Několik dní španělského temperamentu
FESTIVALY: La Película – LUCIE ZUBKOVÁ –
Vybraná česká kina se na pár dní opět zahalí temperamentem španělské kultury, tentokrát s důrazem na přitažlivé rytmy argentinského tanga. Ve dnech 19. až 24. února se koná osmý ročník festivalu španělských filmů s příznačným názvem La Película. Hlavním dějištěm bude pražský Světozor, v dalších týdnech však festival zavítá také do Brna, Ostravy a Hradce Králové.
Za oficiální otevření přehlídky se pokládá očekávaná česká premiéra filmu Sněhurka: Jiný příběh (Blancanieves), jež se pravděpodobně tak trochu sveze na vlně nedávných (i oscarových) úspěchů francouzského snímku The Artist (2011, r. Michel Hazanavicius). Oba se totiž vrací k postupům němého filmu; režisér Pablo Berger však Sněhurku údajně připravoval celých osm let. Děj snímku – a zároveň jeho odklon od tradiční pohádky – naznačuje podtitul: Osudová láska v rytmu flamenca a býčích zápasů. Pozici Sněhurčina otce zaujímá raněný toreador, také trpaslíci dostávají jednu dovednost navíc – umí zápasit s býky. I Sněhurka (Carmen) se v aréně sama proslaví…
Přehlídka slibuje žánrovou pestrost, mezi snímky se letos zařadí jak originální animovaný dokument, tak svérázný horor, crazy komedie nebo dramata. Jelikož se z velké části jedná o nejaktuálnější počiny, v mnoha z nich se odráží ekonomická krize, s níž se (nejen) Španělsko momentálně potýká; s humorem, s nadhledem i s nevyhnutelnou depresí. Některé filmy se však obrací také do historie, např. k tajemným událostem 2. světové války nebo k hrůzám frankistického režimu. O těch vypráví zmiňovaný animovaný dokument s názvem 30 let v temnotě (2012, r. Manuel H. Martín). Porážkou republikánů začala léta plná vynuceného skrývání, nedůvěry a odchodů do exilu. Jako „krtci“ (šp. topo) byli označováni lidé, kteří se třeba i desítky let ukrývali v temných stísněných prostorách. Jedním z nich byl i bývalý republikánský starosta Manuel Cortés, jenž se neuvěřitelných 30 let schovával v otvoru ve zdi svého domu. Jelikož logicky neexistují dokumentární záběry, které by tyto tíživé chvíle zaznamenaly, rozhodl se je režisér Martín zanimovat.
Pro každý ročník si organizátoři volí jednu španělsky mluvící zemi, která na festivalu sehraje hlavní part; loňskou Venezuelu letos vystřídá Argentina, zejména tamní nostalgické tango (lišící se od běžného tanga např. v držení těla), jehož prostřednictvím diváci nahlédnou nejen do historie tohoto hudebního a tanečního stylu, ale i celého státu. V sekci Tango Argentino se překvapivě objeví také snímek od dokumentaristky českého původu – emigrantky Jany Bokové, která roku 1985 natočila Moje Tango. Boková, jež si mimo jiné vyzkoušela také práci fotografky pro slavný americký časopis Rolling Stone, se v daném filmu soustředila na historické a sociální pozadí argentinského tanga. Snímek vznikl v Buenos Aires, v kulturním a ekonomickém centru Latinské Ameriky – a v samotné kolébce zmiňovaného stylu, který se začal vyvíjet koncem 19. st. Spíše než o právoplatný dokument se, podle slov samotné autorky, jedná o „dokumentární fikci“. Její součástí jsou např. historické záběry s Carlosem Gardelem, „Králem tanga“, jedním z nejznámějších performerů a později i oplakávaným hrdinou, který zahynul na vrcholu své kariéry při leteckém neštěstí. Mimo něj se ve filmu objevují také hvězdy jako zpěvačka Juanita de Carfi, tanečník Juan Carlos Copes, hudebník Eduardo Arolas a další. Dokument nadchl hudební obec; Erica Claptona natolik, že požádal Janu Bokovou, aby se filmařsky postarala také o něj (roku 2002 tak vznikl celovečerní film Eric Clapton and Friends).
Fanoušky tance by mohlo zaujmout také speciální uvedení záznamu Flamenco Hoy de Carlos Saura – vůbec prvního naživo zatančeného představení, které zrežíroval slavný španělský filmař. V této inscenaci z roku 2011 vystupuje více než dvacet talentovaných mladých umělců; na festivalu La Película se takto předvedou v rámci Evropy premiérově.
Na přehlídce La Película nefungují klasické festivalové akreditace, filmy je třeba si jednotlivě zarezervovat.