrovat práci a pohyb v orbitálním vzduchoprázdnu mezi konkurencí odlehčených sci-fi, které si v zájmu akce s fyzikálními zákony hlavu příliš nelámou, připomíná závan čerstvého vzduchu ve vydýchané místnosti. Přesto a vlastně také právě proto ovšem zamrzí, že v některých poměrně klíčových momentech film docela zbytečně upouští od své jinak solidní snahy o věrohodnost, často ve snaze posílit vypětí a drama. S ohledem na to, že tyto aspekty ale mnohdy vyznívají dost konvenčně, jim poměrně viditelné technické ústupky také příliš nepomáhají.

Mnoho lidí se v souvislosti s Gravitací uchyluje k termínu sci-fi a jako obvykle se takový termín stává i dost jednoduchým a oblíbeným zaříkávadlem proti připomínkám na úkor případných nesrovnalostí. „Vždyť je to jenom sci-fi.“ Faktem je, že film je oficiálně prezentován jako vědeckofantastický thriller a vesmírné drama, nicméně který z žánrových prvků je v něm opravdu dominantní a udává tón všemu ostatnímu? Jak moc smyšlený nebo realistický je vlastně film, oslavovaný pro svoji autentičnost?

Z hlediska žánru je konkrétně příslušnost filmu k science fiction poněkud sporná. Termín „vesmírné drama“ je velice výstižný, protože zcela odpovídá povaze prostředí i příběhu, se kterým se tu setkáváme. Stejně tak pojem thriller docela výstižně poukazuje na formu výpravy. Termín sci-fi je ovšem trochu problematický a hraje tu vlastně spíše okrajovou roli.

Prakticky vzato se totiž film odehrává v současných reáliích vesmírného programu a zajímavým způsobem kombinuje prvky reálné, mírně futuristické i dnes už anachronické. Setkáváme se tu na jednu stranu s aktuálními a stále sloužícími vesmírnými instalacemi, jako je Hubbleův teleskop a stanice ISS. Nadto ve filmu sehraje roli také samostatná čínská vesmírná stanice Tiangong, která je v současnosti ve výstavbě a dokončení je plánováno na rok 2020. Souběžně s tím se však ve filmu setkáme i s fiktivním raketoplánem Explorer, což je naopak prvek hned ze dvou důvodů anachronický. Prvním důvodem je, že program raketoplánů NASA byl už v raném stádiu produkce filmu v roce 2011 definitivně ukončen závěrečnou misí STS-135 raketoplánu Atlantis. Od té doby supluje funkci raketoplánů převážně ruský raketový program Sojuz, než se podaří vyvinout plnohodnotného nástupce. Zároveň i samotný raketoplán je v rámci vlastního programu smyšlený, protože reálný Explorer byl pouze jednou z mnoha nefunkčních replik 1:1 a dnes je pod změněným jménem Independence vystavený v Kennedyho vesmírném centru na Floridě.

Film se tak vlastně pohybuje v určité šedé zóně na pomezí „obyčejné“ a vědecké fikce, s ohledem na to, že vědecká fikce je obvykle založená na využívání technologických a vědeckých prvků, které výrazně vybočují ze svých dobových okolností. A vzhledem k tomu, že ani zatím nedokončená čínská stanice nepředstavuje příliš zásadní technologický pokrok (i ve filmu je zmínka o v základu převzaté ruské technologii), o skutečné science fiction se tu vlastně asi příliš mluvit nedá.

Gravitace se snaží působit na diváky intenzivně na mnoha úrovních najednou. Zaprvé je to zobrazení prostředí, extrémních přírodních podmínek, do kterých se člověk vydává ve snaze je prozkoumat, přežít v nich a najít v nich nějaké využití pro vlastní potřeby (např. budováním infrastruktury satelitů) i za cenu velkých obtíží a rizika. Na této úrovni se režisér záměrně rozhodl vydat výrazně realistickou cestou, která by v dnes převládající konkurenci futuristických vizí vesmíru trochu osvěžila povědomí o tom, jak se teď věci v realitě mají, a zároveň dokázala, že i prostředí dnešního vesmírného programu nabízí atraktivní hrací plochu pro napínavé drama.

Zadruhé je to dějová rovina, samotný proces přežití (respektive boje o přežití) a obtíže a nároky, které s sebou nese. Ten si staví základnu na zatím jen hypotetické, ale rozhodně ne nereálné hrozbě takového zahlcení orbity vesmírným odpadem, že by jedna relativně malá havárie mohla nastartovat řetězovou smršť a udělat z oběžné dráhy nadlouho smrtelně nebezpečnou oblast. Tady už musí film logicky přistoupit k jisté míře fabulace, protože úroveň zamoření orbity zatím není až tak kritická a navíc světové mocnosti, investoři stovek miliard dolarů do vesmírného výzkumu a nákladných orbitálních instalací, tento problém dlouhodobě sledují a snaží se riziku v zájmu svých obřích investic vyhnout. Ze stejného důvodu pro něj také, byť zatím neúspěšně, hledají do budoucna nějaké řešení.

Zatřetí je to pak rovina výpravy, osudy samotných postav ve filmu a způsob, jakým je film divákům zobrazuje. Zde Alfonso Cuarón volí poměrně typickou hollywoodskou cestu, sází na silné emoce a citovou vazbu postav, respektive hlavní postavy doktorky Ryan Stoneové (Sandra Bullock) s publikem. Dr. Stoneová jde coby postava částečně ve stopách své slavné předchůdkyně Ellen Ripleyové z Vetřelce a film na to nezapomíná poukázat i přímo, například citací z posledního hlášení Ripleyové z lodi Nostromo. Přesto je ale podobnost s Ripleyovou spíše symbolická, protože Ryan Stoneová ani zdaleka nepředstavuje tak silný ženský archetyp, jakým se postava Ripleyové proslavila. Ryan je o hodně blíž k určitému průměru, v porovnání s Ripleyovou je o dost citlivější a se svými okolnostmi se viditelně hůř potýká. Její situaci přitěžuje i utkvělé trauma ze ztráty dcery, se kterým se nikdy nedokázala vyrovnat a které ji teď v nejtěžších chvílích dovádí až k pochybám o smyslu svého vlastního přežití. Poslední, co jí pomáhá udržet jasnou mysl a směr, je druhý přeživší, velitel mise Matt Kowalski (George Clooney), který najde cestu k záchraně. Zatímco dr. Stoneová coby astronautka představuje model zelenáče se základním výcvikem, který se v praxi teprve nervózně otrkává, Kowalski je typ klidného starého mazáka s lety zkušeností a hromadou historek, díky kterým (a své zálibě v country muzice) působí trochu jako vesmírný kamioňák. Jeho vyrovnaný nadhled a rozvaha pomáhá Stoneové udržet klid a nevzdávat se naděje na záchranu, dokud jí k tomu zbývá alespoň pomíjivá šance.

Zatímco se dr. Stoneová s pomocí rad poručíka Kowalského prodírá svým nechtěným dobrodružstvím, film si na pozadí děje otevírá příležitosti pro další aspekt, který v jeho podobě a vyznění sehrává významnou roli – symboliku. Cestou ze smrtelného ohrožení zpět na pevnou půdu matičky Země si film pohrává například s motivy narození, respektive „druhého“ narození, počínaje vstupem Ryan Stoneové do ISS, který ve chvilkovém náznaku lidského embrya s horizontem planety na pozadí budí vzpomínku na 2001: Vesmírnou odyseu, a konče vystoupením z vody, pomalým postavením se na vlastní nohy a prvními chatrnými kroky po přistání, když si po dlouhém pobytu ve stavu beztíže tělo znovu zvolna přivyká na účinky oné titulní gravitace. Během proplouvání vesmírnými instalacemi a hledání použitelného modulu pro návrat domů navíc Ryan míjí nejrůznější pozůstatky po uniknuvších obyvatelích dané stanice, mezi jinými i ikony a sošky spojené s různými kulturami a formami náboženství, odpradávna univerzálního symbolu a zdroje naděje a spásy, ke kterému se nakonec ve chvílích největší tísně obrátí i sama Ryan.

Film je zachycen z velké části ve velmi dlouhých kontinuálních záběrech s omezeným množstvím střihu, což koresponduje s většinou pozvolnějším, vyrovnaným a hloubavějším tempem, kterým se Gravitace opět přibližuje stylu svých výše zmíněných slavných předchůdců. Ať už se jedná o panoramatické záběry vnějšího vesmíru a planety, nebo dlouhé táhlé průlety jednotlivými moduly vesmírných stanic, režisér Cuarón a kameraman Emmanuel Lubezki dávají jen s výjimkou akčnějších destruktivních pasáží přednost dlouhým plynulým záběrům.  Zejména v interiérech kamera místy budí u diváka dojem nezúčastněného pozorovatele, následujícího dr. Stoneovou na její náročné cestě, aniž by přímo zasahoval do děje.

Snaha kombinovat v jednom filmu rozdílné, místy i trochu protichůdné záměry a prostředky k jejich dosažení (pomalé a rozjímavé putování za záchranou versus divoké údery vnějšího nebezpečí nebo snaha o realističnost versus ústupky dramatizaci) ale způsobuje i určitou míru tření. Film je v některých místech silně na vážkách, ke kterému stylu se přiklonit a občas zvolí poněkud unáhleně přímočaré řešení, které třeba víceméně vyhoví dramatické straně problému, ale tu technickou přitom zbytečně uzemní. U drobností, které se dokážou ztratit v probíhajícím ději, by patrně nebylo o čem mluvit. Je ovšem škoda, když tvůrce zvolí ze všech myslitelných řešení jedno silně nevěrohodné vprostřed některé z vrcholových scén, kde před očima trochu pozorného diváka takřka není úniku (scéna visení na ISS, případně finální sestup do atmosféry). Trochu rozpačitě může působit i způsob, kterým režisér buduje napětí z klesající zásoby vzduchu dr. Stoneové, když procenta kyslíku s ohledem na běh času v rámci děje ubývají (nebo naopak neubývají) velmi rozporuplným tempem. Podobné (a ve většině případů docela nadbytečné) oběti hollywoodské stránce filmového vyprávění mrzí především ve světle toho, jak důkladnou práci si Alfonso Cuarón dal po technické stránce se zbývající naprostou většinou filmu (včetně zdánlivých maličkostí, jako je absence vnějšího zvuku ve scénách ze vzduchoprázdného prostoru). Vysloveně potěšit naopak můžou různé chytré detaily, jako je využití hasicího přístroje coby manévrovací trysky po vzoru WALL-Eho.

Celkově vzato ovšem Gravitace představuje skutečně úctyhodný příspěvek do žánru seriózního vesmírného dramatu a staví povážlivě vysokou laťku dalším filmům, které se do něj budou snažit zařadit v budoucnu. Alfonso Cuarón v něm důstojně připomíná, že filmový příběh zasazený do vesmíru se dokáže velmi dobře obejít i bez hyperpohonu a laserových zbraní a přitom zanechat hluboký a poutavý dojem. Je trochu škoda, že se režisér k vesmírnému žánru údajně dál vracet nehodlá, protože soudě dle aktuálního filmu je ve stavu beztíže téměř jako doma.

Gravity

Režie: Alfonso Cuarón
Scénář: Jonás Cuarón, Alfonso Cuarón
Kamera: Emmanuel Lubezki
Střih: Alfonso Cuarón, Mark Sanger
Hudba: Steven Price
Hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Harris, Paul Sharma
USA, 2013, 91 min.
Premiéra v ČR: 3. října 2013 (Warner Bros. CZ)