Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Touhy Vojtěcha Jasného

Touhy Vojtěcha Jasného

Touhy Vojtěcha Jasného

ROZHOVOR s Vojtěchem Jasným – JANA BÉBAROVÁ, MILAN HAIN –

Vojtěch Jasný se na letošním 53. ročníku Zlín Film Festivalu setkal se svým dlouhodobým producentem, Kanaďanem Rockem Demersem. Při té příležitosti nám osmasedmdesátiletý režisér ochotně poskytl rozhovor, ve kterém se rozvyprávěl o svém působení v exilu, pedagogické činnosti, ale i o tvůrčích plánech do budoucna.

O vás je známé, že máte velmi blízký vztah k Moravě. Máte nějaký specifický vztah ke Zlínu, vracíte se sem rád?
Já jsem tu doma, byl jsem tu několikrát v porotě. V premiéře se tu promítal můj film Návrat ztraceného ráje, kino bylo tehdy plné… a jindy jsem tu měl jiné filmy. Zlínský festival je nejlepší festival pro děti na světě.

Vzhledem k vašemu letošnímu setkání s kanadským producentem Rockem Demersem na zlínském festivalu nelze nepoložit otázku, jak jste se vlastně setkali? Čím se odstartovala vaše vzájemná spolupráce?
Setkali jsme se už v Praze, když přijel objednávat Kocoura. V Kanadě se tehdy promítal rok a já sám jsem tam jezdil od kina ke kinu a uváděl ho. Byla tam se mnou i Emilka Vašáryová, krásná to herečka… Ona je pořád krásná, i když je ve věku. Kocour byl můj největší hit.

Mohl byste nějak přiblížit vaše zkušenosti s filmovou tvorbu v exilu?
Do exilu jsem odešel, protože jsem musel. KGB mi dali nůž na krk, že budu buď kolaborovat nebo že mě zabijou. Dali mi čtyři dny na rozmyšlenou. Tak jsem zavčas odešel i s rodinou. Museli jsme opustit všechno, co jsme měli, všechen majetek. Pak už nám nic nevrátili zpátky… kurvy.
V emigraci se člověk musí naučit dělat filmy pro jiné publikum. Pro německé a rakouské musím udělat jiný film, pro francouzské jiný film, pro španělské jiný… Vlastně jsem se stal světovým režisérem. Už v ’52. roce jsem ostatně točil v Číně, to mi bylo 24 let, film Lidé jednoho srdce a několik kratších kulturních filmů… ty byly vzácné. Já jsem napsal český scénář, sinilogové to přeložili…
V emigraci mi zachránil život Heinrich Böll, velký spisovatel. Nejprve jsem učil ve Vídni na univerzitě, pak jsem se usadil v Salzburgu a začal jsem dělat pro německou televizi. Propadal jsem skepsi a zoufalej jsem přišel k Heinrichovi a říkám mu: „Henrich, co mám dělat?“ A on se na mě podíval těma svýma modrýma očima a řekl: „Vojtěch, Geduld, Geduld – Vojtěchu, trpělivost, trpělivost. Ty tu zůstaneš a budeme psát scénář na Klaunovy názory. Maximilian (Schell, poznám. red.), kamarád a velký herec, přišel a dal do toho peníze. A tak jsme začali psát, Heinrich pak dostal Nobelovu cenu, tak jsme dostali peníze na pořádný hraný film. A od té doby jsem byl německý režisér. A rakouský, jugoslávský… Noviny psaly: „Jasný udělal nejlepšího Ivo Andriče“, německé Die Zeit psaly „Jasný udělal velký německý film“… Přátelství a práce s Heinrichem Böllem pro mě byla neobyčejně cenné. Když pak umíral, tak jsem o něm natočil film Můj přítel Heinrich Böll. Jsem šťastný, že jsem s ním byl. On pro mě udělal strašně moc.
V emigraci musíte najít přátele, jinak nemůžete dělat dobré filmy. Já jsem měl to štěstí, že jsem vždycky našel přátele a dobré producenty, protože jsem byl známý z Cannes, kde jsem byl několikrát oceněný.

Když jste v 70. letech pracoval pro západoněmeckou televizi, dá se říct, že jste měl tvůrčí svobodu, že jste si mohl vybírat náměty?
Když mi nedali svobodu pro tvoření, řekl jsem, že odcházím. A vždycky mi dali. V Německu jsem nedělal jen pro televizi, ale taky pro kina. Celkově jsem udělal tak čtrnáct filmů. Když Heinard Kipphardt, výborný autor, viděl v německé televizi Rodáky, tak mě oslovil a napsal pro mě scénář. Thomas Bernard, největší dramatik té doby, pro mě napsal scénář Kulturníka. Měl jsem štěstí. Pán Bůh mě má rád. A já mám pána Boha taky rád. V tom je celé tajemství.
Celkově jsem natočil šedesát jedna filmů. Teď dělám na šedesátém druhém, s názvem Nebe na zemi, který budu příští rok točit v Telči a pak budu dělat terezínský projekt o velké lásce a o odboji.

A to děláte pro televizi?
(rozhořčeně) Pro kino! (už klidněji) Ať si to pak televize koupí! Já dělám jenom pro velké plátno. A pořád na to dostávám peníze. Taky vím, jak si je sehnat.
Já pořád pracuju. A k tomu učím v New Yorku na filmové akademii studenty z celého světa. Od Indii až po Itálii, Francii… Ti na mě čekají, až se vrátím na podzim. Ve třídě mám tak 12–14 studentů, abych se jim mohl věnovat. Vyberu si ty nejtalentovanější a ukazuju jim tři své filmy: Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci a Návrat ztraceného ráje. Na nich jim ukazuju, jak se pracuje s barvou, pak jim ukazuju žánry a jak se pracuje s hudbou a zvukem.

Máte pocit, že vás vaši studenti zpětně ovlivňují, obohacují?
Já si vybírám ty studenty, kteří jsou nadaní a říkám jim: “Jestli chcete dělat ty soudobé srágory a vymýšlet to uměle, tak nechoďte sem ke mně do třídy.“ Já píšu ze života a pro život. Píšu jen to, co jsem sám prožil nebo pečlivě prostudoval. Psát scénář je to nejtěžší umění, málokdo to už umí. A je málo dramaturgů. Jak se zrušil Státní film, vynikající dramaturgové se vytratili. Dramaturgové jsou znalci, kteří vám pomáhají vyvíjet scénář, máte v nich mentory. Každý potřebuje lidi, kteří mu řeknou, co může udělat líp. A já si takové lidi vždycky najdu. Ať je to můj producent Rock Demers, který je schopný dramaturg sám, případně si najdu jiného dramaturga, jako je u nás třeba Pavel Taussig.

A z té mladší generace filmařů, kde je podle vás schopný scenárista?
Cením si Václava Kadrnky, je to vlastně můj žák, on mi asistoval. Toho si velmi vážím. On je skutečně poctivý talent a originální. Nic nevymýšlí. Pěknou práci dělají Svěráci, Hřebejk… ale situace v naší kinematografii je slabá. Málokdo umí napsat pořádný scénář. Já si píšu scénáře sám nebo si vezmu spolupracovníka, například na Kocourovi jsem měl Jiřího Brdečku. Rodáky jsem musel napsat úplně sám, ale dali mi dobré dramaturgy… a tak dále. Člověk musí být znalý věci, aby napsal dobrý scénář. Já vlastně filmy nepíšu, já je vycítím, mám to pak v hlavě a pak to na stroji napíšu.

Jak dlouhou dobu vám to zabere?
Léta. Nebe na zemi připravuji už řadu let.

A už máte vybrané herce?
Už jich mám vybraných hodně, teď spíše vybírám neherce, jsou to zajímaví lidé. Speciálně ženy. Libí se mi například jedna maminka s dcerou, nechci je však jmenovat. Nebo dvě Slovenky, jsou to sestry, krásné… Bude mi tam zase hrát Adam Davidson, který hrál v Návratu ztraceného ráje. Říkal jsem mu, že do příštího roku musí shodit, ať vypadá jako pohledný chlap. Právě on přijde za těmi půvabnými Slovenečkami a nejdřív pozná jednu, pak druhou a nebude vědět, kterou si má vybrat. Kdybych já byl v jeho situaci, tak bych taky nevěděl, protože se mi líbí obě. (směje se) Jsou to pěkné ženské, člověk je s nima rád, víte. Inteligentní, něžné. Jsou to moje múzy. Angažoval jsem také Emilku Vašáryovou, bude hrát archandělku. Říkala, že je šťastná, že se mnou zase bude pracovat a já jsem taky šťastný. Pak tam bude hrát slovenská herečka Světlana Slováková a její manžel, který je taky herec. On bude hrát smrtelníka a ona anděla, který přijde na svět v lidském těle, aby pomohl pochopit lidem, co je to víra a naděje. Světlana je božská herečka, ta je tak vzácná… A její manžel je také velice nadaný.

A když pořád tolik pracujete, jak vlastně odpočíváte?
Jóga, jóga, jóga.

Kdo vás k ní přivedl?
Učil jsem se ji postupně. Dostal jsem se k ní už jako mladý filmař, když jsem jezdil do Francie. Bylo mi tak šestadvacet, sedmadvacet let, tak jsem si koupil různé knížky o tom, jak dělat jógu.. ale to byla fyzická jóga. Pak jsem se seznámil s hinduisty, takže dělám tu hindu-jógu – dýchací cvičení, čantování…

Díky za rozhovor.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 252

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru