Zmizení křesťanských zásad

Denis Villeneuve, donedávna výhradně festivalový tvůrce, se letos protlačil na hollywoodskou půdu a vyrukoval s velmi dobře hodnoceným detektivním thrillerem. Naneštěstí funguje pouze v rovině významové a emoční. V rovině pragmatičtější, tedy narativní a stylistické, za svým často citovaným předchůdcem Zodiacem (2007) Davida Finchera mocně zaostává.

Tohle občasné srovnání dvou filmů je však přinejmenším diskutabilní. Zaprvé je nutno podotknout, že Zodiac je více než kriminálním thrillerem spíše dokudramatem a zadruhé se více zaobírá samotným vyšetřovacím procesem, než že by směřoval cíleně k rozuzlení. Zodiac je navíc faktografickým filmem a procedurálním thrillerem, který je téměř identický se svou literární předlohou pramenící ze skutečného nevyřešeného případu. Zmizení je naopak fiktivním výplodem scenáristy Aarona Guzikowskiho, jenž si obstojně pohrává s narací detektivního filmu, ale zároveň dodržuje schéma klasické hollywoodské narace a střídá žánry kriminálního thrilleru (Lokiho vyšetřování), rodinného dramatu (osud dvou rodin) a filmu o pomstě (osobní linka Kellera Dovera). Styčné body se Zodiacem jsou možná patrné u vyšetřovací části a faktu, že se v něm objevuje obličej Jakea Gyllenhaala (jehož postavy jsou diametrálně odlišné). Zodiac přeci jen používá naprosto odlišné způsoby vyprávění a častuje diváka nadměrným množstvím informací, zatímco Zmizení většinu informací zatajuje, ba co víc, některé z nich dokonce falešně interpretuje a ve světle nových událostí pak detektiv Loki vypadá jako vyšetřovatel s velmi chatrným smyslem pro správný úsudek. Loki totiž od začátku přehlíží jasné indicie vedoucí k odhalení pravého únosce dvou dětí a tam, kde trochu zkušenější a přemýšlivější divák má již více či méně jasno, detektiv stále tápe a prozře až v samotném závěru, který se prezentuje jako šokující twist. Zmizení navíc obsahuje typické narativní berličky pro popohnání příběhu (náklaďák na semaforech, pistole ve výslechové místnosti atd.) a ve vyprávění nepůsobí tak koherentně, inteligentně a podvratně jako již několikrát zmíněný Zodiac. Zmizení je thrillerem, který je přímočařejší a cílí na emoce, nikoliv na analytický úsudek diváka.

Příběh se dělí na dva velké dějové celky, kde v prvním je Dover (otec jedné z unesených dcer) přesvědčen o pravém únosci a ve druhém Loki sleduje od začátku nesprávnou stopu vedoucí k vyšinuté osobě. Obě hlavní postavy se mýlí a jejich motivace, úsudky a jednání fungují vzájemně na bázi paralelismů a až v závěrečném aktu dospějí oba hrdinové ke správnému závěru. Veškeré poměrně úspěšné tahání diváka za nos (dvakrát „předčasné“ zadržení „správného“ únosce) pak přijde vniveč, neboť vše zkazí všudypřítomný princip deus ex machina a snaha za každou cenu vybočit z řady šablonovitých kriminálních filmů na úkor zdravé logiky, dedukce, jasně stanovených hypotéz či distribuce doposud relevantních informací. O Zmizení je třeba přemýšlet jinak. Už ze začátku filmu lze totiž vycítit, že příběh bude hodně hrát na city a postavy budou (ať už jakkoliv správně) jednat. Postavy skutečně jednají (většinou nesprávně) a hlavní z nich, Keller Dover, jedná impulzivně. Pro příběh je tudíž nejen hlavním katalyzátorem, ale zároveň i nejdůležitějším demonstrátorem důrazných etických otázek. Ty se z majoritní části točí okolo Boha a křesťanské víry. Ne náhodou začíná první scéna přeříkáním Otčenáše.

Zmizení pracuje s křesťanskými zásadami – jinými slovy testuje víru postav, popřípadě ji převrací a reinterpretuje ve vlastní prospěch. Dover postupně víru ztrácí, nedokáže přijmout tíhu situace a jedná proti křesťanskému přesvědčení, když hlavního podezřelého unese a začne ho mučit. Postupnou proměnu Dovera značí jednotlivé modlitby, když při opětovném přeříkání Otčenáše před závěrečným aktem filmu se Dover zastaví u věty „jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Dover tak stojí na morální křižovatce a jak mu v závěru pravý únosce dětí prozradí, všechno byl jen test jeho víry. Bylo by určitě podnětné sledovat dva různé typy diváků: ateisty a křesťany, jak se na hlavní myšlenku filmu dívají skrze svá vlastní (ne)vyznání. Dlužno říci, že opilý farář na podlaze skrývající ve sklepě mrtvolu má zřejmě přesvědčit diváky v racionální pohled na svět a podívat se na křesťanství pěkně zblízka a bez obalu.

Nad čím se, dle mého názoru, je důležité pozastavit, je přeložený název filmu. Názvy českých distributorů občas zní zmatečně a nekonkrétně a občas filmu dodají na jiném významu (vzpomeňme kupříkladu na Eastwoodovu tematicky podobnou Výměnu [Changeling, 2008]). Co je však ještě mnohem zásadnější – bez původního názvu na jistém významu ztrácí. V našem případě oficiální název Prisoners referuje k „uvěznění“ všech hlavních postav v příběhu, a to jak fyzickém, tak psychickém. Co se týče fyzického uvěznění, samozřejmě je zmíněno vězení, popř. vazba, jsou zde několikrát použita pouta či přímý akt uvěznění. Postavy jsou však i díky mizanscéně uvězněny v prostoru. Často narazíme na nějakou bariéru mezi kamerou a postavou. Většinou se jedná o zamlžené či jinak zdeformované sklo, které nám zabrání dostat se k jádru věci/postavy a občas zastává i funkci „zadržení“ podstatné informace. Postavy tápají v depresivním, pozdně podzimním počasí a snaží se „vymanit“ z pout osudu. A když se ztratí i víra, ztraceno je také vše ostatní.

Zmizení

Režie: Denis Villeneuve
Scénář: Aaron Guzikowski
Kamera: Roger Deakins
Střih: Joel Cox, Gary Roach
Hudba: Jóhann Jóhannsson
Hrají: Jake Gyllenhaal, Hugh Jackman, Paul Dano, Maria Bello, Melissa Leo, Viola Davis, Terrence Howard, Lana Yoo, Len Cariou a další
USA, 2013, 146 min