Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Nolanovská mytologie ve snyderovském obrazu

Nolanovská mytologie ve snyderovském obrazu

Nolanovská mytologie ve snyderovském obrazu
RECENZE: Muž z oceli (režie: Zack Snyder, 2013) – MAREK HOLAN –

Ačkoli jeho přezdívka ve filmu zazní jen zřídka a ani název k ní přímo neodkazuje, přesto se jedná o „něj“. Je to Superman, je neprůstřelný, umí létat a tak dále, ale pro výsledný snímek to je podstatné z úplně jiného úhlu pohledu, než bývá zvykem. Nebo ne?

Muž z oceli je nový příspěvek do zběsilým tempem se rozrůstající hollywoodské zásobárny komiksových filmů. Zároveň zastupuje trend oživovat a ozvláštňovat v nedávné době oživené a ozvláštněné superhrdiny, což u těchto filmů, a především pak u jejich tvůrců dává vzniknout dojmu jakési těžko pochopitelné soutěživosti. Ze skupiny moderních komiksových adaptací se Muž z oceli několika drobnostmi vychyluje, tyto různice jsou ale zároveň samotným snímkem popírány. Je složité určit, nakolik se paradoxnost snímku odvíjí od střetávání dvou autorských rukopisů, ale minimálně ji lze na těchto tvůrčích třenicích dobře demonstrovat. Režie se totiž ujal režisér Zack Snyder a na scénáři spolupracovala dvojice David S. Goyer a Christopher Nolan. A ačkoli je třeba si dát pozor na jakékoli spekulace o „auteurském“ podílu na výsledku, už na první sekvenci z Kryptonu je zřejmé, proč u tohoto filmu mohl Christopher Nolan spolupracovat na scénáři, ale nemohl jej natočit.

Muž z oceli je po čtyři roky starých Watchmenech návratem režiséra Zacka Snydera ke komiksové adaptaci. Naproti tomu Goyer a Nolan se posledních osm let zabývali komiksovými adaptacemi celkem důkladně. Ve svých dosavadních žánrových příspěvcích se každý z nich (myšleno Snyder a Nolan) ubíral poněkud odlišným směrem. Zjednodušeně řečeno, Snyder stavěl na osobitém vizuálním stylu a Nolan se soustředil na pečlivou výstavbu narativní linie. Dvojice Goyer/Nolan1 svou batmanovskou trilogií ukázala robustní a detailní přístup k tématu (zatímco Snyder měl na téma Watchmenů de facto štěstí) a krok po kroku postavila mytologii svého opusu na zbrusu nových základech. Nejde pouze o to, že zde tvůrci představili protagonistu, ale také předvedli jeho zázemí a události, které jej provázely až do fáze zrodu superhrdiny. Základ celé série spočíval v pečlivé psychologizaci a motivovanosti každého Batmanova/Waynova hnutí a v důsledcích, které měly svým dopadem rozměry ne nepodobné antické tragedii. Tady se ukazuje první a nevyhnutelná kontinuita Muže z oceli. Ačkoli se zabývá událostmi Supermanova universa, které už jinde byly zpracovány, podává je „nolanovsky“ – krok po kroku a se zřetelnou snahou budovat monumentální epický oblouk vedoucí k vytvoření „nové“ mytologie (která je vlastně stará, ale působí nově – právě díky pečlivosti svého podání). Tím se Muž z oceli připojuje ke skupině superhrdinských snímků, které si kladou za cíl rozložení a znovusložení kanonizované mytologie okolo svých protagonistů. A ačkoli podobný přístup k příběhu není pouze Nolanova či Goyerova specialita, i díky žánrovému kontextu je silně lákavé takto Muže z oceli vnímat.

Už zde se ale objevuje první paradox a úskalí. Muž z oceli totiž výše popsanou snahu nevyvíjí do takové míry jako batmanovská série, zejména v oblasti psychologizace. Ve filmu se například objevují obligátní osudové věty otcovských mentorů (Russell Crowe i Kevin Costner ale naštěstí herecky nekončí pouze u toho), ale Clark Kent se přesto málo ptá, málo hledá a některé zásady přijímá až příliš nekriticky. To je, vzhledem k výstavbě snímku coby filmové obdoby vývojového románu, nepochopitelné popření vlastních cílů. Nejvíce se s předurčením „být jiný“ pere Clark ve scénách ze svého dospívání, které vytvářejí filmu pevné a logicky propracované základy. Jako muž má již ale, zdá se, odpovědi pohromadě, ačkoli ten největší boj (proč se vlastně postavit na stranu lidí?) jej teprve čeká. Scéna s knězem je jedním z mála iniciačních momentů Clarkovy dospělosti. Jeho scény s otci jsou buď tezovité (Costner) nebo zkratkovité (Crowe). Do určité míry tomu odpovídá paralela se samotnou podstatou Supermana coby postavy – nemusí se (jako např. už zmiňovaný Batman) potýkat s fyzickými omezeními a přerod v superhrdinu je pro něj celkově jednodušší. Pak se opravdu nabízí myšlenka, jestli pevná a komplexní narativní konstrukce batmanovské trilogie nespočívala v pevném režijním vedení, které by v případě Muže z oceli více než na systematické devastování velkoměsta možná dbalo na ohlídání sevřenosti a logické výstavby příběhu. Muž z oceli totiž někdy doplácí na přílišné akcentování efektu namísto příběhu a nechává se unést různými „vychytávkami“. Dobře je to vidět na maličkostech typu detailního záběru Clarkovy ruky při jednom z prvních pokusů o létání. Film dbá na příjemné drobnosti, které ale někdy „suplují“ plochost vývoje protagonisty.

Volba Zacka Snydera coby režiséra i s jeho akcentováním vizuálu se ale naopak jeví jako vhodná vzhledem k problematice „realističnosti“. Tím se také vracíme k počáteční myšlence, že Christopher Nolan by Muže z oceli nemohl režírovat. Supermanovská tematika se totiž v samém základu vyznačuje větší fantastičností. Jako výchozí premisu má existenci inteligentní mimozemské civilizace a samotná povaha  protagonistových vlastností toto pouze umocňuje. Nolan je ovšem bytostný realista, v jehož filmech jsou i ty nejfantastičtější výstřelky úzkostlivě vysvětlovány a podloženy pádnou argumentací. Manipulace snovým světem je v Počátku motivována technickou vymožeností, a dokonce i ke kopírování živého člověka si v Dokonalém triku režisér bere jako vysvětlení vědecký vynález. Jeho posedlost zdůvodněním a „vědeckostí“ také eliminovala z batmanovské trilogie veškeré prvky fantastična (např. se zde v souvislosti s Ra’s al Ghulem neobjevují regenerativní Lazarovy studny). Zack Snyder se naopak vysvětlováním nerealistických prvků tolik nezabývá. Jeho schopnost vytvářet vizuálně opojné záběry se v Muži z oceli propojila se Supermanovými nadpřirozenými projevy a nechala vzniknout scénám, které dokážou vtáhnout do děje a dokonávají napínavost situace. Nejlepším příkladem je pravděpodobně závěrečná bitka s generálem Zodem, která se odehrává převážně ve vzduchu a za průběžného devastování okolních mrakodrapů. A i když je toho boření ke konci opravdu nesmyslně mnoho (přeci jen, Superman má zachraňovat, nikoli ničit – i když je to v zájmu dobrého boje), je tato sekvence pohlcující právě díky spojení napínavé situace a jejího vizuálního zpracování.

Nutno ovšem také dodat, že někdy je právě způsob natáčení soubojů zdrojem zmatků. S tím, jak v průběhu děje přibývá osob s nadpřirozenými schopnostmi, se snaha o vizuální dynamizaci soubojů začíná míjet účinkem, protože všichni mají potenciál bojovat všemi způsoby a navíc rychle, letmo a za doprovodu spousty výbuchů. Nejčitelnější násilná konfrontace postav je tak hned na začátku, kdy spolu zápasí Jor-El a generál Zod. Příklad závěrečné vzdušné bitky to opět pomůže ozřejmit – podobný vzdušný souboj v Matrix Revolutions je proveden mnohem „čistším“, plynulejším a přehlednějším způsobem.

Muž z oceli tak paradoxně trpí svým největším kladem. Spojení nolanovských/goyerovských narativních základů a snyderovské vizuální stavby mohlo dát vzniknout komplexnímu komiksovému filmu. Spektakulární vizuál je motivován zcela přirozeně – Supermanovými schopnostmi (na rozdíl právě od batmanovské trilogie, která ozvláštněné obrazové kompozice často ospravedlňovala technickými vychytávkami). A „mytologická“ vývojová linie okolo protagonisty je rozpracována rovněž poměrně slibně. Nehledě na to, že ani polidštěním hlavního antagonisty film vůbec neztrácí, ačkoli by mohlo dojít k „otupení hrany“. Generál Zod je totiž ve svých motivacích i psychologii postava vystavěná složitě a přesto funkčně, což už je pak pouze podpořeno typově skvělou volbou herce Michaela Shannona. Problém ale nastává s tím, co lze příslovečně nazvat oslabením tahu na branku, konkrétně z hlediska scénáře. Nejde ani tak o to, že by film nedokázal udržet pozornost, spíše se jedná o jeho vágní argumentaci a nedostatečně pádná tvrzení. Bohužel se tato argumentační plochost týká hlavní postavy. Ve výsledku se tak vlastně objevuje otázka nová – je-li skutečně problém v tom, že se příběh a obrazová virtuozita (coby domény dvou výrazných autorských skupin) vzájemně přetlačují, nebo jestli naopak ani vizuální podmanivost nedokáže zakrýt scenáristické oslabení v druhé půli? A s létáním se to má tak, že díky převažující údernosti obrazové složky je pro Muže z oceli mnohem podstatnější, než by si bývali přáli scenáristé.

Man of Steel

Režie: Zack Snyder
Scénář: David S. Goyer (námět: David S. Goyer, Christopher Nolan)
Kamera: Amir Mokri
Střih: David Brenner
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Henry Cavill (Kal-El/Clark Kent), Michael Shannon (Generál Zod), Amy Adams (Lois Laneová), Russell Crowe (Jor-El), Antje Traue (Faora-Ul), Kevin Costner (Jonathan Kent), Diane Lane (Martha Kentová), Laurence Fishburne (Perry White)
USA/Kanada/VB, 2013, 143 min.
Premiéra v ČR: 20.6.2013 (Warner Bros. CZ)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Není sem počítán Nolanův bratr Jonathan, jelikož s Mužem z oceli nemá nic společného. To však neznamená, že bych mu chtěl jakkoli ubírat podíl na vzniku filmů Temný rytíř a Temný rytíř povstal. []

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru