Kudy za kraťasy

Krátký film je pro kinematografii něčím podobným jako báseň pro literaturu. Letmo, v náznacích, ale o to intenzivněji se dotýká tématu, které by delší formát použil jako základní kámen. Mimo to dávají kraťasy naději k objevení nových nadějných tvůrců v té změti průměrnosti českého filmu. Jenomže krátké filmy jsou náročnější na pozornost, obtížněji stravitelné a mnohem hůř se prodávají. A shání.

Nejsnazším kanálem pro distribuci krátkých filmů je samozřejmě internet. Velké distribuční společnosti na svých stránkách často zdarma zpřístupňují krátké filmy jako určitý bonus, aby navnadily zájemce na svou nabídku celovečerních snímků. Stejný princip funguje i u největšího celosvětového distributora krátkých filmů Future Shorts. Existují online kanály a internetové televize1, které po zaplacení měsíčního poplatku zprostředkovávají sledování filmů zdarma. Za pár eur pak nabízí film ke stažení pro soukromé účely.2 Hlavním jazykem ale zůstává angličtina a většina těchto serverů navíc vyžaduje registraci uživatele, do čehož se málokomu chce. Nejširší cílovou skupinu tak stále pokrývají Vimeo a Youtube, kam se zase někteří autoři zdráhají dílko uploadovat z obavy, že by tím filmu ubrali na exkluzivitě a sebe připravili o možnost výdělku. Zajistit si příjem ze zhlédnutí videa na těchto serverech přitom není až tak komplikované. Problémem online distribuce pro tvůrce filmu zůstává i fakt, že jakmile je jednou film dostupný na internetu, ztrácí možnost účastnit se velké části festivalů.

Sledování filmů online pořád nemá šanci vyrovnat se projekci na velkém plátně. A divák, který by si chtěl jít vychutnat sérii krátkých filmů na velkém plátně, má velmi omezené možnosti. Kam tedy za krátkými filmy do kin?

Když se zeptáte autorů, co zamýšlí se svým filmem, odpoví většinou: „Pošlu ho na mezinárodní festivaly.“ Tam na sebe film může poprvé upozornit, ale velké festivaly, jakým je třeba Clermond-Ferrand ve Francii, většinou slouží spíš jako trh, přehlídka pro distributory, běžný divák se tudy k filmům nedostane. Nicméně pokud si distributor v záplavě všech ostatních daného filmu všimne, pak šance, jak film dostat k lidem, pokračuje. Bohužel v České republice zatím neexistuje společnost orientovaná na pravidelnou distribuci krátkých filmů.

Dříve fungoval systém předfilmů v programu kin před hlavní projekcí. Což je přece jenom poměrně drahý promítací prostor a divák těšící se na konkrétní film není zvědavý na jiný program, který je mu násilně cpán. A tak dnes toto místo zaujaly reklamy a trailery. Projekce předfilmů se dá obnovit jen v malém měřítku v nezávislých kinech, se svými filmy se o to snaží například ateliér Audiovize Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ve spolupráci s kinem Hvězda v Uherském Hradišti.

České filmové centrum vydává jednou ročně kompilace českých krátkých filmů na DVD, výběr je ale „nabízen mezinárodním filmovým festivalům a filmovým profesionálům,“3 není tedy běžně v prodeji. Jednorázově jsou pořádány české festivaly jako Festival krátkých filmů Praha, Brněnská šestnáctka nebo Fresh Film Fest, dostala se k nám už i projekce nejlepších snímků Future Shorts. Jakkoli se tyto akce těší velké oblibě diváků, všechny se opakují jen jednou ročně. Jediné pravidelné projekce jsou Večery iShorts pořádané většinou dvakrát do měsíce v Praze, Brně, Uherském Hradišti a Jablonci nad Nisou. Ve svém programu zahrnují novinky z české, evropské i světové produkce krátkých filmů.

Otázkou zůstává, proč je organizace iShorts ojedinělá. Pro získání licence k projekci zahraničních krátkých filmů je potřeba buďto zaplatit zahraniční distribuční společnosti, nebo se domluvit s konkrétními filmovými školami, nebo přímo kontaktovat autora každého snímku, který chceme promítnout – což je hrozná představa. Většině českých distributorů a kin se toto nevyplatí už jen z obavy, že na projekci krátkých filmů přijde menší počet návštěvníků než na celovečerní film. Kino Hvězda v Uherském Hradišti má Večery iShorts zařazené ve zvýhodněném ART klubu, i v rámci tohoto klubu ale chodí na projekce méně diváků než na klasické filmy. Kino vytváří události na facebookových stránkách, posílá newslettery, pořádá i soutěže, ale návštěvnost tomu neodpovídá.

Problematika distribuce krátkých filmů se tak ocitá v začarovaného kruhu. Kina nemůžou dávat do programu bloky krátkých filmů častěji, protože se na ně divák ještě nenaučil chodit, a divák se nemá jak naučit, protože krátké filmy zůstávají v běžném programu kin výjimečné. Jedním z řešení jsou už od dob Boccaccia ’70 (Boccaccio ’70, 1962) povídkové filmy, ve kterých spojí více režisérů své krátké filmy do celovečerní délky a pár známých jmen pak utáhne propagaci snímku jako celku. Duo Paříži miluji Tě (Paris, je t’aime, 2006) a New Yorku, miluji Tě! (New York, I Love You, 2009) následované podobně strukturovanými filmy jako nejnovějších 7 dní v Havaně (7 días en La Habana, 2012) poutají čím dál více divácké pozornosti a zvyšují tím atraktivitu formy krátkého filmu. V Čechách se tento trend snaží nesměle okopírovat studentský povídkový snímek Praho, má lásko (2012) a doufejme, že se v budoucnu ještě nějaké objeví. Vždyť kdysi u nás povídkový film4 odstartoval celou další éru kinematografie.

Děkuji za informace Liboru Nemeškalovi a Pavle Janálové.

Zdroj obrázku: http://jaymckinnon.com/blog/movies/have-you-watched-a-short-film-today-2