Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Ohlédnutí za Jedním světem

Ohlédnutí za Jedním světem

Ohlédnutí za Jedním světem

FESTIVALY: Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2013  – NATÁLIE ČERNÁ –

Festival Jeden svět sice v českých regionech dále pokračuje, jeho hlavní pražské uvedení, včetně udílení cen, už je však za námi. Návštěvnost festivalu byla oproti loňskému ročníku asi o čtvrtinu vyšší, o čemž mimo jiné svědčilo časté vyprodání lístků či přidané projekce divácky úspěšných snímků, např. Na sever od slunce (North of the Sun, 2012) či Tábor 14 (Camp 14 – Total control zone, 2012). Po stránce organizace nebylo téměř co vytknout; velmi dobrým marketingovým tahem byla například spolupráce s Bageterií Boulevard. Festivalu by sice prospělo lepší zázemí pro akreditované návštěvníky (centrální pokladna, lístky i do malých sálů…), ovšem vzhledem k finanční náročnosti takových služeb je tento nedostatek omluvitelný.

I po dramaturgické stránce byl festival povedený – návštěvníky nejspíš přilákal i rozšiřující se záběr festivalu, který se postupně přesouvá od čistě lidskoprávní tematiky také k tématu společnosti, kultury i k otázce lidské „normality“.

Cenu za nejlepší film získal Způsob zabíjení (The Act of Killing, 2012) Joshuy Oppenheimera, Cenu za nejlepší režii Lidia Duda za film Zapletení (Uwiklani, 2012) a Zvláštní uznání Hlavní poroty Svět, který není pro nás (Alam Laysa Lana, 2012). Cena poroty Václava Havla byla udělena snímku Bahrajn – vstup zakázán (Bahrain, plongée dans un pays interdikt, 2012) a zvláštní uznání této poroty získal film Mezi nebem a peklem (Where Heaven Meets Hell, 2012). Cenou Českého rozhlasu byl oceněn snímek Vesnice na konci světa (Village at the End of the World, 2012), Cenu Studentské poroty obdržel Polibek od Putina (Putin’s Kiss, 2012) a Diváckou cenu Bageterie Boulevard vyhrál Punkový syndrom (Kovasikajuttu, 2012).

Festival ještě probíhá v následujících regionech: Hrádek nad Nisou, Jablonec nad Nisou, Liberec, Nový Bor, Polička, Přerov, Rožnov pod Radhoštěm, Ústí nad Orlicí a Znojmo. Na webu České televize jsou v současnosti ke zhlédnutí také krátké snímky, které byly představeny v rámci Jednoho světa v sekci Proč chudoba? (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet/filmy/)

Zapletení do světla a stínu

Dokumentární film polské režisérky Lidie Dudy Zapletení (Uwiklani, 2012), porotou oceněný Cenou za nejlepší režii, je neobvyklý především svou snahou udržet si navzdory citlivosti tématu od postav dostatečný odstup. Už jen svým názvem film mnohé prozrazuje – místo řešení divákovi nabízí pouze postupně hlubší pronikání do problému, ve kterém spravedlnost nenachází pevné místo. Film navíc postavy nijak systematicky nepředstavuje a zpočátku ponechává diváka, aby si mezi útržky jednotlivých výpovědí, pronášených většinou mimo obraz, musel souvislosti najít sám. Z nich se postupně skládá příběh bez jasných kladných či záporných postav: v dětství byl Robert po smrti své adoptivní matky odložen svým adoptivním otcem zpět do dětského domova, kde byl staršími chlapci pravidelně zneužíván. To mělo dopad na jeho budoucí sexuální úchylku, která mimo jiné zavinila rozpad vztahu s jeho rodnou sestrou, jež ho původně sama vyhledala, a Robert si tohoto vztahu velmi považoval. Mezi jeho zneužitými oběťmi byl také devítiletý Matěj, který se následně po několika letech dozvěděl, že si jeho trýznitel již odbyl svůj trest a je znovu na svobodě, a rozhodl se pro osobní pomstu. Roberta několikrát napadl, zbil a nakonec ho pobodal v nemocnici, kde Robert ležel s následky jeho předchozího útoku (režisérka se vkusně vyhnula zbytečně detailním popisům zneužívání jak u Roberta, tak u Matěje – díky čemuž se film vyhýbá zbytečné vulgárnosti, na druhou stranu ještě více ztěžuje možnost posoudit přiměřenost takových činů). Útoku Matěj sice podle svých slov nelituje, přesto píše své matce o svém sebepoškozování a několikrát i o pokusu o sebevraždu. Jeho matka je snad nejpodivnější postavou celého filmu – její „role“ spočívá v předčítání synových dopisů, plných volání o pomoc a drsných detailů o jeho „životě“ ve vězení. Na tyto zpovědi však reaguje překvapivě chladně, navíc svému synovi nikdy neodpoví a ve vězení ho jedinkrát nenavštíví.

Velice nelehké vztahy pojala neobvykle především kamera Wojciecha Starońa, která striktně dodržuje anonymitu i intimitu komplikovaného vztahu pedofila a jím kdysi zneužitého chlapce. V celém filmu nespatříme přímo tvář ani jednoho z nich, kromě poslední, svým způsobem katarzní scény, ve které se Matěj po propuštění z vězení pro mladistvé setká se svou přítelkyní (a ve kterém se také vůbec poprvé objeví na záběru s další osobou). Kamera dosahuje anonymního přístupu nejčastěji tím, že postavy zabírá proti ostrému světlu nebo je naopak nechává zakryté stínem. Jednotlivé záběry také fungují více jako živé obrazy a nemají příliš silný význam jakožto nositelé příběhu, jejich smysl je spíše ve vytváření atmosféry. Zvuková složka je proto hlavním vodítkem a v ní spočívá celá pomyslně dějová linie. Drsnost celého příběhu je mírně kompenzována velice klidnou a nevtíravou hudbou a pomalým tempem střihu.

Režisérka se snaží ve filmu nedávat vinu ani jednomu z aktérů, ačkoliv sama přiznala, že stojí spíše na straně zneužitého chlapce. Nucená objektivita však přece jen možná škodí, protože z přístupu k jednotlivým postavám je přece jen chybějící pouto režisérky s Robertem znát a častěji nabízí prostor pro odsouzení jeho než Matějových činů. Svou touhou po spravedlnosti ovšem dobře připomíná, že problémy tohoto typu nejsou nikdy černobílé a jen těžko se v nich hledá rozhřešení.

Škola pro takové, jací opravdu jsme

Jak lze věci dělat jinak, tím že bude člověk ke všem přistupovat stejně – o tom byl snímek Všichni spolu (Berg Fidel, 2011) německé režisérky Helly Wenders. Mladá dokumentaristka, a jak již jméno napovídá, také neteř režiséra Wima Wenderse, přivezla do Prahy svůj absolventský snímek z Německé filmové a televizní akademie v Berlíně. V něm představuje na německé (a bohužel i na české) poměry nevídaně tolerantní a vstřícnou školu Berg Fidel ve stejnojmenné čtvrti v Münsteru.

Za své hrdiny si režisérka zvolila čtyři děti – Davida a jeho mladšího bratra Jakoba, Anitu a Lucase. David,  nadprůměrně nadaný kluk s progresivní zrakovou a sluchovou poruchou, se chce jednou stát astronomem. Jakob má Downův syndrom, Anita je kosovská Romka, která očividně nevyniká v matematice, a Lucas se potýká se čtením, psaním a pomalejším chápáním problémů, nicméně skvěle rozumí autům a jezdí dobře na koloběžce. Ačkoliv jsou tyto děti na první pohled nesrovnatelné, chodí spolu do jedné třídy. A rozhodně tím nijak nestrádají. Odmala si zvykají, že odlišnosti ve vzhledu a schopnostech jsou naprosto přirozenou součástí života, učí se vzájemně si pomáhat a předávat si navzájem své schopnosti.

Režisérka tento nebývale liberální školní systém nesleduje přímo, ale skrze děti a dopad, který na ně zrovnoprávňující přístup má. Vytváří portréty svých dětských hrdinů z bezprostřední blízkosti, ať již v samotné škole nebo i doma či při volnočasových aktivitách. Dovoluje dětem vyjadřovat se po svém, ovšem neskrývá podněty, které jim sama občas nabízí svými otázkami. Výsledkem je naprosto fascinující obraz školy, kde se děti sice stále těší na přestávku a na tělocvik, ovšem ve svých volných hodinách dobrovolně počítají, bádají, píšou úkoly nebo si navzájem vysvětlují látku. Během třídní rady si řeší stížnosti sami mezi sebou bez pomoci dospělých. Každé z nich ví, čím chce jednou být. A Jakob má kolem sebe neustále někoho, kdo je ochoten mu pomoci a přeložit dospělým, co říká.

Po obrazové stránce je dokument podřízený sdělení, přesto nabízí velmi malebné obrazy a kamera nejde nikdy daleko pro detail. Zároveň se režisérce podařilo vyhnout se „mluvícím hlavám“ a dokázala zachytit děti i v zadních plánech či na pozadí neobvyklých situací. Žádné experimentální ani neotřelé pojetí zde sice nenajdeme, ovšem přílišná sofistikovanost či vyumělkovanost by celkovému vyznění jen uškodila.

Kterak velvyslanec k diamantům přišel

Ve znamení skryté kamery se nese dokumentární film Velvyslanec (Ambassador, 2011), který téměř hraničí s hazardní hrou. Dánský režisér Mads Brügger na sebe vzal úlohu hlavního hrdiny za účelem prozkoumat černý trh s diplomatickými pasy v Africe a když už byl u toho, tak rovnou také černý trh s diamanty.

Námět sám o sobě je skvělý, forma neotřelá, ačkoliv vinou skryté kamery místy nepřehledná. Na zmatečnosti navíc přidávají vsuvky ve stylu investigativních dokumentů Michaela Moora, rozplétající pomocí archivních záběrů, zvýrazněných textových pramenů a návodných grafů všelijaké zákulisní tahanice, které namísto toho, aby pomáhaly problematiku pochopit, spíše narušují celou tuto „kovbojku po africku“ a zahlcují diváka kvantem informací. Leckteré důležité sdělení potom ve víru odhalení zapadne, ačkoliv jejich závažnost volá spíše po opaku. Navzdory poměrně dramatickému rozběhu událostí, kdy Brüggerovi nejsou doručeny včas potřebné doklady, kdy se zaplétá do obchodu s diamanty a zároveň se od různých obdobně založených politických aktérů dozvídá drsné praktiky celého takového podniku, nechybí ve filmu humor. Naopak, někdy je ho tam až příliš a z vážných okolností a souvislostí se najednou stává nemístná legrace.

Režisér také opomněl uvést několik informací, kvůli kterým nakonec vypadal, že si užívá svou dobrodružnou roli gaunera natolik, že se mu nechce ji opustit – v první řadě chybí zmínka o tom, z čích financí si pořídil neskutečně drahé falešné doklady, honosné obleky a boty, za čí peníze popíjel se zločinci a na závěr ke všemu ani neprozradil, co provedl s načerno získanými diamanty. V mých očích se tedy stal v podstatě srovnatelným se všemi ostatními podvodníky, protože kromě toho, že o tom natočil film, se od nich v zásadě nijak nelišil.

Filmu by také pomohla jasnější vize sdělení – mísilo se zde sarkastické pobavení nad úplatností a zneužívání politického postavení a nad zoufalou situací některých afrických zemí s rozplétáním skandálních kauz, o kterých běžný Evropan pravděpodobně nic netuší – to vše pod naprosto nejasným režisérovým etickým stanoviskem.

V zákulisí Afghánistánu

Snímek Můj Afghánistán (My Afghanistan, 2012) nabízí naprosto nezvyklý pohled za oponu země, jejíž podoba je už v očích Západu tolik poznamenaná mediálním obrazem a důsledky válečných střetů 21. století. Režisér Nagieb Khaja, žijící v Dánsku, se rozhodl pro velmi zajímavý koncept s velkým potenciálem – několika dobrovolníkům, které mu pomohl zprostředkovat jeho přítel, rozdal mobilní telefony s nahrávacím zařízením a po poměrně stručných instrukcích je nechal na pospas jejich často velmi pohnutým osudům. To má pochopitelně velký dopad především na vizuální stránku filmu, poznamenanou obrazovou i řemeslnou nekvalitou, umělecká hodnota zde ovšem ustupuje autentičnosti a bezprostřednosti. Hlavní funkce režiséra tedy zůstala v postprodukci a výběru koncepčně vhodného materiálu (je zajímavé, že tento proces vidíme částečně i přímo ve filmu, když se Khaja dívá na posbíraný materiál). Kromě těchto amatérů měl s sebou režisér i svého profesionálního kameramana. Jsme tedy částečně i obeznámeni s „oficiální“ podobou země, ačkoliv z velké části se mohl bílý kameraman pohybovat pouze v resortu určeném novinářům. Pro režiséra byl pohyb na veřejnosti o něco snazší, neboť ovládal místní řeč a díky svým afghánským kořenům také nijak fyzicky nevybočoval. Záběry z profesionální kamery ovšem až příliš kontrastují s kvalitou a stylem videí z mobilu a filmový celek tříští, přestože jsou vizuálně podmanivé.

Pro ucelené chápání toho, co nám film ukazuje, je důležité vědět, že válka mezi radikálním Talibanem a místními a americkými vojsky již na většině území neprobíhá, a tak je film spíše trochu zabroušením do minulosti, kdy byla obdobnými střety zmítána celá země. Režisér si záměrně vybral nejkonfliktnější oblast Afghánistánu – provincii Helmand – aby představil nejdramatičtější podobu této země. Jedná se o provincii, která je nebezpečná nejen turistům a cizincům, ale i místím, jak ostatně z filmu jasně vyplývá. Tak jako i jiné dokumenty z oblastí postižených válečnými konflikty, je Můj Afghánistán fascinující především pro prostou pravdu, že lidé navzdory neskutečně ztíženým podmínkám vždy najdou způsob, jak pokračovat ve svém obyčejném životě. Přínosné je také pochopení, že to, co nám bývá v televize představováno jako „zlá země“, je ve skutečnosti záležitostí malé skupiny radikalistů a pro většinu místních obyvatel stejně nepřijatelné jako pro ty, co se na věc dívají zvenku.

Režisér z tohoto filmu vytvořil jakési pomyslné pokračování na internetu, nejspíš proto, že zajímavého materiálu zbylo tolik, že byla škoda jej někde nezveřejnit. Na webových stránkách filmu (myafghanistan.dk) jsou tak k vidění tematicky rozřazené materiály, vzniklé během tohoto projektu. Tento archiv v mnohém nabízí skutečně unikátní vhled do tamější kultury a reálií a rozhodně stojí za vidění.

Bahrajn – vstup zakázán (Bahrain, plongée dans un pays interdikt, 2012; r.: Stéphanie Lamorre)
Mezi nebem a peklem (Where Heaven Meets Hell, 2012; r.: Sasha Friedlander)
Můj Afghánistán (My Afghanistan, 2012; r.: Nagieb Khaja)
Na sever od slunce (North of the Sun, 2012; r.: Jørn Nyseth Ranum, Inge Wegge)
Polibek od Putina (Putin’s Kiss, 2012; r.: Lise Birk Pedersen)
Punkový syndrom (Kovasikajuttu, 2012; r.: Jukka Kärkkäinen, Jani-Petteri Passi)
Svět, který není pro nás (Alam Laysa Lana, 2012; r.: Mahdi Fleifel)
Tábor 14 (Camp 14 – Total control zone, 2012; r.: Marc Wiese)
Velvyslanec (Ambassador, 2011; r.: Mads Brügger)
Vesnice na konci světa (Village at the End of the World, 2012; r.: Sarah Gavron, David Katznelson)
Všichni spolu (Berg Fidel, 2011; r: Hella Wenders)
Zapletení (Uwiklani, 2012; r.: Lidia Duda)
Způsob zabíjení (The Act of Killing, 2012; r.: Joshua Oppenheimer)

Zdroj fotografií: www.jedensvet.cz, www.bergfidel.wfilm.de

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 10

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru