JLA: Barevný sen o novém pořádku světa

Publikováno: Michal Večeřa Publikováno dne: 24. února 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: JLA (Liga spravedlnosti) – kniha první (Grant Morrison) – MICHAL VEČEŘA –

JLA, jinak také Liga Spravedlnosti, spojuje dohromady nejvýznamnější hrdiny komiksového univerza vydavatelství DC – od Supermana přes Batmana a Green Lanterna až po věčně otloukaného Aquamana – a je obdobou v Čechách patrně známějšího týmu Avengers od konkurenčního Marvelu.

Samostatná komiksová řada tohoto superhrdinského týmu byla po upadajících úspěších některých spin-off řad a inkarnací znovu restartována a jako scenárista se jí ujal Grant Morrison. Ten se svého úkolu zhostil se ctí a pod jeho vedením se obnovená dobrodružství Ligy Spravedlnosti stala na několik let nejprodávanější komiksovou řadou ze stáje DC a zároveň jedním z nejúspěšnějších superhrdinských komiksů 90. let. Kniha, kterou nakladatelství BB/art vydalo v prosinci, obsahuje dohromady prvních devět sešitů z této obnovené série a první číslo JLA Secret Files.

Vysoká koncentrace hrdinů ale není problémem tohoto komiksu, ba právě naopak. Český čtenář se s většinou hrdinů příběhu zná z filmů nebo komiksů a ti méně známí jsou čtenářovi alespoň stručně představeni. Jsou tak na tom líp než třeba marvelovské Tajné války superhrdinů nebo nedávno vydaní Avengers: Rozpad, kde je množství superhrdinů mnohem větší a zároveň se v nich objevují i takoví, které běžný český čtenář nemá šanci znát.

Prvních devět sešitů JLA se ještě dále dělí na několik kratších příběhů propojených de facto jen tím, že se v nich objevují stejné postavy. V prvních čtyřech sešitech Liga Spravedlnosti čelí mimozemské invazi, pátý sešit obsahuje kratičký příběh o nebezpečí infiltrace do superhrdinského týmu zvenčí a zbývající čtyři sešity s předcházejícími opět nesouvisí. Každý z těchto příběhů má jinou strukturu příběhu (nemluvě o pátém sešitu, u kterého je to dané už jeho délkou). Vypravování v prakticky všech příbězích je jednoduché, přímočaré a striktně chronologicky uspořádané. Výjimku v tomto případě tvoří šestý až sedmý sešit, který sice je chronologicky uspořádaný, ale zároveň se skládá z několika ozvláštňujících souběžných vedlejších linií, symbolizujících snové představy.

Tento způsob vyprávění je sice zajímavější než předcházející, ale současně je místy prakticky nemožné rekonstruovat fabuli. Čtenáře navyklé na komplexně propracované hrdiny patrně může nepříjemně překvapit, že Morrisonovy postavy v JLA jsou naprosto černobílé bez jakkoliv naznačené psychologické hloubky. Namísto toho se Morrison soustřeďuje na vyzdvihování a používání schopností, jimiž jednotlivé postavy disponují. Výsledkem jsou pak poměrně efektní scény, při nichž ze sebe hrdinové i padouši vydávají to nejlepší, ale místy se nelze ubránit dojmu, že je vše trochu přetažené právě jen kvůli samotnému efektu (včetně futuristické měsíční základny). Otázkou je, kolik čtenářů sáhne po JLA, když si můžou v současné době přečíst komiksy s mnohem lépe propracovanými postavami (tedy pokud po nich samozřejmě touží), jakými jsou mimo jiné i nově vydaný Daredevil nebo Morrisonovi X-meni (G jako Genocida, Impérium).

Chaos se projevuje i ve způsobu, jak je JLA nakreslen. Samozřejmě nelze popřít, že je kresba působivě spektakulární a efektní, zároveň ale její přespříliš zářivé barvy místy připomínají halucinační stavy po požití LSD, k čemuž se přidávají souboje, jež jsou namísto působivého zpracování kolikrát spíše chaotické. V prvních pěti sešitech se i přes komplikované spleti chaotických pestrobarevných postav a prostředí lze v jednoduše uspořádaném příběhu nějakým způsobem zorientovat, ale v případě výše popisovaného narativně komplikovanějšího příběhu to je už o něco složitější.

Přes všechny nedokonalosti není Morrisonova JLA špatným komiksem, naopak, jak jsem již zmiňoval, v rámci superhrdinského žánru půjde o jedno z nejlepších děl 90. let a svoje čtenáře si zcela jistě najde, bohužel se na něm ale podle všeho podepsala doba, jež uplynula od jeho vzniku.