Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Odpustitelná spoušť na Tolkienovi

Odpustitelná spoušť na Tolkienovi

Odpustitelná spoušť na Tolkienovi
RECENZE: Hobit: Šmakova dračí poušť  (režie: Peter Jackson, 2013) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Před rokem jsem recenzi na první část trilogie Hobit režiséra Petera Jacksona končil v obavách, co si pro nás režisér – v duchu své až přepečlivé nostalgie – připraví v části druhé s podtitulem Šmakova dračí poušť. Rok v obavách, které ještě podtrhovaly uvolňované ukázky, utekl a já jsem, ač jsem šel do kina se značně skeptickou náladou, překvapen. A co víc, příjemně.

Jackson totiž zapomněl na Tolkiena, držel se jen těch nejzákladnějších dějových prvků nutných pro to, aby se příběh vůbec mohl někam posunout, a vydal se svou vlastní cestou svižně ubíhající zábavy. Jaký div po Neočekávané cestě, která ubíjela svou doslovností, pověstným „adaptováním knihy včetně teček a čárek“ a snahou vměstnat do filmu úplně všechno. Ve druhé části zůstal Tolkien stát u dveří kinosálu. Jackson společně s kolegy scenáristy vyzobali jen to, co se muselo použít – cesta přes Temný hvozd, zajetí u elfů, cestu po řece do Jezerního města, otevření Osamělé hory a vypuštění draka Šmaka. Kdyby chtěl Jackson zůstat jen u toho, měl by problém naplnit středometrážní film. Tolkienův text tak posloužil pouze jako základ pro zábavný, svižně ubíhající (!) film.

Nedá se ani příliš mluvit o změnách, spíše o rozšíření. Některé z nich pocházejí přímo ze skrytého jádra předlohy (Gandalfova „soukromá“ mise), některé rozšiřují motivy přímo v textu obsažené (celá nepříliš funkční linie s Bardem), jiné doslova vaří z vody (naznačený romantický trojúhelník mezi elfkou Tauriel, trpaslíkem Kilim a navrátivším se Legolasem) a slouží jen jako zdůvodnění – ne nezbytného – návratu určitých postav a přidání nové ženské postavy do jinak čistě maskulinního světa.

Skutečně chvályhodná je snaha o propojení „hobitovské“ trilogie s trilogií Pán prstenů. V primární, divácké rovině se tak děje zaváděním starých známých postav, odkazy na společné prvky univerza (v době Hobita už existující, byť nevyjádřené) či zřetelnými odkazy, které hrají na nostalgickou strunu. V druhé rovině se pracuje více s textem předlohy, linie se propojují zastřeněji a lehkost, s jakou se toto propojení děje, vzbuzuje spíše uznalé pokývaní hlavou, než fanouškovskou radost z odhalení odkazu.

Šmakova dračí poušť překonává svého předchůdce o několik délek. Oproti jedničce se jedná o výrazně kompaktnější a soudržnější film. Neopodstatněné změny nálad filmu, smrtelně vážné adaptování předlohy a neorganické vkládání akce působily jako pěst na oko. Tady nikoliv. Nastalé změny jsou jen výsledkem snahy Petera Jacksona, přerostlého dítěte, hrát si. Jackson bere knihu, podle chuti z ní škube listy a jiné do ní vkládá, svoje oblíbené scény nastavuje tím, co ho zrovna v tu danou chvíli napadne a baví se. Co na tom, že Tolkienův Hobit leží někde hluboko pod vrstvami nápadů, které jsou spíše jen asociacemi původního textu, než aby z něj přímo vycházely? Hobit à la Jackson, tolkienovští puristé odpustí, funguje. Je čistým fantasy, kýčovitým, místy patetickým, nevázaným, hravým.

Druhý díl Hobita také, ve srovnání s tím prvním, působí jako řemeslně poctivý film. Mnohem lépe pracuje s exteriéry, nepřehání to s digitálními efekty a staví na tom, co bylo předností původní trilogie – ruční práce. I ta je zde nutně podpořena moderními technologiemi, které však nejsou tak do očí bijící, přesněji řečeno – nevadí tolik jako v Neočekávané cestě.

Film začne výrazně selhávat až v poslední čtvrtině. Upovídaný drak Šmak a herecká etuda Martina Freemana na téma „jak najít drahokam uprostřed obří pokladnice“ jsou jedinými světlými momenty v jinak problematické části filmu, která začíná vstupem trpaslíků do Osamělé hory. Snaha trpaslíků o zabití draka zaplňuje zbytek filmu a má tak tvořit jeho vrchol – přitom jako by tato scéna vypadla odjinud. Tady se Jackson doslova urval ze řetězu, nasázel jeden nesmysl za druhým a ještě scénu neúměrně natáhl. Závěr tak silně připomíná podobnou a stejně problematickou pasáž z Neočekávané cesty – od skřetích dolů až ke kýčovitému finále. Naštěstí, ve Šmakově dračí poušti je rozpačitý dojem napraven poslední, i když předvídatelnou tečkou, symbolickým probuzením toho skutečného draka, hrabivého, děsivého a nebezpečného, a jeho opuštěním Osamělé hory.

Za poněkud problematickou považuji také kameru. Ta je totiž místy až příliš pohyblivá, zvlášť když při tom zabírá šedou postavu v šedivých ruinách pod šedivou oblohou. Jackson ani tak nenavazuje na prvního Hobita nebo na Tolkiena, ale na svého vlastního King Konga. Ten byl totiž místy skutečně až moc přes čáru. Tady režisérovi alespoň nastavuje limity knižní předloha. Přesto však v obou nalezneme podobnou radost z filmařiny, podobnou radost z hraní si, kterou by takto zábavný film měl vyzařovat.

Tak jak byla očekávání po prvním díle spíše negativní, ve dvojce Jackson ukázal, že když má volné ruce a nesvazuje sám sebe úctou k předloze, dovede natočit film, který funguje a který baví. Spoušť, kterou napáchal na Tolkienovi je velká, v tomto případě to ale ani v nejmenším nevadí. Pokud bude Jackson pokračovat v nastoleném trendu, tak se na trojku těším. Škoda jen, že jednička navždy zůstane jen filmem, který je chabým rozjezdem pro „velkolepé akční dobrodružství“, kterým Šmakova dračí poušť je. Má své mouchy na kráse, Tolkienovské puristy asi k smrti urazí, protože s Hobitem má společného jen pramálo, ale pozitiva převažují. A to je nejdůležitějí.

The Hobbit: The Desolation of Smaug

Režie: Peter Jackson
Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson, Guillermo del Toro
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman, Ian McKellen, Richard Armitage, Benedict Cumberbatch, Luke Evans, Graham McTavish, Evengeline Lilly, Orlando Bloom, Lee Pace, Aidan Turner, Steven Fry, James Nesbitt, John Callen a další.
USA/Nový Zéland, 1013, 161 min

Premiéra v ČR: 12. 12. 2013 (Warner Bros)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 62

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru