Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Indické filmy na stránkách 25fps

Indické filmy na stránkách 25fps

Indické filmy na stránkách 25fps

TÉMA: INDICKÝ FILM – Úvod k tématu 55. čísla – MIROSLAV LIBICHER –

Následující týdny jsme se v redakci 25fps rozhodli věnovat indické kinematografii. Doba je pro to jistě příhodná – 21. dubna tohoto roku totiž uplyne přesně 100 let ode dne, kdy byl veřejnosti představen první ryze indický dlouhometrážní film Raja Harishchandra (1913). Toto výročí ovšem rozhodně není hlavním a už vůbec ne jediným důvodem, proč si filmová tvorba z indického subkontinentu zaslouží pozornost, které se jí v českém mediálním prostoru jinak dostává zoufale málo.

Proč indický film?

Indie byla jednou z prvních nezápadních zemí, v níž došlo k rozkvětu filmového umění. Jeho dosah se přitom neomezoval na bohaté pozápadněné elity, ale zahrnoval všechny vrstvy tamní společnosti. Od svých prvopočátků až do nynějších dob vynikala indická kinematografie množstvím vyprodukovaných filmů, jejich kvalitou a mezinárodním vlivem do takové míry, že ji lze po boku Japonska a Číny (resp. Hongkongu) řadit k nevýznamnějším filmovým centrům Asie. Pokud jde o kinematografii populární, nemá zřejmě Indie ani dnes vážného konkurenta v žádné jiné zemi na podobné hospodářské úrovni. Nejspíš i proto si indické filmy dokázaly najít fanoušky na Blízkém východě, v Africe, v zemích bývalého Sovětského svazu a nakonec i v Evropě a obou Amerikách. O samotných Indech pak můžeme říct, že jsou nejspíše nejcinefilnějším národem planety – film je ústředním pilířem indické populární kultury, od něhož jsou další její odvětví odvozována – tak například písňové soundtracky z filmů v podstatě tvoří hlavní základnu indické populární hudby.

Ship of Theseus (2012) – jeden z aktuálních festivalových reprezentantů indické kinematografie

 

Od Bollywoodu po Sandalwood

Na Západě bývá často opomíjeno, že z kulturního a sociálního hlediska zahrnuje pojem „Indie“ entitu ještě více heterogenní, než je tomu kupříkladu v případě pojmu „Evropa“. Moderní Indická republika je mozaikou relativně autonomních svazových států (mezi nimiž najdeme nezřídka dramatické hospodářské a společenské rozdíly) a hostí řadu různých národů a náboženských komunit s distinktivními kulturními tradicemi,  které se vzájemně domlouvají dvaadvaceti oficiálními jazyky1. I indická kinematografie je tak vlastně množinou několika kinematografií národních, které jsou od sebe navzájem odlišeny svým sídlem, užívaným jazykem i povahou samotných filmů.

Nejpopulárnější a ekonomicky nejsilnější indické filmové centrum sídlí v Mumbaí (Bombaji) a vyrábí filmy v hindštině, jíž mluví asi třetina populace v zemi. Hindská kinematografie se snaží zaujmout diváky z celého území Indie a stále více myslí i na zahraniční trhy. Zhruba od 80. let se jí přezdívá Bollywood, což je termín, pod jehož hlavičku je na Západě často mylně zařazována veškerá indická produkce. Indická anglojazyčná média, tradičně kritická k domácí podobě populárního filmu, původně chápala toto slovo jako posměšek, nicméně pejorativní nádech z něj brzy vyvanul a dnes se užívá v hojné míře a v neutrálním hodnotovém smyslu (dokonce i v odborné literatuře). Stále se ovšem najde pár kritiků označujících pojem Bollywood za příliš vágní, nepatřičně sugerující druhotný vztah k americkému Hollywoodu, či nepřijatelně reduktivní, neboť se pod něj nedá zahrnout nekomerční větev hindské tvorby.

V posledních letech zaznamenávají u indického publika úspěch také civilní nízkorozpočtové snímky. K nim patří i Udaan (2010) – drama o vztahu syna a despotického otce zasazené do chladného prostředí industriálního města Džamšedpur.

V poslední době šlapou Bollywoodu na paty i dvě velké kinematografie ležící v jižní části subkontinentu, kde se mluví drávidskými jazyky – tamilský Kollywood sídlící v Čennaí (někdejším Madrásu) a telugský Tollywood2, jehož domovem je Hajdarábád. Jižní filmy sice nemají tolik diváků jako ty bollywoodské, ale ročně jich vzniká zhruba stejně velké množství a najdou se mezi nimi snímky špičkové technicky i umělecky. V dřívějších dobách měly především v zahraničí určitý zvuk i filmy bengálské, původně tvořící základ tzv. paralelního filmu, jejich úroveň však dramaticky upadla v průběhu 80. let a teprve odnedávna můžeme být svědky jejich pozvolné renezance. Mezi dalšími významnými indickými kinematografiemi, které ročně uvedou do kin desítky až stovky filmů, můžeme jmenovat také tu maráthskou, malajálamskou (Malluwood), kannadskou (Sandalwood), bhojpurskou, gudžarátskou a urijskou (Ollywood). Centrální komise pro certifikaci filmů, sloužící jako hlavní cenzurní orgán, každý rok vydá povolení pro více jak tisíc indických filmů, z toho cca 200 bollywoodských. I když jsou mezi nimi započítány také snímky, které nakonec nenajdou distributora a jiné se v záznamech zase zmnožují, neboť mají několik jazykových verzí, lze Indii bezpečně považovat za nejproduktivnějšího výrobce filmů na světě.

Indický film milován i zatracován

Na mezinárodním poli na sebe indická kinematografie poprvé hlasitě upozornila roku 1946, když hindský snímek Neecha Nagar získal hlavní cenu na festivalu v Cannes. Ačkoli se nejednalo o úspěch ojedinělý, přeci jen si během let indičtí filmaři mnoho prostoru na prestižních festivalech nezískali a západní milovníci filmu jsou tak často seznámeni pouze s jediným z nich – proslulým bengálským auteurem a držitelem Oscara za celoživotní dílo Satyajitem Rayem, jehož filmy jsou esteticky blízké evropským kinematografiím. Ray byl ovšem do značné míry samorost, jenž v Indii neměl mnoho uměleckých souputníků (snad až na další talentované Bengálce Ritwika Ghataka a Mrinala Sena) a ostře se vymezoval jak proti Bollywoodu, tak proti umělecky ambicióznějším snímkům, které ovšem neodpovídaly jeho představám o autentičnosti a realismu. Terčem Rayovy kritiky se tak staly kupříkladu i formálně radikální filmy Maniho Kaula, jehož přitom lze po boku osobností typu Kumara Shahaniho, Shaji N. Karuna, či Adoora Gopalakrishnana řadit k nejpozoruhodnějším indickým režisérům. Vřelé ohlasy, jakých se u mezinárodní kritiky dočkaly nové „festivalové“ snímky jako Gandu (2010), Kshay (2011), Ship of Theseus (2012) nebo Miss Lovely (2012), navíc naznačují, že indická artová scéna po letech úpadku znovu přesvědčivě nabírá síly.

Historický snímek Vzpoura (2005) rozehrávající fiktivní příběh na pozadí protibritského povstání v roce 1857 byl na DVD vydán i v Česku.

Zástupy fanoušků po celém světě se ovšem o indickou kinematografii nezajímají kvůli snímkům obrážejícím festivaly. V centru jejich pozornosti je tamní populární produkce nabízející vzrušující atrakce v podobě charismatických a pohledných herců, dechberoucích lokací, nadrealistického vizuálního pojetí, nadsazené akce, intenzivních emocí a samozřejmě také písňových a tanečních scén, které jsou se značkou Bollywoodu (i jiných indických -ollywoodů) spojovány nejvíce. Zároveň je však na tuto oblast filmové tvorby nezřídka nahlíženo jako na jakousi lokální kuriozitu, jaká neprojde filtrem dobrého vkusu, neskrývá v sobě žádné kvality a vlastně ani nemá smysl se jí jakkoli seriózně zabývat. Tento postoj desítky let zastává množství indických umělců, intelektuálů, novinářů či jiných představitelů veřejného života a šíří se i mezi řadovými diváky; zvláště mezi westernizovanými návštěvníky multiplexů, kde – na rozdíl od jednosálových kin – už indické filmy podléhají převaze těch amerických.

Podbízejícím se domněnkám, dle kterých činí dominující melodramatický mód indický komerční film jaksi podřadným či nedospělým v porovnání s určitým způsobem střídmějšími snímky z nabídky hollywoodských studií, se podléhá podobně snadno jako unáhleným odsudkům řadícím třeba charakteristické písňové scény nebo komiksově přehnanou akci do kategorie nepochopitelných bizarností. Mimo Indii, kde se ke zmíněným výtkám připojuje ještě neschopnost či neochota akceptovat odlišnou kulturní tradici, se setkáváme i s obzvláště ignorantskou a škodolibou podobou takové kritiky, která (ať už otevřeně nebo implicitně) indický populární film považuje za úsměvně nevyvedený pokus „Orientálců“ napodobit „bílé muže“ a jejich zábavu. Ač si autoři halasně „anti-bollywoodských“ tezí mohou myslet, že jejich prostřednictvím vystavují na odiv svou inteligenci a vytříbený vkus, jsou většinou založeny na velice povrchním pozorování, šablonovitém vnímání kinematografie a slabém kulturním rozhledu. Indický populární film je bezesporu velice zajímavým fenoménem, jehož exotičnost je do značné míry pouze iluzivním závojem a  je velká škoda, že dosud nebyl důsledně prozkoumám ze stylistického ani naratologického hlediska.

Jab Tak Hai Jaan (2012) vychází vstříc očekáváním obvykle vkládaným do bollywoodského filmu

 

Indický film v Česku

K českým divákům se dosud indické filmy dostávaly jen velmi zřídka. Za minulého režimu kiny proběhlo několik snímků, které byly oblíbené v Sovětském svazu (typicky filmy Raje Kapoora) nebo z levicových pozic kritizovaly kapitalistickou společnost a útlak dělnické třídy (Dva akry země [Do Bigha Zameen, 1953]). Zřejmě nejznámější se u nás stala svérázná pohádka Dobrodružství Ali-Baby a 40 loupežníků (Alibaba Aur 40 Chor, 1980) natočená v koprodukci se sovětským Uzbekfilmem.3 Po revoluci se v českých kinech objevilo už jen oceňované tamilské drama Teroristka (Theeviravaathi, 1999), hrstku indických filmů si ovšem čeští diváci mohli pořídit na DVD nebo zhlédnout v televizi4.

Indické filmy tak u nás vyhledávají hlavně lidé, jež jsou přednostně přitahováni k jinému odvětví tamní kultury – ať už jde o náboženství, jídlo, hudbu nebo (zřejmě nejčastěji) tanec. Příkladem takové fanouškovské komunity, která ráda sleduje indickou produkci a zároveň k ní nepřistupuje příliš vážně, mohou být třeba autoři i návštěvníci dnes již poněkud pohaslého serveru Bolly.cz, kde je jedním z hodnotících kritérií pro filmy i „výskyt krásných sárí a polosárí“. Jak se ovšem občas ukazuje – například během vlny recenzí na Milionáře z chatrče (Slumdog Millionaire, 2008), které v něm pátraly po bollywoodských vlivech – i zkušení čeští publicisté si indickou kinematografii povětšinou spíše představují na základě několika náhodně pochytaných zkazek a videí na YouTube, než že by ji doopravdy znali.5

Na stránkách 25fps už jsme se v minulosti pokusili mediální díru po chybějící svědomité a poučené reflexi indické kinematografie pomalu vyplňovat – články o díle Satyajita Raye a Guru Dutta, reportážemi z pražského Festivalu bollywoodského filmu i několika filmovými recenzemi. Věříme, že tematické sekci 55. čísla, která začíná tímto článkem a přinese sérii původních i převzatých textů věnujících se artové i populární sféře indického filmu, se povede k této snaze viditelně přispět a že se tak stane ku potěšení mnohých čtenářů.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Celkový počet regionálních nářečí a jazyků užívaných početně méně významnými komunitami se ovšem pohybuje řádově v mnoha stovkách. Jako jakýsi univerzální jazyk, pomocí nějž se domlouvají lidé z různých regionů, slouží angličtina. Ta je však zejména středními vrstvami běžně užívána i v každodenní komunikaci. Odtud tedy frekventovaná přítomnost angličtiny přímo v indických filmech či v propagačních materiálech, jež se k nim váží. []
  2. Pojem „Tollywood“ se ovšem občas používá i k označení kinematografie Západního Bengálska. []
  3. Ačkoli všechny hlavní umělecké posty měla v držení indická strana, u nás byl film prezentován jako sovětský – viz dobový plakát. []
  4. Na DVD v Česku vyšel například na Oscara nominovaný Lagaan – Tenkrát v Indii (Lagaan: Once Upon a Time in India, 2001), historické filmy Ašoka (Aŝoka, 2001) a Vzpoura (The Rising: Ballad of Mangal Pandey, 2005), akčně laděná masala Mise Kašmír (Mission Kashmir, 2000) či romantická Saawariya (2007). Televizní stanice pak přinesly třeba dramata Manžel paní Iyerové (Mr. and Mrs. Iyer, 2002) a Dívka ve žlutých botech (That Girl in Yellow Boots, 2010) nebo bollywoodský trhák Jmenuji se Khan (My Name Is Khan, 2010). V aktuálním programu stanice Nova Cinema figuruje i romanticko-akční Tanec draků (Kites, 2010). Společnost MediaWay u nás také vydávala pošetkovou edici DVD vpravdě nestoudně nazvanou „Bollywoodské trháky“, do níž zařadila snímky ve skutečnosti okrajové a víceméně neznámé, navíc v tragické technické kvalitě. []
  5. Přičemž ani erudovaní autoři si u nás tradičně neodpouští jistou přezíravost k jejímu populárnímu segmentu, jak je vidět třeba v odkazovaných článcích bengalisty Martina Hříbka (zde) nebo respektovaného kritika Kamila Fily (zde a zde). []

Autor

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 29

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru